Střípky z Tance Praha 2022

Italskou choreografku Silvii Gribaudi jsme měli možnost vidět s jejím souborem na loňském Tanci Praha. Vrátila se i letos a po boku Terezy Ondrové nás pozvala do světa hmyzu v premiéře Insectum in… Prague. Byla zamýšlena jako interaktivní až participativní, ale bylo překvapením, že ač je publikum festivalové, a tedy jde o skalní fanoušky současného tance, zachovává si odstup a střízlivost i ve chvíli, kdy nabídka z jeviště přichází tak bezprostředně a energicky. Že se s publikem počítá, bylo jasné už počátku, protože obě tanečnice se v úvodní části pohybovaly v auditoriu, jako kdyby samy přišly pouze na představení. Vlastně jsem se divila, že pobídka k interakci nepřichází už téhle chvíli, ačkoli ji osobně nijak nepostrádám.

Silvia Gribaudi je typem performerky, z níž čiší laskavost, přátelskost a energie na rozdávání. Spolu s Terezou Ondrovou se „převtělily“ na jevišti v hmyz, především ve snaze vzbudit naši představivost a asociativní myšlení, nejen svými pohyby, ale i výzvami a sdílením zajímavostí „ze života hmyzu“. Pokusily se rozehrát s publikem taneční hru, ne jako nahodilý pokus, ale skutečnou snaha o vytvoření společně sdíleného zážitku. Energií nešetřily, ani příklady, jak se člověk může zkusit cítit ve hmyzím těle (a rozhodně tady nejde o narážku na našeho pražského archetypálního brouka Řehoře, ale na skutečné zvyky a vlastnosti hmyzu existujícího, střípky z jeho etologie nahlížené s láskou člověkem).

Neverbální dialog tanečnic nepostrádal vtip a nadsázku, jak se ostatně dalo od Silvie Gribaudi očekávat, neboť je jí vlastní humor a schopnost zacílit sama na sebe. Těžko si mohou být dvě tanečnice tak vzdáleny svým somatotypem, a přece sdílet intimní blízkost jevištního prožitku. Se schopností ironizovat sebe sama a své počínání na scéně, nic si nedělat z liknavého publika a ponořit se do rytmu Eurythmics. Vystoupení mělo mnoho drobných point a detailů, který smysl pro humor obou protagonistek potvrzují a zároveň je každá v neočekávaný moment obohatila výbuchem taneční kreativity, která vzápětí utichla v hrané nejistotě.

V metalických kostýmech evokujících krovky střevlíka či zlatohlávka se pokoušely se soustředěným zaujetím všech sil ponouknout diváky, aby si alespoň představili svá makadla, oči, které vidí do všech stran a motýlí křídla roztažená v letu. Až při poslední výzvě se začali diváci lidově řečeno „chytat“ a nakonec vytančili všichni jako včelí roj do dosud prosluněného předsálí a mohli se vrhnout do večerního života. Byla to miniatura, ale dobře promyšlená miniatura, která nakonec diváky ze židlí zvedla, neboť to bylo hlavní motivací, nikoli předvádění tanečního mistrovství.

Možná by bylo lepší komunikovat projekt jako interaktivní nebo jako tvar na pomezí performance a workshopu. Zapojení diváků je zásadní a ve struktuře cítím improvizaci, takže bych Inscentum určitě neoznačila za „inscenaci“. Pointou není ucelená dramaturgie postavená na námětu a obsahu, ale snaha přimět ke komunikaci diváka, tedy se blíží spíš události typu happeningu a určitě není dobré na ni vyrazit v mentálním nastavení „jít se podívat na představení“. S dávkou otevřenosti si ale divák odnese pozitivní zážitek.

***

V pátek 10. června v Ponci přišel na řadu čistý tanec. Italský tvůrčí tandem Alessandra Paoletti a Damiano Ottavio Bigi vytvořili téměř hodinový duet pro Damiana a Łukasze Przytarskeho. V centru choreografie je čistá hra s pohybem, případně výtvarnými narážkami, ve vysoce abstraktní formě, která dává značnou míru prostoru pro vlastní divákovu interpretaci… anebo také pro vůbec žádnou, pokud chce zůstat jen v rovině vnímání kvality pohybu. Na hledání „nejstarších lidských příběhů“ jsem mírně rezignovala, protože právě tím, že choreografie představuje sled neodvislých obrazů, sama žádný příběh nevytváří a nejde ani do hloubky symboliky vztahů (která by mohla vyniknout, pokud bychom se soustředili na jeden motiv a ten postupně během inscenace rozvíjeli). Je to však zábavný kaleidoskop, který přináší potěšení z energie a jakési zvídavosti čišící z interpretů. Podobně jako u Insecta je to dojem hry, ačkoli tady k ní nejsme přizvaní adresně, takové přátelské zvolání: Pojďte se podívat, co se dá udělat s tělem. Na druhou stranu, není nutné, aby každá choreografie nutně operovala se složitými náměty a myšlenkami, jsou okamžiky, kdy je pouhé potěšení z tance naší satisfakcí.

Jasně daný prolog a epilog tvoří v choreografii výsek pohybového materiálu, který nezanechá diváka v nejistotě konce. Pro tyto části je typické uvolnění těl tanečníků a izolované pohyby, jejich trajektorie připomíná seznamování s prostorem a gesta na sebe navazují v komunikaci beze slov. V úvodu s hudbou Antonia Vivaldiho, která pramení jistě z italské provenience kusu. Dalším barokním autorem, jehož hudbu tvůrci využili, je rovněž Ital Antonio Caldara, který ale nepatří k tak všeobecně známým, nicméně barokní hudbu jako takovou identifikujete vždy (bylo by ale milé, aby se v programu uváděla vždy, protože absencí podrobných informací trpí i řada domácích inscenací). Ozvuky minulosti se příjemně mísí s elektronikou, zvukový design obrušuje hrany staletí.

Choreografie je sledem obrazů výtvarného nádechu, posouvají ji drobné nápady, jako je použití mikrofonů ne pro zesílení zvuku či použití hlasu (a je úleva, že k tomuto klišé zde nedošlo), ale pomyslné narýsování diagonály, po níž se mohou tanečníci synchronizovaně pohybovat. Nechybí náznak tvrdého souboje, ale i poetika pohybu jemného a graciézního. Vtipné číslo na zemi se zmnožením nohou anebo kontrast mezi nesystematickým pohybem v prostoru prodchnutým váhavostí, jako kdyby oba tanečníci hledali onoho neviditelného chybějícího třetího do hry, a přitom úmyslně nevnímali taneční rytmus jivu z filmu Stormy Weather. A v paměti také zůstává překvapivě výtvarné použití bodového reflektoru a hra stínů, kterou vykouzlilo.

Plnohodnotnými autory jsou tedy jistě David Blouin, který z úryvků skladeb i vlastní elektronické kompozice vytvořil onu zvukovou krajinu provázející cestu dvou tanečníků, a světelní designéři, Evina Vassilakopoulou spolu s Amadorem Artigou. Na nevelké ploše padesáti minut se všechny složky spojily nebývale soudržně. Vím, že existují názorové proudy, které rozporují hodnotu čistého tanečního pohybu jako umělecky hodnotného a plného, ale choreografie tohoto typu myslím dostatečně ukazují, že smysl má, pokud není jen fádním stavěním pohybů na okrasu. To se ale asi už od Fokinových časů shodneme všichni, že prázdný ornament je mrtvý v devatenáctém, dvacátém i jednadvacátém století. Duet Un discreto protagonista svůj obsah jistě má, a navíc má onu vlastnost, že v každé části vzbuzuje v divákovi zvědavost či očekávání, jaký motiv či výjev přijde příště, přichází nové impulzy, a ačkoli nakonec nepodržíme v paměti jednotlivé sekvence, zůstává zásadní dojem energetického přílivu, vytančených a předaných emocí, sdílení společného zážitku.

***

Veletržní palác hostil krátký opus řecké choreografky Anastasia Valsamaki. Jediná tanečnice, Gavriela Antonopoulou, vyjímající se v prostoru jako oživlá křehká socha, v něm tančí monolog o lidském těle, Body Monologue. Minimalistické pohyby a změny zaznívající do ticha jsou drobné, ale soustředění interpretky k nim okamžitě upoutá pozornost. Jsou to zatím jen drobná gesta, povolení kloubu a vytočení, náhle rychlý pohyb paže rozčesávající vzduch. Změny se postupně znásobují a prohlubují, dívka stojí v teplém téměř nepostřehnutelném nasvícení a od zvuku ulice za sklem se pomalu odděluje elektronický ruch, tichá fasáda, která postupně nabude intenzity. Choreografie je studií gradace. Fascinovaně sledujeme tanečnici, která s maximálním soustředěním izoluje pohyby, jež se postupně stávají sebevědomými, silnými, v gestech jakoby obranné energie, která vzdoruje sílícímu elektronickému přílivu.

Opakuje se spirála v pohybu torza, tanečnice posílá sílu a napětí do rukou a paží. Zároveň je její tanec ztělesněním křehkosti, přitom však v sobě nese velké napětí a onu zmiňovanou sílu, nezdolnost. V prostoru ovládaném zvukem je osamocená, ale není ztracená. Na zemi se její energie nerozpouští, stále sleduje pohybem ostré úhly a jasné směry, silná i přitom, když si zakrývá tvář. Proměnilo se i světlo z tepla do modrobílého zářivkového chladu a nakonec se do zvukové krajiny propíše i rytmus, v němž může vrcholit pohyb, v rozmáchlejších gestech i v prostoru. Gesta nemají konkrétní smysl, který by bylo třeba číst, důležitá je samotná přítomnost tanečnice v prostoru, tanec opět náleží jen sám sobě a divákovi. Ve zdánlivé trivialitě je přímočarý nepotřebuje vysvětlení, jen společný ponor do energie.

Choreografie trvala dvacet minut, pocitově asi tak deset. Bylo to to jako ponoření pod hladinu a pak hluboký nádech nad ní. Občas pochybuji o smyslu a působivosti tance bez objektivně identifikovatelného sdělení nebo aktivistického gesta, zdává se mi málo divadelní, málo sdělný, přináší únavu a spánek… Ale vystoupení několika těchto tanečníků na festivalu, kteří nepřinesli nic než vlastní tělo a estetizovaný pohyb, mě přesvědčuje o tom, že chyba nebude v tanci, ale v těle, které tančí a zhusta asi neví proč. Tito interpreti vesměs vtáhli po prvních vteřinách diváka do vlastního prostoru, jehož se mohl na chvíli stát součástí. Takové okamžiky mají v sobě i jakousi očistnou sílu regenerace. Jenže je opravdu neumí nabídnout každý.

***

Ve čtvrtek 16. června se konala v Ponci premiéra dokumentu Eyman – Úhel pohledu mladého režiséra Dominika Žižky. Co o tomto projektu dí program festivalu asi není potřeba převypravovat jen kvůli jiným slovům: „Lenka Kniha Bartůňková a Ridina Ahmedová se vydaly do ghanské Akkry v roce 2019, vedly zde a nahrávaly rozhovory na téma „smrt“ s lidmi z různých sociálních vrstev. Tím započal tvůrčí proces tohoto projektu – ve sběru audio rozhovorů pak pokračovaly i v ČR. V červnu 2019 nazkoušely s tanečníky z Ghany, ČR a se seniory autorské představení, které mělo turné na festivalu TANEC PRAHA 2019.  V roce 2020 Covid projekt zarazil, ale v létě 2021 se podařilo realizovat ghanskou verzi přímo v Akkře. Dominik Žižka z ní zachytil nejsilnější momenty. Premiéru jeho uměleckého dokumentu uvádí festival TANEC PRAHA 2022.“ O projektu si můžete přečíst také v rozhovoru s Lenkou, který jsme publikovali loni.

V roce 2019 jsem outdoorovou část představení v Praze viděla. Volný pohyb ritualizovaného charakteru a živý zpěv tehdy působily jako pozvání ke společné oslavě všech aspektů života včetně jeho konce. Byl to velmi intenzivní zážitek, který film oživuje. Patří k tomu typu událostí, které je lepší prožívat a uchovat si neporušený dojem, než jej interpretovat a analyzovat. Jde o téma, jehož se jinak než vlastním prožitkem stejně není možné dotknout, nahlíženo zvenčí bude vždy vzdálené a pokus o jeho podání skončí u banálních frází…

Film zahrnuje mnoho výpovědí afrických účastníků, kteří hovoří o setkání se smrtí, která se buď dotkla jich osobně fyzicky, anebo reflektují odchod svých blízkých. Tím otevírá proud asociací a vzpomínek na zásadní okamžiky, kdy se setkal se smrtí i divák. Kdyby po představení nenásledovala klasická diskuse s mikrofony ve stylu otázka-odpověď, možná by byl prostor, kde si tyhle náhle se objevivší příběhy a zážitky navzájem sdílet a vidět zase bohatství našich vzpomínek a zážitků o něco víc. Terapeutický rozměr projektu je zřejmý. Film je čistým dokumentem, s citlivou kamerou, který na některých místech tančí spolu s interprety, když sleduje jejich pohyb nebo v detailu například gesta a pohledy, filmový pohled se vyděluje od divadelního i zpravodajského. Žár afrického slunce a křehkost tanečníků v jeho oparu tvoří magickou směs. Každý, kdo se projektu zúčastnil, zůstal poznamenán novým poznáním i sdílením. Ačkoli okem kamery vidíme jen malou část toho bohatství, dokáže k nám promlouvat. Určitě bych se přimluvila, aby byl film dostupný v online formě, protože může oslovit mnoho diváků bez ohledu na to, jestli patří nebo nepatří do taneční komunity.

Premiérový večer uzavřelo před debatou sólové vystoupení ghanské tanečnice Seny Atsugah Gbei! Přirozený rytmický tanec s hlubokými kořeny v tradici spojený s nespoutaností a volností improvizace současného tance vytváří originální jazyk. Tanečnice v dialogu se svým tělem, s hlubokou rodovou minulostí a s hlasy, které skutečně zní nahlas. Je trochu složité sledovat text i pohyb zároveň. Tanec je prudký, ale plynulý, performerka není sice přímo napojena na hlediště, ale také není uzavřena ve svém vlastním tranzu, pohybuje se na pomezí a vytancovává zprávu o zemi zraňované lidmi a jejich pýchou. Opět přicházejí na řadu asociace a pomáhá jim také kruh z živého listoví a mísa s vodou zabarvenou do krvavě rudé barvy, což vše připomíná tajuplné obětiny. Obě části do sebe zapadají.

Tento večer připomněl pojem pomíjivosti, ale ne v tom smyslu, aby probouzel strach a neklid, spíš touhu vypít do dna každý okamžik života, dokud trvá. Pro nás Evropany, zvyklé na perfektní medicínu a prevenci utrpení, je těžké přijímat všudypřítomnost smrti, protože k tomu nejsme vedeni odmala. V době covidu to bylo také téma, které bylo schopné nás nejvíce rozdělit. Zjistila jsem například, že je tato schopnost vázána na věk a generační rozdíly více, než jsem si do té doby myslela. Pro mne je věk skutečně jen číslo, a jen výjimečně, skutečně výjimečně narazím na „problém“, který by s ním mohl souviset. Covid jeden takový přinesl. Nebyla jsem schopná akceptovat myšlenku, že můžu umřít teď hned, zatímco pro někoho druhého to bylo samozřejmé. Je přece ještě tolik věcí, co chce člověk stihnout a vykonat, proto nemoci a mrti utíká, protože by mu sebraly drahocenný čas! Ale pohled člověka, který jako dítě dostane střepinou z granátu a za život se x-krát setká se smrtí, je samozřejmě jiný. Obvykle není důvod tyhle dva světy konfrontovat, proto byl covid takovým „lámáním chleba“. Možná jste také něco takového zažili.

***

K festivalu patří i vystoupení pod širým nebem a letos jich Tanec Praha nadělil požehnané množství. Nejen v Praze, ale i na mnoha jiných městech zapojených do regionální části festivalu, vyrostl dočasně pozoruhodný les, les torz a nohou a pestrých látek jako kapka exotiky v šedém moři městské zástavby. Projekt Woods jako performance či instalace z živého materiálu má být aktivistickou událostí vyprávějící o změně pohledu a výdrži – s provokativní otázkou, jak dlouho vydrží naše lesy, v podtextu. Les pestrých látek a vypjatých stojek je gesto volající po pozornosti. Perspektiva viselce, který převrací život a smysly vzhůru nohama, perspektiva masopustu, kdy nahoře je dole a dole nahoře. Možná předjímající nutný bod obratu, který musí jednou nastat. Choreografka Clarice Lima cestuje se svými dvěma performerkami a v každé zemi přibírá do tělesné instalace místní umělce. Kostýmy pro tuto událost, obrovské pestrobarevné kolové sukně, byly vytvořeny upcyklací materiálů z oděvů velkých značek módního průmyslu, který mimo jiné patří k největším znečišťovatelům životního prostředí vůbec. Performance je výsostně výtvarná a budí bezpochyby velkou pozornost. Její smysl je zřetelný tomu, kdo se na ni přijde podívat cíleně, kdo zná příběh za ní a zamyslí se nad tématem – nicméně z reakcí a komentářů náhodných diváků, mezi nimiž spíše než snaha o pochopení převažují jízlivé poznámky ohledně váhy performerů a hodnocení tvarů jejích končetin, docela dost mrazí. Snad je to jen reakce z nejistoty, když se člověk setká s něčím, co je mu neznámé a čemu nerozumí, ne obraz absolutního cynismu. Na něj je taková performance krátká, i kdyby měla sebelépe vytvořený koncept.

Umělce v outdoorových site specific projektech obdivuji vždy, protože se vydávají na neprobádané území a čelí nejnevypočitatelnějším reakcím těch, s nimiž vstupují do veřejného prostoru. Maďarská taneční trojice vedená Máté Mészáros jeden podvečer okupovala schodiště u metronomu na Letné a rozehrála tam poměrně dlouhé představení. Byla však vymezena základní plocha, takže se vytvořilo i pomyslné auditorium, a v doprovodu se střídala reprodukovaná a živá hudba. Nikdo tedy nemohl být na pochybách, že zde probíhá umělecká aktivita, a o diváky, kteří přišli zřejmě cíleně, také nebyl až taková nouze. Celá performance byla překvapivě prokomponovaná, hodina vynalézavého tance s proměnlivou dynamikou a skvělými výkony.

Interpreti se jednak formovali do duetů a trií zřejmě předem nachoreografovaných, nechyběla ale ani improvizační hra v prostoru a interakce s architekturou. Pozoruhodné bylo zejména vystoupení tanečníka na ochozu, který část své váhy nechal v rukou kolemstojících turistů, je jasné, že by měl připravený pohybový grif na vyrovnání rovnováhy, ale i tak vyvolával napětí. Někdy jako partner posloužila pouhá zeď, jindy tanečníci čerpali energii ze země. Přitom plně využívali rozsahu svých pohybů a v jejich vystoupení se tak mísil duch jevištního stylizovaného tance postaveného na dokonalém ovládnutí těla, tedy onen punc nedosažitelnosti, jehož se obvykle publikum dožaduje, neboť chce být okouzleno, s civilní existencí v civilním prostoru, v němž často uměleckou intervenci rozpoznáme, až když dlouho probíhá nebo svou civilností záměrně mate, pokud je vedena konceptem. Tedy, nic proti konceptu, ale často také ocením vedle obsahu i formu. Zde se navíc diváci mohli po většině prostranství volně pohybovat, nebo alespoň měnit svou pozici v návaznosti na rozvíjející se vztahy mezi performery. Nedošlo k přímé interakci ani k výzvě k připojení, tanečníci jen otevřeli svůj prostor divákům, aby si mohli různé vzdálenosti od nich sami vyzkoušet (choreografie sama totiž nese název Mechanika vzdálenosti). Vzhledem k tomu, jak dynamická často choreografie byla, publikum této možnosti sice nesměle využívalo, ale s respektem k energii proudící mezi interprety, kteří při nejlepší vůli nemohou počítat s jakoukoli pohybující se překážkou ve svém rádiu. Dospěli se svými diváky k určité symbióze, která dovolovala být jim na dosah, ale nenarušit pohybovou kompozici ani performery neohrozit. Bezprostřednost celé akce přinesla pravou festivalovou náladu, kterou nyní mnoho z nás ocení více než konceptuální myšlenky.

Aktivistickým apelem byl site specific v pohybu, City Horses. Performance vytvořily švédské umělkyně Anna Källblad a Helena Bystrom. Tanečnice, které se v Praze rozeběhly městem, aby vytvořily „živoucí pomník v pohybu“ na oslavu ženské síly, měly nelehký úkol, protože uvedení padlo na nejteplejší červnové dny 18. a 19. června. Performerky ale takové podmínky snad vůbec nevnímají a skutečně jako by se převtělovaly do hrdých zvířat, která stojí na pomezí nespoutanosti a krotkosti a k nimž cítíme přirozený respekt. Jejich cesta začínala na Vítkově u jezdecké sochy Jana Žižky a končila symbolicky u svatého Václava, kde poslední příchozí a diváci mohli pochopit vzájemné napojení skupiny a její vnitřní sílu. Je tu asi na sta asociací, které může pohled na takové živoucí těleso v prostoru vzniknout, a všechny vedou ke svobodě. Na druhou stranu opět zamrzí, když se v reakcích náhodných diváků zračí opovržení nebo reagují jako na nějakou humornou atrakci. Je zřejmé, že k performerům v takových případech žádný cynismus nedolehne, protože jsou chráněni silou své pospolitosti a svého uměleckého gesta. Jenže člověka se občas dotýkají věci, které se ho netýkají. Snad by pomohla nějaká osvěta v médiích, že umění v ulicích je také něco jiného než pozlacená levitující socha nebo veselá čínská panda.

Tak se poskládala mozaika ze střední části festivalu Tanec Praha, ale spousta představení a projektů se do ní stejně nevešla. O ohlasy dalších hlavních hostů festivalu na našich stránkách však nepřijdete.

INSECTUM in…Prague
Choreografie & performerky: Tereza Ondrová, Silvia Gribaudi
Světelný design: Katarína Morávek Ďuricová
Produkce: Temporary Collective / Daniela Řeháková, Associazione Culturale ZEBRA
Koprodukce: Tanec Praha z.ú. / TANEC PRAHA-festival, Operaestate Festival Veneto, CSC di Bassano del Grappa
Inspirováno: “IN- SECTUM PROJECT” by Sara Michieletto & Elisabetta Zavoli
Premiéra: 7.+ 8. 6.  2022, 20:00, TANEC PRAHA festival (CZ), divadlo Ponec

Un discreto protagonista
Koncept a režie: Alessandra Paoletti, Damiano Ottavio Bigi 
Performeři: Damiano Ottavio Bigi, Łukasz Przytarski 
Zvuk: David Blouin 
Hudba:
   Antonio Vivaldi: Concerto, Op. 3 No. 8 ‘Con due Violini Obligati’, RV 522 – III. Allegro
   Brian Eno: New space music
   Antonio Caldara: Sedecia: Aria “Ahi! Come quella un tempo Città di popol piena” 
   Jumpin Jive from „Stormy Weather“, The Nicholas Brothers and Cab Calloway (1943)
   Dale Bonneau, David Blouin, Mo Masaya, Dominic Ostiguy / Remixed by David Blouin: Le Soleil
Světelný design: Evina Vassilakopoulou, Amador Artiga Tuset
Vidoe, foto: Pavlos Kosmidis, Amador Artiga Tuset, Fabio Melotti
Koprodukce: TORINODANZA Festival, ONE DANCE WEEK Festival – Plovdiv, Compagnia Degli Istanti
Premiéra: 1.6. 2022 One Dance Week  Festival – Plovdiv
Uvedení na Tanci Praha: 10. 6. 2022, divadlo Ponec

Body Monologue
Koncept, choreografie: Anastasia Valsamaki
Spolutvorba, performance: Gavriela Antonopoulou
Hudba: Konstantinos Bakogiannis
Kostýmy: Eleni Valsamaki
Premiéra: ARC FOR DANCE Festival, 26. 5. 2018, Greece
Uvedení na Tanci Praha: 12. 6. 2022, Veletržní palác

Eyman – Úhel pohledu
Autor dokumentu: Dominik Žižka
Choreografie, tanec: Lenka Kniha Bartůňková
Zpěv, hudba, audio dokumentární zvukové podklady: Ridina Ahmedová
Zvuková spolupráce, sound design: Martin Ožvold
Účinkují: Lenka Kniha Bartůňková, Ridina Ahmedová, Clifford Selorm Ametefe, Ruhia Sadik, Mr. Courage Yaw Botsoe (Kofi Black), Mr. Shaibu Abdulai, Mrs. Akua Boakyewa Abloso ad.
Producent: Tanec Praha z.ú. / TANEC PRAHA Festival
Zvláštní poděkování: Jakub Jahn, Margita Fuchsová, Miroslav Maruška, Marie Vnoučková, Olexandr Dimytriv
Premiéra: 16. 6. 2022, divadlo Ponec

Gbei!
Autorka, performerka: Abigail Sena Atsugah
Zvuk: Mahk Jehi, End Titil, song All My Relations (Lisa Gerrard, Jeff Rona)
Kostýmy: Xorlali Fiamafle

Woods
Tvorba: Clarice Lima (BR), Catarina Saraiva (PT), Nina Fajdiga (SL), Aline Bonamin (BR) 
Choreografie, režie: Clarice Lima
Dramaturgie: Catarina Saraiva
Pohybová asistence: Nina Fajdiga, Aline Bonamin 
Performerky: Nina Fajdiga, Aline Bonamin, místní účastníci
Kostýmy: Onono / Ad Ferrera, Sirley Ferreira, Maria Elizabete Vasconcelos
Premiéra: 7. 5. 2022, Vilnius, New Baltic Danse

Mechanics of Distance
Koncept, choreografie: Máté Mészáros
Tvůrci, performeři: Máté Mészáros, Balázs Oláh, Zsófia Tamara Vadas
Hudba: Áron Porteleki
Konzultant: Tamás Bakó 
Producent: SÍN Arts Centre 
Premiéra: 26. 5. 2019, National Dance Theatre, Budapest
Uvedení na Tanci Praha 12. 6. 2022, Letná

City Horses
Tvůrci: Byström Källblad (choreografka Anna Källblad, výtvarná umělkyně Helena Byström)
Performeři: Jitka Čechová, Tereza Holubová, Natalie Tun, Lenka Gregarová, Sumin Sung, Emily Jane Steele, Michaela Dašková, Martina Hajdyla Lacová, Natálie Podešvová, Jana Maroušková, Da Costa Cécile, Talia Marie Preis, Natálie Vacková, Yana Reutova, Liudmyla Ponomarchuk, Olena Korotkova, Anastasiia Pavlovska, Alessia Obinu, Mar Izquierdo López, Katia Coser Galtés
Za podpory: Big Pulse Dance Alliance, Kreativní Evropa EU, Swedish Arts Council 
Premiéra: 2017, Dansens Hus, Stockholm 
Big Pulse verze: 9. 4., 2022, Olot at Sismògraf
Uvedení na Tanci Praha: 18. a 19. 6. 2022