Tadeáš Hoza: Univerzální zpěvák? Raději ne!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Myslím, že Jiří Bárta mnoho těchto inspirací uplatnil ve své klavírní literatuře, či obecněji v instrumentálních skladbách. Já jsem se zabýval jeho vokální tvorbou a ta v jeho případě není příliš obsáhlá. Bárta napsal jedinou operu, jmenuje se Čitra a vznikla podle stejnojmenného Thákurova námětu. Na JAMU ji inscenovala skladatelova dcera Monika Holá. Osobně jsem měl možnost do partitury nahlédnout a podněty od skladatelů, které jste jmenoval, jsou v ní zcela čitelné. Především Druhé vídeňské školy a Paula Hindemitha. Ale ve vokálním cyklu Nápoj z révy jsem je vlastně nenašel. Spíš bych to nazval příjemným, přirozeným zpíváním.

Pod tím si ale můžeme představit leccos…

Chtěl byste definici…? Pojmenovat jeho styl v písních je těžké. Nedokážu říct, jak by třeba on sám sebe charakterizoval, a nejsem muzikolog, takže vám můžu sdělit jen své domněnky. Jiří Bárta byl zakládajícím členem brněnské Cameraty a já mám pocit, že se tahle skupina autorů navzájem silně inspirovala a doplňovala, vždyť oni se scházeli každý týden a dlouze debatovali o své tvorbě i podnětech ze světa. Takže bych to nazval specifickým brněnským stylem dvacátého století… Měl jsem možnost slyšet například vokální cykly Miloše Štědroně a v jistém směru jsou Bártově tvorbě podobné. Třeba i pokud jde o náměty.

Řekl jste, že byste se nerad stal univerzálním zpěvákem. Málokterý z vašich kolegů profesionálních pěvců jím chce být, ale skoro každý jím je, protože to jinak nejde. Kdo chce zpívat a mít ve zpěvu obživu, musí brát nabídky tak, jak přicházejí…

Snem každého zpěváka je stylová vyhraněnost a profil. Ale podaří se to málokomu. Většina nabídek se samozřejmě přijímá, protože jste vděčný za možnost uplatnění v oboru. A kolikrát se stane – a možná to bude i můj případ – že dostanete nabídku, která vás sama vyprofiluje. Mám teď před sebou velký úkol – na letošním ročníku Hudebního festivalu Znojmo mne čeká moje první – a hned scénické – oratorium, role Těla v díle Emilia de Cavalieriho Rappresentazione di Anima et di CorpoSvár duše s tělem z roku 1600. A je možné, že se najdu právě v něm a zůstanu u staré hudby.

O roli samotné již představu máte – už jste viděl návrhy kostýmů a scény, víme, že se bude hrát ve znojemském kostele svatého Michala. A dokonce jsou k dispozici i detailní pokyny od samotného autora, který nezapomněl ani na prostor, v němž se bude hrát – píše doslova: „Nástrojů má být více nebo méně, podle místa – bude-li to divadlo nebo sál; sál pak má být úměrný tomuto představení, nesmí pojmout více než tisíc osob, aby mohly pohodlně sedět pro jejich pokoj a spokojenost. Uvádí-li se v příliš velkých sálech, nebudou všude slyšet slova a zpěvák musí forzírovat hlas. Tím tlumí cit. A není-li slyšet slova, takto dlouhá hudba se stává otravnou…“ A také můžeme dopředu prozradit, že svár Duše s Tělem nevyzní v jeho prospěch a že to vlastně není kladná role…

Tadeáš Hoza (zdroj archiv umělce / foto Marek Olbrzymek)

Jsem si jist, že v úloze Těla se vyžiji do poslední noty. Samozřejmě, že Tělo je negativní figura, u barytonů to tak většinou bývá. Už jsem se smířil s tím, že většinou prohráváme a jsme hrozně zlí. Ale to Tělo je de facto pudová záležitost a osobně si myslím, že se mi bude dobře hrát. A pro nás interprety to bude velká zábava, přestože dílo samotné má vážný charakter. A nese jasné poselství – tedy nepodléhat pudům a touhám a Tělo pěstovat jako schránku pro Duši. Dílo je obecně považováno za první oratorium v dějinách hudby. Jde o hudebně-dramatické zpracování oblíbeného středověkého literárního motivu, hádky mezi Tělem a Duší. Přou se o to, kdo z nich je odpovědný za hříchy, kterých se člověk v životě dopustil.

Přemýšlel jste o tom, proč Emilio de Cavalieri rozvrhl ty dvě ústřední role právě takto? Tedy Duši jako mezzosoprán a Tělo jako baryton?

Těžko rozebírat jeho pohnutky, ale připadá mi to celkem logické – muž jako element podléhající nástrahám světa a lidského života ve smyslu slasti a požitků je takto nesen a zobrazován už od antiky. A ženu pak máme pevně zažitou jako umírněnost, zdrženlivost. A je možné, že se skladatel i toto antické vnímání snažil podtrhnout. Řeknu vám, že kdybych takové dílo psal já, rozdělil bych to stejně. A vlastně nevím proč.

Do role Těla jste byl obsazen jako velmi mladý interpret v jednom obsazení bez alternace. V čem vidíte svůj potenciál pro tento úkol? A máte už teď představu o požadavcích, jaké na vás tato inscenace bude mít hudebně a z hlediska pěvecké techniky?

Jak už jste řekl, máme velké štěstí v podobě Cavalieriho vlastnoručního spisu Avvertimenti per la presente Rappresentatione, a chi volesse farla recitar cantando – v překladu Poznámky o Rappresentatione pro toho, kdo by ho chtěl uvést zpívané. A v něm najdeme podrobný návod a autorovu představu o provedení. Dovídáme se tu, jak má vypadat sbor, scéna, sál. A skladatel tu radí i zpěvákům. Ti musí mít podle něj – a já teď budu také citovat – „pěkný hlas a s jistotou s ním pracovat, dobře intonovat, zpívat s citem, potichu i nahlas, a hlavně musí dobře vyslovovat slova, aby byla srozumitelná, a doprovázet je nejen gesty a pohyby rukou, ale také kroky, což účinně napomáhá podání citů…“ A pokud se ptáte na moje obsazení, dirigent Roman Válek měl jasnou představu o světlejším barytonu, schopném přirozeného podání, tedy nic dramatického. A to určitě splňuji.

A finesami barokního repertoáru jako recitativy či ozdobami disponujete?

Zatím bych neřekl, že disponuji… ale budu dělat vše pro to, abych tohle všechno vytrénoval na co nejlepší úroveň. Ve Znojmě nás v polovině července čekají tři představení a pak s inscenací ještě vyjedeme do okolí, konkrétně do Třebíče, Luhačovic, Holešova a také do Brna.

Zatím jste tedy neměl mnoho příležitostí čerpat zkušenosti se starou hudbou v provozovací praxi, jak vás na tento obor připravilo studium?

Na JAMU je jednak samostatný obor zvaný Historická interpretace. A i pro ostatní obory je k dispozici předmět „interpretace staré hudby“. Ten poskytne úplné základy. Pro mě osobně ale obrovskou školu představuje kontakt se souborem The Czech Ensemble Baroque a manžely Terezou a Romanem Válkovými. Tedy provozovací praxe. I když jsem se k nim a ke staré hudbě dostal trochu jako slepý k houslím. Jako první věc jsem s nimi totiž dělal Bernsteinovu Mši. Tedy repertoár úplně odlišný, který oni provádějí jen zřídka. Ale v tomto projektu jim scházel ve sboru jeden bas a já jsem se – řekl bych – do té míry hudebně osvědčil, že mne začali zvát dál, a dnes už ty spolupráce ani nespočítám. Ale díky nim jsem ve svém prvním sóle věděl, co mám dělat.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat