Státní opera: návrat Tannhäusera

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Když jsem tu byl prvně, v roce 1992, tak se Smetanovo divadlo připravovalo na oddělení od Národního divadla a stalo se samostatnou Státní operou – svým způsobem se tedy kruh uzavřel. Mělo to tehdy i své negativní dopady – Státní opera musela vyjít s výrazně menším rozpočtem než Národní divadlo a neustálé personální změny vedení v posledních letech měly na divadlo destabilizující vliv. Na druhé straně – ve Státní opeře pracovalo mnoho talentovaných jednotlivců, kteří bojovali, aby byla úspěšná a udržela si co nejvíce svůj umělecký kredit a standardy. Martin Leginus se velmi snaží, aby divadlo posunul dopředu. Vidím, že tu existuje pozitivní vývoj. Pořád cítím, že velké bohatství českého (činoherního) divadlo nebylo v pražských operních divadlech plně využito. Jsem smutný z toho, že tolik inscenací pochází zvenčí, když tady máte spoustu vlastních talentů. Také bych si přál, aby ti nejlepší mladí čeští zpěváci zpívali nejdříve pár let v Praze, než se pustí do mezinárodní kariéry. Tu současnou situaci chápu i jako možnost nově definovat vztah mezi Státní operou a Národním divadlem produktivním a tvořivým způsobem.

Máte ve svém repertoáru i stěžejní díla českých operních skladatelů. Proč podle vašeho názoru patří zejména Leoš Janáček ve světě k tak často uváděným operním skladatelům?

Když jsem před spoustou let navštívil Janáčkův dům v Hukvaldech, ohromilo mě (a plnilo hrdostí), že polovina lidí, kteří se zapsali do návštěvnické knihy, byli Angličané. V Anglii byl Janáček vždy ceněn – především proto, že jeho postavy jsou asi nejrealističtější mezi operními skladateli dvacátého století a situace k nám promlouvají přímočaře s velkou silou. Janáček má jedinečný hudební jazyk, který nás fascinuje i oblažuje zároveň.

Věnujete se nastudování soudobých oper, na mě například mimořádně silně zapůsobila opera Salvatore Sciarrina La porta della legge podle Franze Kafky. Proč se zasazujete za soudobou operu?

Pokud považujeme operu za nejvlivnější a nejvýznamnější uměleckou formu západní kultury, která nepřetržitě po staletí skýtá lidem možnost vhledu do smyslu jejich života a místa jejich Stvoření, pak musíme využít každou příležitost dát soudobým spisovatelům a skladatelům možnost, aby nám sdělili, jak oni vidí svět – přidávat jejich díla na repertoár a přitáhnout k opeře nové publikum. Ne každá z nových oper je mistrovským dílem (nikdy tomu nebylo jinak!), ale musíme mezi nimi stále hledat takové, které nám o nás samých mohou sdělit něco nového. La porta della legge je jedna z takových oper a rád bych ji představil v Praze.

Působil jste jako šéfdirigent Opery v Kolíně nad Rýnem a byl jste i ředitelem operního studia této opery. Co v takovém divadle funkce šéfdirigenta a ředitele studia obnáší?

Jako šéfdirigent jsem dirigoval přes tři sta představení velmi širokého repertoáru a také několik nových produkcí. Kolínské operní studio je instituce důležitá proto, aby poskytovala možnosti získat jevištní zkušenost a další vzdělávání malé skupině mladých zpěváků. Mám radost, že jsem takto objevil několik do té doby neznámých zpěváků, kteří tak nastartovali mezinárodní kariéru.
***

Daniel FrankŠvédsko je pro Čechy stále poněkud exotická destinace, spojená se zimou, Nobelovou cenou a vojenskou neutralitou. V roce 2010 byla ve Švédsku zrušena povinná vojenská služba – absolvoval jste ji ještě? Tannhäuser je sice rytíř, ale nebojuje mečem, nýbrž písní – jak vnímáte tyto souvislosti?

Švédsko je vskutku dost studené místo, v zimě určitě. Ale v létě máme až třicet stupňů Celsia, to není žádný chlad. Ohledně své vojenské služby mohu vyzradit, že jsem byl odveden. Ale odmítl jsem sloužit se zbraní, byl jsem přeřazen k civilní službě a vojnu jsem absolvoval v protipožárním útvaru na letišti. Namísto výcviku, jak lidi zabíjet, jsem se učil, jak životy zachraňovat – což jsou, když už mě se takto ptáte, mnohem užitečnější vědomosti. Po deseti měsících služby jsem v tomto oboru získal výuční list.

Nedávno jste vytvořil roli Tannhäusera v kontroverzní inscenaci režiséra Burkharda C. Kosminského v Deutsche Oper am Rhein a také v Bogotě pod taktovkou Gustava Dudamela. Můžete porovnat tyto přístupy a pražskou koncepci Andrejse Žagarse?

Porovnávat tři odlišné výkladové přístupy ke stejné opeře je velmi těžké. Německá produkce koncepčně vycházela z historie Německa, ta kolumbijská si jako základ vzala Wagnerovy scénické poznámky a ta česká – zatím máme zakázáno o režijní koncepci něco prozrazovat. Pro mě je zajímavé, jak režiséři pojímají Tannhäusera a jeho hříchy, důvod jeho putování do Říma a výklad jeho smrti v závěru opery – pokud ovšem skutečně zemře.

V německé produkci si režisér nemyslel, že Tannhäuserův tělesný hřích byl tolik zavržení hodný – a tak ho poslal zabíjet lidi v druhé světové válce, což teprve z něj učinilo vyvrhele (a poskytlo důvod k jeho kajícné pouti). Tannhäuser se nakonec rozhodne, že když mu svět jeho hříchy nechce odpustit, vrátí se k Venuši (která je zde nacistickým důstojníkem) a tento svět opustí, nechá „za sebou“ – sklíčený a oslabený.

V kolumbijské produkci je Tannhäuser naopak pojat tradičně – jako kostýmovaná „rytírna“ s rytíři a venkovany. Důvodem tohoto pojetí bylo hlavně to, že opera byla v Jižní Americe uváděna poprvé a režisér ji chtěl publiku přiblížit co nejvíce v původní podobě. Tannhäuser je zde vskutku urozený/vznešený rytíř a trubadúr, který zemře, protože má zlomené srdce. V české produkci se snažím najít výklad role Tannhäusera někde mezi těmito dvěma polohami a hledám tu cestu obezřetně.Ve svém repertoáru máte také roli Laci v Janáčkově Jenůfě. Jak vnímáte Janáčka a co je vlastně Laca za člověka?

Janáčkovu hudbu miluji. Je krásné poslouchat skladatele, který se ztotožní s tradičním národním dědictvím, z něhož vzešel, a na tomto základě stvoří svůj svět, v němž je ten odkaz obsažen. Jeho postavy pak působí věrohodněji. Laca Klemeň je takto uvěřitelná, reálná postava s problémy, které skutečný život přináší. Přirovnal bych to k situaci chlapce, kterému zemřeli rodiče, a lidé, u nichž zůstal, mu moc lásky a zájmu neposkytli. Je zlostný a osamělý a neumí se adaptovat na realitu, v níž se ocitl. Přitom hluboko uvnitř je to hodný chlapec, schopný milovat – navenek je ale drsný, obrněný šestipalcovým pancířem, jen aby přežil.

Začínal jste v barytonovém oboru. Proč a jak se z vás stal tenorista?

Po celou dobu univerzitních let mi opakovali, že zabarvením hlasu jsem baryton, nezáleží prý na tom, jak vysoké noty mohu zpívat. Když vám někdo něco takového opakuje dost často, tak tomu začnete věřit. Pak jsem dělal ve Švédsku basbarytonovou roli Fernanda Villabella v Rossiniho Strace zlodějce. Přišel za mnou basista z Ålandu a řekl mi: „Dnes večer jste tu byl nejlepší tenor. Přijeďte na Ålandy a já vám ukážu jak zpívat.“ Tak jsem za ním zajel a po pár hodinách, když mi řekl „Proč zpíváte takhle? Zpívejte takto!“ a bylo to. Naučil mě techniku vhodnou právě pro můj hlas a tak jsem tady jako tenor. A musím říci, že je mnohem zábavnější být tenor než baryton – na tenory holky letí!
***

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Tannhäuser (ND Praha)

[Celkem: 4    Průměr: 3.8/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář