Sto třicet let českého divadla v Brně

V Brně na rohu ulice Veveří a Žerotínova náměstí stával šedivý, nepříliš vábně vyhlížející dům, který se ovšem těšil oblibě a úctě několika generací obyvatel Brna a jeho okolí. Lidé mu láskyplně přezdívali „Stará bouda na Veveří“. Tato budova byla prvním českým profesionálním brněnským divadlem.Jiří Mahen o ní napsal: „Staré divadlo – to byla ostuda i zázrak českého divadelního umění. Vychovávalo obecenstvo, vychovávalo herecký dorost.“ A pětadvacetiletý redaktor brněnského rozhlasu František Kožík zval ve Zlaté knize vydané k 50. výročí divadla návštěvníky k jeho prohlídce těmito slovy: „Mezi výstavnými brněnskými budovami, mezi paláci úřadů a mezi kolosy obchodních magazínů se skrývá na nároží Veveří ulice a Žerotínova náměstí omšelá budova, v níž byste sotva na první pohled hledali divadlo tak blízké srdcím českého Brna.“

Psal se rok 1884. Šestý prosinec toho roku připadl stejně jako letos na sobotu. Před budovou na rohu Veveří a tehdy ještě Radvítova náměstí (chudák francouzský hugenot Raduit de Souches, zachránce Brna před Švédy v roce 1645, přišel při naší mánii přejmenovávat při každé příležitosti ulice a veřejná prostranství o své náměstí už v roce 1919) se sjížděly kočáry. Národní divadlo v Brně zahajovalo svůj provoz. Mezi vzácnými hosty zahajovacího představení nechyběly takové veličiny jako tehdejší „vůdce národa“ František Ladislav Rieger, ale také moravský místodržitel Bedřich hrabě Schönborn, bratr pražského kardinála arcibiskupa Františka Schönborna.

K otevření divadla ovšem vedla poměrně dlouhá cesta. České divadlo se v Brně hrálo, ať to bylo v budově Reduty na Zelném trhu, či v dalších budovách. Například v hostinci u Mondšajnů na Starém Brně, husovickém Svatoboji, později především v Besedním domě, který postavil proslulý vídeňský architekt Theophil Hansen. Češi ovšem usilovali o to, aby se Brno po Praze s jejím Prozatímním divadlem a Plzni (kde od listopadu 1865 působilo druhé české stálé profesionální divadlo) stalo třetím městem v zemích Koruny české, které bude mít svoji stálou divadelní scénu. Tyto snahy zesílily v době, kdy se brněnští Němci rozhodli postavit si pompézní nádhernou budovu od tehdejších nejprestižnějších evropských divadelních architektů, pánů Fellnera a Helmera. Toto divadlo, dnešní budova Mahenovy činohry, bylo posléze 14. listopadu 1882 otevřeno, a navíc bylo prvním divadlem na evropském kontinentu, kde se používalo elektrické osvětlení, jež dodala Edisonova pařížská firma.Proto se 24. ledna 1881 v Brně ustavilo Družstvo českého národního divadla. Účelem družstva byla organizace divadelních her a starost o fond ke zřízení českého národního divadla v Brně. Členové družstva se museli od začátku potýkat s mnoha problémy, leckdy nečekanými. V důsledku požáru Ringtheatru ve Vídni dne 7. prosince 1881, jehož obětí se staly čtyři stovky návštěvníků divadla, byly v celé monarchii zpřísněny bezpečnostní předpisy pro provoz divadel. Rada města Brna svým nařízením ze dne 27. prosince zakázala kvůli nevyhovujícím podmínkách pořádání divadelních představení v Besedním domě.

Družstvo k nastalé situaci vydalo stanovisko, v němž se praví: „Z mnoha těchto nesnází vznikla myšlenka, aby Čechové brněnští zbudovali si důstojné divadlo národní, v němž by nikdo nemohl nám hry české zakazovati“. Družstvo k tomu účelu v roce 1883 odkoupilo za 60 tisíc zlatých od manželů Krinnerových takzvaný dům u Marovských, postavený někdy kolem roku 1840, v němž byla tančírna Orfeum. Budova byla pro účely divadla rekonstruovaná podle návrhů arch. Eduarda Svobody. Otevření divadla naplánované na 15. listopad 1884 bylo však několikrát odkládáno. Nejprve kvůli tomu, že družstvo pozvalo k slavnostním představením herečku Národního divadla v Praze Otýlii Sklenářovou-Malou a bylo nutno sladit termíny. Další zdržení způsobil požár, k němuž došlo ráno dne 26. listopadu (jako by tu samovolně zafungoval typicky pražský komplex Brna). Požár se rychle podařilo uhasit, ale uvažovalo se o tom, že zahájení proběhne bez slavnostního ceremoniálu. Nakonec vše dobře dopadlo a 6. prosince se zvedla opona.

Program zahájil herec Karel Lier přednesem projevu básníka Jaroslava Fialy, následujícího dne otištěného v novinách. Představením, kterým divadlo, jež bylo pro první sezonu pronajato zkušenému divadelnímu řediteli Janu Pištěkovi, zahájilo svoji činnost, byla zvolena Magelona Josefa Jiřího Kolára. Představení a najmě výkon Otýlie Sklenářové-Malé v titulní roli byly často provázeny velkými ovacemi. Dalšího dne, v neděli 8. prosince se hrála Šamberkova komedie Divadelní vlak, večer zahájila svoji činnost opera představením Smetanovy Prodané nevěsty, v níž ředitel Pištěk vystoupil v roli Vaška. V pondělí 8. prosince znovu vystoupila Otýlie Sklenářová-Malá, tentokráte v titulní roli Sardouovy Fedory, a slavnostní cyklus uzavřelo v úterý 8. prosince představení operety Gaskoněc Franze von Suppé.

Slavnosti skončily a nastaly všední dny. Jan Pištěk, původně nadějný tenorista, zakladatel kumštýřského rodu Pištěků, byl v Brně dobře znám už z dřívějšího působení, když se svojí společností hrál česká představení v Besedním doně.Když bylo rozhodnuto, že v Brně se zřídí stálá česká scéna, měl eminentní zájem na tom, aby se zde usídlil natrvalo. To se mu sice nepodařilo, neboť po zahajovací sezoně bylo divadlo pronajato Františku Pokornému. Pištěk se ovšem do Brna znovu vrátil a působil v Brně v letech 1893–1896 a po roční pauze, kdy divadlo s nevelkým úspěchem řídil Pavel Švanda ze Semčic mladší, vedl divadlo ještě jednu sezonu. Pištěk věnoval velkou pozornost opeře, což kladně hodnotil už při první sezoně Leoš Janáček.

Ředitel Pištěk věnoval opeře velkou péči i ve svých pozdějších brněnských sezonách. Za jeho ředitelování se 10. února 1894 konala premiéra opery Počátek románu, kterou Leoš Janáček sám dirigoval. Za jeho éry byla rovněž v brněnském českém divadle poprvé provedena řada významných a náročných operních děl. Byly to například. Mozartova Kouzelná flétna, Rossiniho Vilém Tell, Čajkovského Piková dáma anebo opera ruského skladatele českého původu, šéfa pětěrburského Mariinského divadla Eduarda Nápravníka Dubrovskij. Dirigentem těchto představení byl Emil Eugen Engelberth.

Ředitel František Pokorný si s sebou přivedl mladého, velmi ambiciózního a již úspěšného dirigenta Karla Kovařovice. Kovařovic nastoupil se smělými plány, Na leccos ovšem musel rezignovat. Z důvodu nedostatečného personálního vybavení souboru nemohl realizovat zamýšlené inscenace Smetanova Tajemství, Beethovenova Fidelia či Verdiho rané opery Ernani. Místo nich uvedl jiné zajímavé tituly, jako například Belliniho Normu, Škroupova Dráteníka anebo Auberovu Němou z Portici. Přesto se Kovařovic v Brně setkal, jak to v tomto městě občas bývá, s nejednoznačným přijetím. Leoš Janáček sice pochválil jeho „obratnou ruku kapelníka“, ale na konci sezony zveřejnil úvahu o stagnaci operního souboru. Navíc, když v následující sezoně, už po Kovařovicově odchodu nepříliš lichotivě komentoval uvedení jeho opery Ženichové, lze se důvodně domnívat, že pozdější problémy s pražským uvedením Její pastorkyně mohly mít svůj prapůvod v době Kovařovicova brněnského působení.

Pokorného nástupcem se stal nejzkušenější a nejúspěšnější z českých divadelních principálů, Pavel Švanda ze Semčic. Ačkoli Švandovou prioritou byla činohra, velmi dobře věděl, že do Brna musí přinést kvalitní operu. A byl v tom, vzhledem k možnostem, jež měl k dispozici, celkem úspěšný. Dirigentem byl mladý, velmi pilný a pracovitý Antonín Kott. Své možnosti a schopnosti naplno projevil až později v Plzni, kde, bohužel, v roce 1905 předčasně zemřel. V Brně poprvé uvedl Bizetovu Carmen, Halévyho Židovku, Gounodova Fausta a Markétku, Donizettiho Lucii di Lammermoor, Mozartova Dona Giovanniho (hraného pod jménem Don Juan) či Čajkovského Evžena Oněgina. Troufl si s výpomocemi dokonce i na Meyerbeerovy Hugenoty. Divadlo se ale postupně dostává do ekonomických problémů a nemocný Pavel Švanda 5. ledna 1891 umírá.

Družstvo českého národního divadla se rozhodne vzít řízení divadla pod svou přímou správu a ředitelem jmenuje v následující sezoně redaktora Václava Hübnera, který se o svou funkci dělil se zkušeným divadelním praktikem Ladislavem Chmelenským. V principu to bylo šťastné rozhodnutí, jež ve svých důsledcích vedlo k postupné stabilizaci souboru ve všech jeho složkách.

Po roce, v létě 1892 byl do funkce ředitele jmenován Vendelín Budil. Paradoxně se za ředitelování pozdějšího legendárního plzeňského principála vedlo v Brně opeře nejhůř. V sezoně bylo uvedeno pouhých pět titulů, z toho dvě jednoaktovky, a to Blodkova opera V studni a Mascagniho Sedlácká čest (Cavaleria rusticana). Zbylými třemi tituly byla Prodaná nevěsta, komická opera Adolpha Charlese Adama Sládek prestonský a opera ředitele brněnského německého Městského divadla, posléze působícího v berlínské opeře Unter den Linden, Adolfa Baumanna Slib za pecí. Na okraj budiž řečeno, že Baumann byl propagátorem české opery a zahynul v roce 1895 při ztroskotání lodi, když cestoval do Ameriky, kde chtěl uvést Prodanou nevěstu, Hubičku a další opery.

Podmínky, v nichž divadlo existovalo, rozhodně nebyly záviděníhodné. Brněnská sezona trvala od přelomu srpna a září do počátku jara. Někdy v březnu či dubnu se divadlo vydalo na stagionové hraní po českých a slovenských městech. V prvních letech počet uvedených titulů zhusta překračoval stovku, později to bývalo kolem osmdesáti titulů. Převážně se jednalo o veselohry a operety, jež musely předpokládaným kasovním úspěchem vyvážit náročné činoherní tituly a především operní repertoár.

Vendelín Budil byl sice tělem i duší činoherec, ale operu měl rád, což mnohokráte v Plzni později prokázal. Ale Budil byl nejen výtečný herec, ale řečeno dnešní terminologií také výtečný manažer a věděl, že provozovat kvalitní operu je velmi drahé. Argumentovat v oněch dobách dnes často oblíbenou větou: Město si zřídilo divadlo, musí nám tedy dát peníze na jeho provozování, tehdy nebylo možné. Navíc Budila velmi rozčilovaly skutečné či předstírané indispozice operních primadon, proti kterým vždy byl a je každý ředitel čí šéf bezmocný. Jinak si ovšem Budil Brno pochvaloval. S potěšením zjistil, že oproti první divadelní sezoně, kterou v Brně strávil jako herec Pištěkovy společnosti, čeština v Brně začíná hrát prim. Ve svých pamětech píše: „… snad v žádném jiném městě nebyl jsem jako ředitel s kritikou v tak dobré shodě jako v Brně… Divadelním referentem byl p. Merhaut, velmi ušlechtilý muž, idealista a člověk bezvadný. Radost byla s ním hovořit. V úředním listě Moravské noviny seděl hodný pán, profesor Rull, jenž uveřejňoval velice blahovolné referáty. Byl tu ještě třetí velmi důležitý list, Lidové noviny. Za nimi stál vychytralý Mefisto p. JUDr Stránský, mistr i v umění hereckém. Nesmiřitelný sok předsedy družstva Pražáka (baron JUDr. Otakar Pražák – pozn. aut.).“

Na tomto místě si neodpustím drobnou odbočku. To, že brněnské deníky měly kvalifikované divadelní referenty, můžeme dnes našim předkům z pionýrských časů českého divadla jen tiše závidět.

V roce 1898 předalo Družstvo divadlo řediteli Františku Lacinovi. Byla to dobrá volba. František Lacina už byl přece jenom jiná generace, než byli jeho předchůdci. Operní, operetní a činoherní společnost Františka Laciny, jak zněl oficiální název jeho družiny, byla již organizovaná ve stylu moderního souboru. František Lacina proto velmi usiloval o to, aby se z jeho společnosti stal pevný soubor Národního divadla v Brně. To se mu nakonec v roce 1900 podařilo.Na rozdíl od řady svých předchůdců se Lacina velmi orientoval na operu. Dostával se tím ovšem do konfliktů jak s družstvem, které mu vyčítalo velké provozní náklady, tak s kritikou, jež mu zhusta vyčítala repertoárovou podbízivost. V opeře se mu podařilo v letech 1901–1902 uspořádat cyklus oper Bedřicha Smetany, uváděl programově Dvořákovy, Fibichovy či Foersterovy opery a velmi pečlivě vybíral díla ze světové operní tvorby.

Několikrát z Brna odešel. Poprvé to bylo v roce 1903, kdy od něj převzal vedení divadla tenorista Alois Staněk Doubravský. Shodou okolností právě v této jinak nepříliš vydařené sezoně se dostavil největší programový úspěch divadla v době před rokem 1918 – první uvedení Její pastorkyně. František Lacina se vrací, ale zůstává v Brně jenom jednu sezonu. Rozpory mezi ním a družstvem neustaly a Lacina odchází znovu, tentokráte přebírá řízení nově budovaného Divadla sdružených měst českého východu a na ředitelskou židli v Brně usedá Antoš Frýda. V Brně si záhy uvědomují, co s Lacinou ztrácejí, a snaží se ho proto získat zpět. Závazky ve východních Čechách mu to ale nedovolí dříve než v roce 1910. Po návratu úspěšně pokračuje v započatém díle.K dalšímu přerušení došlo v létě 1914 po vypuknutí války. Stárnoucí Lacina se zalekl nejistoty, kterou válka přinesla, a soubor rozpustil. K faktickému konci ovšem nedošlo, soubor pokračoval dále pod vedením Antonína Fencla ve své činnosti, na které se František Lacina rovněž podílel. V roce 1915 se znovu ujímá řízení divadla.

Časy jsou ale už opravdu jiné a Lacina zvolna předává soubor do rukou svého zetě Václava Jiříkovského, který se v roce 1917 stává ředitelem. Proměna z principálských časů do podoby souborového divadla byla dokonána a František Lacina se o ni v maximální míře zasloužil. I když v dvacetiletí 1898–1918 proběhla řada sezon bez jeho přímé účasti na chodu divadla, přesto lze celou tuto, v životě brněnského divadla přelomovou etapu charakterizovat jako Lacinovu éru.

Výraznou stopu zanechal Lacina tím, že jako první uspořádal zájezdy opery mimo české země. V březnu 1902 zorganizoval zájezd do Prešpurku (dnešní Bratislavy), jehož se zúčastnil celý soubor včetně 36 členů orchestru a 28 členů pěveckého sboru (což na tehdejší poměry bylo velké číslo). V Prešpurku odehráli 12 představení (na repertoáru bylo devět oper – sedm českých a dvě díla zahraničních skladatelů). Zájezd potom pokračoval do dalších měst – Budapešti, Pécsi, Splitu a Sarajeva a všude se setkal s velkým ohlasem diváckým i kritickým. V roce 1903 se zájezd opakoval a tentokrát končil až Bukurešti, kde mezi návštěvníky nechyběla ani rumunská královna, básnířka Carmen Sylva. Na jih se mělo jet i v roce 1905, ale uskutečnění zabránily záplavy, které způsobil rozvodněný Dunaj a další řeky.

K myšlence zájezdů se vrátil Václav Jiřikovský ve svém článku ve Zlaté knize Národního divadla Brno z roku 1934: „Dnes zná obecenstvo českou tvorbu jen z cizí reprodukce a z cizí řeči. Proto jsem se nevzdal myšlenky, že by měly být buď českou státní scénou, nebo souborem k tomu zvlášť sestaveným pořádány i nyní občasné a dobře promyšlené zájezdy s českými operami do ciziny.“ Tento sen Václava Jiřikovského se splnil až po několika desetiletích.

Připomeňme si alespoň letmo několik jmen umělců, kteří se zasloužili o to, že z chudičké provinční scény leckdy zoufale bojující o přežití se postupně zrodilo sebevědomé divadlo. Z dirigentů jmenujme vedle těch, o nichž už padla zmínka, na prvním místě Janáčkova žáka Cyrila Metoděje Hrazdiru, s jehož jménem navždy zůstane spjatý premiérový úspěch Její pastorkyně. Z dalších to byl Bohumil Tomáš, který dirigoval mimo jiné zmíněný smetanovský cyklus a představení na zahraničních zájezdech. Následují tři dirigenti, kteří z Brna odešli do Národního divadla, velmi nadaný, žel předčasně zesnulý František Jílek, Josef Winkler, jenž v Praze dirigoval první uvedení baletu Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější, a především Josef Charvát, který byl po více než tři desítky let oporou Ostrčilova a Talichova souboru.

Režisérem velké části představení byl Josef Malý, sám zpěvák a herec. Jeho režie nevybočily z tehdejšího stylu, který byl spíše aranžováním jednotlivých výjevů, ale příslovečná byla jeho píle, pracovitost a organizační schopnosti.

Ze sólistů je třeba jmenovat trojici tenoristů, kteří na brněnské scéně nastoupili svou cestu ke slávě. Karel Burian a Otakar Mařák právě zde měli svá první vystoupení. Pro prvního představitele Števy v Její pastorkyni Bohdana Procházku nebylo Brno první štací, ale dvě sezony, které zde strávil, byly pro něj tou nejlepší školou. Za dvanáct let se k Její pastorkyni vrátil při pražské premiéře v roli Laci už pod jménem Theodor Schütz. Pod tímto jménem ho znali operní diváci ve Vídni i v řadě dalších měst. V Brně také začínala v roli Mařenky vynikající bulharská sopranistka Kristina Morfová, jež se cítila doma stejně v Bulharsku jako u nás. Jejímu sopránu mimořádného rozsahu a hluboké citovosti aplaudovali milovníci opery po celé Evropě. Škoda, že její herecké schopnosti nebyly adekvátní jejímu pěveckému umění, čemuž dle svědectví pamětníků napomáhala její gurmánská chuť k jídlu a z ní vyplývající vzhled.

Z dalších významných sólistů připomeňme tehdejší primadonu opery Leopoldu Svobodovou-Hanusovou, první Kostelničku, vynikající představitelku Libuše, Milady, Šárky a dalších četných rolí dramatického sopránového oboru. Dále to byla altistka Věra Pivoňková, která si svoji brněnskou Stařenku v Pastorkyni zopakovala v Kovařovicově inscenaci na Národním. Tam byla po odchodu z Brna po léta představitelkou široké škály mezzosopránových a altových rolí. A také basistu Adolfa Pivoňku – skvělého Kecala, Vodníka, Leporella a představitele řady dalších rolí, jenž patřil k nejoblíbenějším členům divadla.

V roce 1919 se opera přestěhovala do budovy divadla Na hradbách. Choreograf Achille Viscussi pokožil základy samostatného baletního souboru. To ovšem už byla zcela jiná kapitola než ta, které je věnován tento článek.

Další nová kapitola brněnského divadelnictví se začala psát v roce 1965, kdy si Brno postavilo jako jediné město v republice reprezentativní moderní divadelní budovu určenou pro operu a balet. Možná se tehdy pro operní a baletní účely měla rekonstruovat budova Na hradbách a postavit koncertní síň. Bylo by dnes o starost méně. Ale stalo se, jak se stalo.Otevřením Janáčkova divadla se opera a balet zcela emancipovaly. Pojem Národní divadlo dnes nemá ten význam, který mělo kdysi. Brno má dnes v poměru na počet obyvatel zdaleka největší počet souborů a divadelních budov nejen v České republice, ale v Evropě. V posledních padesáti letech tu byly postaveny nové divadelní budovy a ty dříve postavené získaly nebo získávají novou tvář. A to vše je financováno z městských peněz.

Bývalo dříve zvykem kulaté výročí otevření českého Národního divadla v Brně slavit premiérami, slavnostními shromážděními, publikacemi určenými k tomuto výročí. Dnes je jiná doba. Žijeme mnohem více okamžikem přítomnosti. Nezapomínejme ale přitom na ty, kteří položili základy současného stavu, na ty, kterým vděčíme za to, že brněnské divadelnictví má dne s takové možnosti, jaké má.

Foto archiv