styriarte 2015: Lazebník štýrskohradecký a chasidská Missa solemnis

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Chasidská Missa solemnis
Kdo by to byl řekl, že na humor a úsměvy nakonec dojde i v jediném, skutečně vážném díle letošního styriarte, Beethovenově Slavnostní mši D dur op. 123 (1819–1822), přislíbené původně k intronizaci olomouckého arcibiskupa Rudolfa Habsburského, nakonec však od petrohradské premiéry v roce 1824 letící kosmem „od srdce k srdci“, jak si Beethoven přál. Nastudováním Beethovenova více paraliturgického než liturgického monumentu za hranicemi vší provozovatelné liturgické hudby splnil Nikolaus Harnoncourt zase jednou velké přání sobě, hráčům souboru dobových nástrojů Concentus Musicus Wien a festivalovému publiku, pro něž byla mladší z dvojice Beethovenových mešních kompozic v provedení dobového instrumentáře velkým překvapením a atraktivním dramaturgickým tahákem (recenzuji prostřední z trojice provedení v neděli 5. července 2015). Přitažlivosti večera si byla vědoma i média, která ve zpožděném přímém přenosu večer zprostředkovala nejprve rakouským televizním divákům (4. července 2015 ORF III) a o den později i německému televiznímu obecenstvu (5. července 2015 3sat). Že by se Harnoncourtovými projekty mohli pravidelně těšit i televizní diváci v českých zemích, lze si zatím jen přát. Nebo se vypravit do Štýrska, v němž na desítkách míst vyrostly improvizované koncertní sály pod širým nebem, v nichž při simultánní projekci Missu solemnis sledovaly tisíce diváků na nejroztodivnějších místech štýrských měst a venkova včetně pivnic a zámeckých nádvoří.

Nastudování samotné bylo objevem nejen pro publikum, ale i dirigenta a jeho soubor starých nástrojů, kteří Beethovenovo opus magnum společně přednesli poprvé, aby tak pokračovali v aktuálním projektu uvádění Beethovenova díla: k prvním pěti symfoniím, Mši C dur, oratoriu Kristus na Hoře olivetské a Kantátě na smrt císaře Josefa II., provedeným ve Vídni v posledních sezonách, tak přibylo nové dílo, určené i k repríze v jednom z úvodních koncertů letošního Salcburského festivalu. I tentokrát zafungoval premiérový efekt, protože jak Nikolaus Harnoncourt, tak orchestrální hráči věnovali přípravě enormní pozornost. Až na jedno drobné zaváhání v přirozených lesních rozích, o němž je stydno psát, odvedli členové Concentus Musicus Wien svrchovaný výkon.Zařadili se tak po bok dirigentových o generaci starších beethovenovských kreací s Evropským komorním orchestrem, Sborem Arnolda Schoenberga, Gidonem Kremerem a Pierrem-Laurantem Aimardem, s nimiž Harnoncourt v devadesátých letech na styriarte postupně uváděl Beethovenovy symfonie, houslový a klavírní koncerty a Trojkoncert C dur op. 56 včetně Chorální fantazie. Možnosti a limity instrumentáře doby Beethovenově Slavnostní mši propůjčily punc mimořádnosti, zvláště ve zvukových a dynamických souřadnicích. Extrémně diferencovaná dynamika se ostatně recenzovaného večera proměnila ve sdělení sui generis, taková jí byla dirigentem a účinkujícími věnována pozornost, a to v souladu s Beethovenovými diferencovanými dynamickými požadavky.

Samostatnou kapitolou byla rétorická sdělnost Harnoncourtovy interpretace: dirigent od počátku osmdesátých let, co se jen Beethovenovi s moderním instrumentářem věnuje, akcentoval rétorický rozměr jeho kompozic a skladatele samotného vytrvale nazývá posledním velkým rétorem evropské hudby. „Bez znalosti rétoriky nelze Beethovenovi vůbec porozumět,“ přečetli si mnohokrát čtenáři Harnoncourtových textů. Tentokrát však měli posluchači dirigentovu představu o beethovenovské hudební rétorice předloženu na stříbrném podnose a snad jen méně pozorná část publika mohla přeslechnout naléhavé Kyrie eleison Bernardy Fink, naléhavější než jejích pěveckých partnerů, mrazivé „byl ukřižován, za dnů Pontia Piláta byl umučen a pohřben“ Rubena Droleho a skandování slov „benedicimus Te“ Sborem Arnolda Schoenberga. I bez přípravy v úvodu koncertu v podobě desetiminutového dokumentu bylo zjevné, že tohle „velebíme Tě“ postrádá barokní devótnost a blíží se spíše starozákonnímu či chasidskému handrkování s Hospodinem a upomínání jej na starozákonní sliby a úmluvu s Mojžíšem. Dirigent sám ve zkouškách sbor pobízel k deklamaci podobné drzému teenagerovi, peskujícímu vlastního otce. Když už v ničem, pak v hudební rétorice a její profundní znalosti zůstal Harnoncourt v podstatě osamocen, jelikož nikdo z jeho následovníků se mu znalostí hudební rétoriky nevyrovná, nemluvě o mladších generacích dirigentů staré hudby, kteří o ní jen občas mluví, aniž by ji však publikum v realizovaných dílech slyšelo.

Více než spolupráce s rakouským tenoristou Johannesem Chumem, jehož útlý, rovný, spíše křehký tenor s dětsky světlými výškami splňoval dirigentovu představu o aktuálně ideálním obsazení tohoto partu, mě překvapila přítomnost americké sopranistky Laury Aikin, mně známé především z operní tvorby Bergovy, Poulencovy nebo Zimmermannovy. Tři oktávy jsou tři oktávy, řeklo by se. Paní Aikin však kromě technicky naprosto bezproblémového zvládnutí dynamicky a rozsahem extrémně choulostivého partu dokázala nést i Beethovenovo sdělení: právě ona byla pro mne onoho večera vtělením lidské duše, narážející na mantinely tohoto světa, symbolizované extrémním technickými požadavky Beethovenovy partitury. Interpreti doby skladatelovy je museli připisovat Beethovenově chorobě, dnešnímu publiku je třeba je trpělivě přibližovat a vysvětlovat, s čímž neměl Harnoncourt nikdy problém. Pěvecký kvartet Aikin – Fink – Chum – Drole onoho večera podlehnul dirigentovu kouzlu a pro mě osobně se na oněch osmdesát minut stal kvartetem snů. V čele s Bernardou Fink přirozeně, protože její výrazové schopnosti jsou zkrátka nedostižné. Beethovenovo nonkonformní dílo však mělo onoho večera ještě dva výrazné sólisty, koncertního mistra Ericha Höbartha, který hrál o život s expresivitou takového Nathana Milsteina, a skromného Roberta Wolfa, prvního flétnistu Concentus Musicus Wien a toho večera snad celé scény staré hudby.

Hodnocení autora recenze: 100 %

styriarte 2015

Gioacchino Rossini:
Der Barbier von Sevilla
(Il barbiere di Siviglia)

Dirigent: Michael Hofstetter
Scénické aranžmá: Peer Boysen
styriarte Festspiel-Orchester

Mužská část Koncertního sboru Umělecké univerzity Štýrský Hradec
Sbormistr: Bernhard Schneider
Premiéra 3. července 2015 Helmut List Halle Graz

(psáno z reprízy 5. 7. 2015 11 hod.)

Rosina – Marie Friederike Schöder
Almaviva – Daniel Johannsen
Figaro – Miljenko Turk
Basilio – Josef Wagner
Bartolo – Stefan Sevenich
Fiorillo – Ludwig Mittelhammer
Berta – Bibiana Nwobilo

***

Dirigent: Nikolaus Harnoncourt
Laura Aikin (soprán)
Bernarda Fink (mezzosoprán)
Johannes Chum (tenor)
Ruben Drole (bas)
Concentus musicus Wien
Arnold Schoenberg Chor
Sbormistr: Erwin Ortner
4., 5. a 6. července 2015 Stefaniensaal – Grazer Congress Graz
(psáno z koncertu 5. 7. 2015 20 hod.)

program:
Ludwig van Beethoven: Missa solemnis D dur op. 123

www.styriarte.com

Foto (c) Werner Kmetitsch / styriarte

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat