Koncertní provedení Straussova Guntrama v drážďanské Semperoper

Straussova operní prvotina Guntram rozhodně není běžným repertoárovým kusem a po zážitku z premiéry koncertního provedení v drážďanské Semperoper 23. února 2014 stále přemýšlím, proč tomu tak je. Jistě, po vstřebání historicky doložených faktů, se kterými jsme se nedávno mohli seznámit v přehledném sumarizačním článku Roberta Rytiny „…o nic absurdnější než Trubadúr“ (najdete zde), dospějeme zákonitě k přesvědčení, že (i díky doložené skladatelově výjimečně kritické sebereflexi) se nejedná o dílo dramaticky i instrumentačně příliš zdařilé, tedy že i v tomto případě se jedná o poměrně logický a obecně standardní osud žánrových prvotin, které většinou mizí ve stínu následných zvučnějších titulů. Vlastní poslech této opery mne však vždy postupně směroval jinam. Rozsáhlé gradační plochy vystavěné z neotřelého a výrazově konkrétně zacíleného motivického materiálu, který až s veristickou precizností (nemluvím zde o hudebním stylu, ale o hudební „přímočarosti“) vytváří ucelený narativní obraz vlastní (byť nepříliš objevné) dějové linie, to vše recepčně evokuje archetyp tradiční vyprávěcí formy. Secesní barevnost ve všech složkách hudebního jazyka a formální ucelenost v rámci leitmotivické sevřenosti (ono wagnerovské „kouzlo vztahů“) vytvářejí pak konkrétní a srozumitelný „divadelní“ jazyk, který přímo vybízí k jevištnímu zpracování. Rozhodně nemám pocit, že se jedná o nevyzrálé dílo, naopak: vidím zde dílo navýsost dramatické s uceleným formálním rozvrstvením, kterému by to na jevišti rozhodně slušelo – a které pouze determinační prostředí vzniku a prezentace odsunulo mimo oblast zájmů velkých operních scén.

Rozbor Guntrama by jistě byl z mnoha pohledů (především z hlediska hudebně historiografické vazebnosti) pro hudebního analytika lahůdkou, nicméně toto není účelem dnešní mojí recenze. Pojďme se tedy zaměřit na vlastní provedení skladby, které posluchačům přineslo mnoho zajímavých (pro mne místy až interpretačně dramatických) momentů.Chválit orchestr Semperoper je jistě „nošením dříví do lesa“. Přesto nelze nezmínit, že se právě orchestr, respektive jednotlivé sekce v mnoha momentech staly nositelem zásadních hudebních vjemů. Jen namátkou: vynikající kompaktní a zároveň barevně neuvěřitelně proměnlivá dechová sekce (s „drážďansky“ typicky měkkým nasazením hluboké žesťové harmonie), bravurně reagující a barevně se doplňující bicí nástroje, jednotnost violoncell (každý zkušený „smyčcař“ musel ocenit bezchybné souznění celé sekce v dramaticky choulostivém jednohlasu v druhém jednání po smrti vévody Roberta), zvukově dravá a technicky nadmíru zdatná skupina viol (její zásadní sólové vstupy například v předehře ke třetímu jednání vzbuzovaly obdiv technickou brilancí) a další. Ostatně již samotné přesunutí orchestru na podium dalo posluchačům možnost nahlédnout instrumentalistům „do kuchyně“ a jejich zážitek byl tak umocněn o další, v případě orchestru Semperoper navýsost zajímavý, vizuální vjem.

Pracovat s takovým orchestrem musí být dirigentským snem. A plně chápu zjevnou netrpělivost mladého izraelského dirigenta Omera Meira Wellbera (1981), který sotvaže se uklonil, bez jakékoli viditelné přípravy jedním „ledabylým mávnutím“ taktovky spustil představení. Musím říct, že z pohledu diváka mně dirigentovo gesto nebylo příliš srozumitelné: místy, jak když se nemůže dočkat blížícího se gradačního vrcholu či emočně vypjaté fráze, jeho gesto předhánělo aktuální hudební metrum a byl tak oproti orchestru svým gestem „napřed“. Samozřejmě, být gestem „o krok před orchestrem“ byl (a stále je, i když již v omezené míře) stylem mnoha dirigentů, nicméně u Wellbera se nejedná o systémově jednotné gesto, ale o momentální technická či výrazová vybočování. Nicméně tato nesourodost je pouze mým subjektivním problémem, protože orchestr s komunikací s dirigentem zjevně žádnou starost neměl, naopak: bylo nádherné vnímat jejich vzájemné bezchybné souznění a cítit obousměrně vyrovnaný přenos emočně výrazových i technických fines.

Wellber vnímal hudební proud Straussovy hudby v kontextech široké gradační výstavby a jednotlivé dějové plochy koncipoval plně v rámci deklamačně-dramatické logičnosti. Až zahlcující secesní barevnost orchestrace se v jeho pojetí nestala dominantou interpretačního vhledu, ale stala se sice výrazným, nicméně ne nejpodstatnějším prvkem celkové výstavby; její role zde byla více charakterizující nežli stylově určující. Transparentnost, výrazová sdělnost, neuvěřitelný elán a radost z „muzicírování“ – tak by se asi nejlépe dal zjednodušeně charakterizovat dirigentský přístup Omera Meira Wellbera. Jistě i proto orchestr byl sólistům rovnocenným partnerem a nijak (bez jakéhokoli viditelného i slyšitelného omezování!) zpěvákům dynamicky či výrazově nedominoval; pěvecké party tak vyzněly vždy srozumitelně, přirozeně a výrazově plasticky.Tento fakt byl samozřejmě především zásluhou sólistů, jejichž výběr byl bezesporu excelentní. A o to hodnotnější, že až na dvě výjimky jsou všichni kmenovými členy drážďanského operního souboru. I menší (epizodní) role byly skvěle charakterově i hlasově obsazeny: jako stará žena nemohla nezaujmout nádhernou barvou a sytostí hlasu mezzosopranistka Christa Mayer, hraběcího šaška stylově (byť poněkud méně hlasově uhlazeně, než bych si přál) ztvárnil v Drážďanech populární (spíše) „druhooborový“ tenorista Aaron Pegram; snad až nekritická přízeň publika byla zjevná při závěrečné „děkovačce“.

Barytonista Markus Butter vystavěl roli hraběte Roberta jako postavu afektově (z mého pohledu zbytečně) vypjatou, kde expresivní výraz a deklamační přímočarost dominovaly kultuře pěveckého projevu. Determinován touto zkušeností si zatím nedokážu představit, že by tento pěvec mohl být přesvědčivým představitelem rolí prvooborového kantilénového repertoáru, jakými jsou například Marcello (Bohéma) či Germont (La traviata), do kterých je v drážďanské opeře obsazen. Nezbývá než se o tom přesvědčit – teprve potom mohu pěvecký projev Markuse Buttera objektivně hodnotit a nebudu stavět pouze na momentálních domněnkách.

Pouze několik vět, ale srdce posluchače zaplesalo! Takto jsem vnímal vystoupení francouzského tenoristy Gillese Ragona v roli starého muže. Důvod angažovat pro epizodní roli jako hosta pěveckou hvězdu takovéhoto formátu je mi záhadou, nicméně Ragonův nádherně barevný a radostně svítivý tenor zahřál jako slunce, které se zablesklo v pochmurném světě tematicky osudové nezvratitelnosti a přísné německé hudební rétoriky. Pokud toto byl záměr inscenátorů, vyšel stoprocentně – provedení Guntrama se tak neuvěřitelně odlehčilo a  „prosvětlilo“.Že není malých rolí, posluchače hned prvními tóny přesvědčil i člen Mitglied des Jungen Ensembles der Semperoper, slovenský barytonista Pavol Kubán. Jeho zdravý, barevný, široký a přirozeně vedený hlas ve dvou epizodních rolích (druhý mladík a posel) příliš prostoru nedostal, nicméně každým svým vstupem zaujal jadrným a přirozeně kantilénovým projevem. Jistě nejsem sám, kdo bude napjatě sledovat jeho další slibně se rozvíjející kariéru, a být ve vedení českých divadel, rozhodně bych o tohoto začínajícího pěvce projevil zájem. Ostatně Drážďany od Prahy přece nejsou daleko…

Pokud se o ostatních epizodních rolích podrobněji nerozepisuji, neznamená to, že bych k jejich výkonu měl výhrady. Naopak, všichni plnohodnotně obstáli a nikdo kvalitativně „nevybočoval“, pouze jejich party byly natolik malé, že na nich není v podstatě co hodnotit. Sluší se je tedy alespoň vyjmenovat: dvojroli mladíka a prvního vazala zpíval basista Evan Hughes (také člen Mitglied des Jungen Ensembles der Semperoper), druhého vazala Tilmann Rönnebeck a třetího vazala Peter Lobert. Výborně zvládla své náročné ansámblové party čtveřice minnesängerů Frank Blümel, Alexander Schafft, Andreas Heinze a Holger Steinert. Několik vstupů mužské části operního sboru drážďanské opery rozhodně nebylo pěvecky nijak náročných, nicméně vnímat barevnost a celistvost sborového ansámblu byl pro mne zážitek, na který v našich operních souborech asi jen tak nenarazím.

Zbývá trojice hlavních rolí. Pomyslnou hvězdou představení byl pro mne (a podle nadšených ovací publika při závěrečné „děkovačce“ jsem rozhodně nebyl sám) basista Georg Zeppenfeld. Široký kovově zbarvený hlas v kontrastu s měkkostí pěveckého projevu, neuvěřitelně dlouhé pěvecké fráze zpívané na jeden dech a hlavně napětí a koncentrace (pěvecká, hudební i výrazová) vytvořily z postavy starého hraběte komplexní, emočně bohatou a charakterově pevně zakotvenou roli. Přes pěvcovu téměř statickou nehybnost a minimální vnější emoční projev byla samotná percepce jeho vokálního projevu komplexním (byť v latentní rovině) divadelním prožitkem.

Role Freihildy je pro sopranistku Marjorii Owens téměř „ušitá na míru“: její zdravý, barevný a znělý hlas s lehkostí překonával technické záludnosti vypjaté role. Někomu by mohla vadit určitá emoční odtažitost, která, obzvlášť v citově vypjatých pasážích, byla přece jenom znatelná. Snad to bylo absencí komplexního jevištního projevu, nevím. Ostatně mne tento fakt posluchačsky nijak nerušil, naopak – její chladnější, ale soustředěný a pěvecky bravurní projev byl pro mne vítaným protipólem emočně rozhárané a představitelsky přímočaré titulní postavě v podání „wagnerovského“ pěvce Franka van Akena. Jeho vystoupení bylo pro mne malým soukromým pěveckým dramatem, které se pokusím (čistě subjektivně) popsat.

Dlužno hned zpočátku zdůraznit, že role Guntrama patří mezi nejnáročnější tenorové party, které znám, a že angažování wagnerovské „pěvecké hvězdy“ zde bylo plně na místě. A Frank van Aken je pro tuto roli svým naturelem a hlasovými i pěveckými dispozicemi přímo předurčen. Nicméně „ne každý den je posvícení“ a v takto náročné a vypjaté roli může být sebenepatrnější hendikep ohrožující.

Byť nebyla hlášena indispozice, již s prvními tóny bylo jasné, že se pěvec necítí úplně ve své kůži. Jeho nasazení bylo poněkud méně jisté než obvykle, jeho spontaneita byla utlumena a dlouhé tóny byly rozkývány více, nežli bývá zvykem. Celkový pocit nejistoty podtrhávalo i nadměrné pocení a zjevná potřeba neustále pít (jako jediný měl u sebe na jevišti utěrku a lahev s vodou).

Po několika vypjatých místech mu hlas zhrubl a po lehkém chrapotu mu hlas zjevně začal „odcházet“. Tento stav zná každý operní pěvec a je pro něj noční můrou: hlas zpočátku drží, ale potom přijde více či méně zřetelný chrapot a hlas postupně, ale nezadržitelně během několika minut mizí… Zoufalství a bezmoc, kterou v tu chvíli „ukřiknutý“ či indisponovaný pěvec na jevišti prožívá, vždy sjednotí všechny rivaly a každý se snaží pomoct, jak může – tu rozpustnými pastilkami, povzbuzujícími léky či obyčejnou sklenicí vody.

Bylo jasné, že během prvního jednání Guntrama probíhající interní „pěvecké“ drama zůstalo většině posluchačů skryto: zpěv van Akena se od jeho zavedeného zvukového standardu příliš neodchyloval a ne každý je hlasovým profesionálem, který fyzicky vnímá a cítí tyto drobné odchylky od normálu. Chvíli jsem měl různě solidární pocit, že v hledišti snad jediný vnímám neodvratitelnou blížící se tragédii, kdy hlavní představitel hlasově „odejde“ a představení nedozpívá.

Jaké bylo najednou pro mne překvapení (a úleva!), když van Akenovi stačilo jen několik taktů oddychu a hlas mu jak zázrakem zregeneroval! Takových (pro mne) zázračných chvil blížícího se hlasového konce a zmrtvýchvstání měl pěvec během představení ještě několik, nicméně po každém „zregenerování se“ byl jeho hlas svěžejší a ohebnější, až poslední jednání zpíval prakticky bez „zachraplání“ a zjevné únavy. Neuvěřitelné! Snad je to zázrak přírody, snad to je produkt neuvěřitelné pěvcovy živelnosti, která ho po prvním „vzpamatování se“ naprosto ovládla a na místo logické opatrnosti zpíval s plným emočním i hlasovým nasazením (včetně předržování vypjatých korun), která strhla všechny v sále i na jevišti. Vnímat jeho zpěv se tak postupně pro mne stalo neuvěřitelně emočním zážitkem, který ve mně ještě dlouho dozníval.

Možná jsem si toto interní interpretační drama vytvořil z větší části sám a tento naturalistický přístup je pro van Akena běžnou rutinou, nevím. Každopádně o něm budu intenzivně sbírat nové informace. A budu se těšit na další jeho představení…Pro úplnost dodávám, že rozhlasový záznam Guntrama z představení bude nějakou dobu přístupný zde. Na internetu se objevil dva dny po premiéře a občasný chrapot tenoristy zde není téměř slyšet! Tak nevím… Nebýt toho, že jsem na představení nebyl sám a nemá mi tak můj sluchový vjem kdo potvrdit, už bych si myslel, že za celým příběhem „vzkříšení hrdinného pěvce“ je jen moje zjitřená fantazie. Každopádně, na Guntrama se do Drážďan, pokud můžete, zajeďte podívat. Nebo si alespoň poslechněte rozhlasový záznam. Věřte, stojí to za to: zajímavé dílo, strhující hudební drama a po všech stránkách skvělá interpretace.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Richard Strauss:
Guntram
(koncertní provedení)
Dirigent: Omer Meier Wellber
Sbormistr: Wolfram Tetzner
Sächsische Staatskapelle Dresden
Herren des Sächsischen Staatsopernchores Dresden
Premiéra 23. února 2014 Semperoper Drážďany

Der alte Herzog – Georg Zeppenfeld
Freihild – Marjorie Owens
Herzog Robert – Markus Butter
Guntram – Frank van Aken
Friedhold – Simon Neal
Des Herzogs Narr – Aaron Pegram
Eine alte Frau – Christa Mayer
Ein alter Mann – Gilles Ragon
Ein jüngerer Mann – Tomislav Lucic
Erster Vasall – Evan Hughes
Zweiter Vasall – Tilmann Rönnebeck
Dritter Vasall – Peter Lobert
Ein zweiter jüngerer Mann – Pavol Kubán
Ein Bote – Pavol Kubán
Erster Minnesänger – Frank Blümel
Zweiter Minnesänger – Alexander Schafft
Dritter Minnesänger – Andreas Heinze
Vierter Minnesänger – Holger Steinert

www.semperoper.de

Foto Matthias Creutziger