Tanec Praha 2019: Exotika z Indonésie a francouzská poetika

Poslední zastavení s festivalem Tanec Praha: indonéský tanečník Rianto, akrobatický dialog otce se synem a performance o hledání rovnováhy a mrtvého bodu. Festival tanec Praha měl letos rozhodně několik vrcholů a zdaleka o nich nerozhoduje jen množství účinkujících a slavné jméno. Své kouzlo mají i miniatury.

Festival Tanec Praha přiváží divákům inscenace a vystoupení doslova z celého světa a objevuje bezpočet fúzí současného tance s dalšími styly. Nejexotičtějším místem, jehož taneční kultury se měli diváci možnost dotknout letos, byla Jáva, a to prostřednictvím tanečníka, který se představuje jediným jménem – Rianto. V současnosti žije v Japonsku, kde vede soubor klasického javánského tance, sám ve své sólové tvorbě rozžívá tělesnou paměť, kterou sebe nasákl s tradičním tancem „legger“ z vesnic střední Jávy, odkud pochází.

Vystoupení tohoto umělce spolu s hudebnicí Cahwati zavedlo diváky do jeho rodné oblasti Banyumas, ponořili jsme se do světa rostlin zvířat, prostých setkání a příhod ze života. Tanec v podání Rianta je velmi divadelní, v jeho projevu se mísí mužský i ženský princip a energie, taneční styl sám je pak vskutku ojedinělý. Legger původně je tanec rituální, mužský – muži však tančí převlečeni do ženského oděvu a jejich pohyby jsou femininní. Můžeme se dočíst, že existuje několik příběhů či konkrétních představení, které jazyk tohoto tance využívají, tančí se též v maskách nebo tančí muž a žena oblečená v kostýmu princezny. Rianto však používá jen čistou esenci taneční techniky a legger vnímá spíš jako tanec folklorní, symbolizující radost z pohybu. Naplňuje jeho tvarosloví volně svými představami, vzpomínkami, pocity, které vyvěrají z jakéhosi napojení na tanec samotný. I proto se jeho sólo jmenuje Medium, je zprostředkovatelem hlubší paměti i svých vlastních vzpomínek.

Jako tanečník i jako člověk je Rianto přiznaně fluidní osobnost, jeho tělo je žensky ohebné a on sám svůj gender považuje za proměnlivý stav (což se ovšem někdy neobejde bez kontroverzí, například na motivy jeho životního příběhu vznikl film Memories of My Body, který je sice indonéské provenience, ale přímo v Indonésii místní náboženské autority usilují o jeho zakázání). Je otázkou, do jaké míry je tato obojživelnost tanečníkovi přirozená odjakživa a do jaké ji v něm stimuloval právě taneční styl legger. Při pohledu na jeho vystoupení diváky vtahuje absolutní soustředění a ovládnutí těla, plynulé přechody mezi jednotlivými epizodami. Riantovy ruce se plasticky mění v živočichy a hmyz, někdy se celé jeho tělo proměňuje v animální tvar, vstupuje do okamžiků meditace i na hranici transu, jeho tvář nabývá výrazu bůžka či démona, když výkřiky či slovy provází právě probíhající scénku. Stejně tak zasahuje do epizod hudebnice obklopená tradičními nástroji. Někdy spolu s mistrem zvuku, který do prostoru vpouští zvuky a ruchy, dotvářejí atmosféru, jindy je evidentní, že zpěv je v přímém dialogu s tancem.

Je velká škoda, že nerozumíme jejich slovům a nemáme k dispozici ani překlady. Vypjatý okamžik připomínající souboj střídá tklivý zpěv, v němž je skryto toužení. Jindy jsou to jen letmé doteky perkusí, které doprovázejí synchronně tanečníkovy kroky, když v téměř neustálém podřepu (nám, troufám si odhadnout, evokuje jeho postoj spíše drůbež, on vysvětluje svůj primární pohyb při snížené chůzi jako ohebné vlnění těla ryby). Propracovaný light design mění barevnými schématy náladu od horkého dne po modravou klidnou noc, a především definuje prostor kolem tanečníka a hudebnice, většinou je osvětlena jen nejnutnější plocha, tak aby diváka při sledování vystoupení opravdu nic nevyrušovalo.

Jako vždy když se tanečník může se svým osobním přístupem a svou vlastní historií svěřit, získává jeho vystoupení novou dimenzi a místa nedourčenosti také rychleji mizí. Rianto je tanečníkem obou světů, tradičního i současného. S lidovým tancem legger pracuje už dvacet let, ale je obeznámen také s technikami moderního západního tance, byl členem souboru Akrama Khana, zná i uzavřený, naškrobený a pravidly sešněrovaný svět japonské kultury. Z tance svého rodného ostrova si pro sebe bere svobodu a přirozenost, tvrdí, že i při maximálním výkonu v sobě cítí prostor pro něco dalšího, na rozdíl od tanečních technik, které vyžadují člověka cele ponořeného. Připouští, že když je třeba se folklorní tanec naučit, je nutné postupovat podle pravidel a s přesností, ale že ve volném tanci má hovořit tělo, které je moudřejší než mozek kontrolující pohyb. Na jeho vlastní interpretaci je vidět žitá minulost, působí – alespoň na evropského diváka – nesmírně tradičně, že jsme na vážkách, díváme-li se na tradovanou uchovávanou formu, nebo volnou tvorbu, ale přitom je živý a zcela ukotvený v přítomnosti.

Tanec Praha 2019 – White Gestures, foto mirabelwhite

Mezi tátou a synem

Tanečník a artista Sylvain Bouillet rozehrává v představení Des Gestes Blancs / White Gestures duet s vlastním osmiletým synem. Choreografie postavená spíše na novocirkusové akrobacii si na Tanec Praha našla cestu jako mezní projekt, který je ale čistý a jasný, není divu, že dramaturgii zaujal. Je oknem do vztahu otce a syna, performance, v níž obsah a forma ideálně prorostly.

Jádrem performance je téma opory, důvěry a pokoušení, překračování hranic. To vše je zhmotněno v principech pohybového slovníku – otec jako zkušený artista musí být dokonalou oporou malému zranitelnému chlapci, jejich společné vystoupení vyžaduje vzájemnou důvěru, balanc v metafoře i realitě a zároveň i v pohybu se dostávají do určitých mezních situací, kdy si divák klade otázku, zda toto ještě je bezpečné. Ale růst a krůčky směřující k dospělosti jsou lemovány jedině mezními, lehce nebezpečnými okamžiky.

Sylvain Bouillet má pohybovou strukturu dokonale pod kontrolou. Dvojici stačí jedna dřevěná lavice a stolička, a pak volná scéna, na níž se pohybují obklopeni půlkruhem obecenstva. Významným artekfaktem jsou sluchátka a „chytrý“ telefon, ze kterého si na začátku chlapec pouští zřejmě oblíbenou hudbu. V performanci se několik okamžiků soustředí k akci otce směřující k odpoutání jeho pozornosti od technologie a plnému ponoření do fyzické hry, různými taktikami (zákaz, provokace, vzbuzení zvědavosti). V závěru však chlapec na hudbu začne tančit a otec už jen sleduje jeho zaujetí, jako kdyby uvažoval o rovnováze a uvědomoval si, že ne vždy nová technologie znamená jen zlo.

Tanec Praha 2019 – White Gestures, foto mirabelwhite2

Především je performance malým pohybovým koncertem s rostoucí dynamikou, vážně nevážnou hrou, v níž se otec stává sám hrajícím si klukem. Sledujeme testování hranic, za které je možné jít, zřejmě je odpozorováno z reálného života a jen destilováno pro jeviště.  Chlapec není loutkou v rukou dospělého, ačkoli jej otec může snadno přenášet, protáčet ve zvedačkách, roztočit v odstředivém kruhu, manipulovat s ním. Jejich postavení na scéně je rovnoprávné. Malý performer si získává publikum svou bezprostředností, o pohybovém nadání nemluvě. Není závažím, je spoluhráčem.

Ti dva stále hledají průsečík harmonie, i když to třeba nedávají tak silně najevo, jako když oba stojí vychýlení z osy na stoličce a rovnováhu mezi nimi udržuje jen napnutá látka otcova trička. V impulzech k akci se střídají. Milou metaforou je, když chlapec ještě „nestojí na vlastních nohách“, ale kráčí pohodlně usazen na nártech svého otce. Trpělivě pozoruje, s prapodivnou moudrostí prostoty dětství, když je muž náhle vykolejen a marně se snaží ukotvit v klidu své roztřesené údy, nechce se nechat strhnout k nepředloženosti… Trpělivost je významný prvek.

Představení je perfektně vypointované a zanechává hřejivý pocit, že to s mezilidskými vztahy a problémy rodičovství v dnešní době ještě není tak hrozné, jak se někdy zdá.

 

Hledání rovnováhy a ticha

V duchu fyzického divadla se nesl i úplně poslední projekt, čtyři pohybové meditace francouzských performerů Marie Vaudin a Yoanna Bourgeoise, který je autorem performance Tentative Approaches to a Point of Suspention / Pokus přiblížit se mrtvému bodu. Pro ni byl vybrán prostor dvorany ve Veletržním paláci, kde mohli diváci performery následovat ke třem různým místům a objektům, kde umělci hledali za různých podmínek (neexistující) okamžik rovnováhy a zastavení.

Divadlo na pomezí instalace a akrobatického výkonu vtáhlo diváky pomalu a nenápadně, jako kdyby kolem sebe performeři bezděčně splétali jakýsi vír, přitahující publikum, zatímco jsou jím sami roztáčeni. Formou se zdají být jednotlivé výstupy velmi jednoduché, ale vynikají precizností a nenapnou pozornost diváka ani o vteřinu déle než po dobu naprosté koncentrace. Věřím, že realizace jednoduchého nápadu je náročnější a také vzácnější úkaz než složité kombinování a vrstvení vyjadřovacích prostředků. Nepochybuji, že navzdory jednoduchosti, je v této produkci použita dosti nákladná scénografie, umělci také sami sebe omezují tím, že pro performanci potřebují rozsáhlý prostor. Obrazy, jež divákům předkládají, mají společný motiv hledání a s jejich energií je snadné se ztotožnit.

Tanec Praha 2019 – Tentative Approaches to the Point of Suspention, foto Géraldine Aresteanu

První stanoviště je tvořeno velkou dřevěnou plochou, pod níž je ukryt rotační mechanismus. Dívka neudělá vlastně nic jiného než, že sedíc na její hraně, začne se na rotující plošině zvedat a postaví se tak, aby mohla co nejvíc využít vychýlení z osy s využitím překonání odporu odstředivé síly. Její pohyb je nevyhnutelně pomalý a rozvážný, od počátku je ponořena do plného soustředění, její tělo napjaté, hledá dokonalou pózu. Před dvěma lety se v rámci Festivalu tanečních filmů vysílala série miniatur o tanci a pohybu ve všedním životě. V jedné ze zpovědí se představovala mladá žena z nepříznivých sociálních poměrů, která klid a vnitřní klid hledala každý večer v zábavním parku, kam chodila na dlouhé minuty a možná hodiny balancovat na roztočenou plošinu. Aby našla vnitřní rovnováhu. Intuitivně došla ke stejnému principu jako naši francouzští umělci teoretickou analýzou.

Druhým objektem je podobná plošina, jež balancuje na jednom bodě a při sebenepatrnějším pohybu se může rozkývat jako vor na rozbouřeném moři. Úkolem performerů je přisunout ke středovému bodu, jímž je stůl, dvě židle, a v klidu posedět. Ačkoli tato konstrukce není otočná, i tak musí oba pro udržení rovnováhy postupovat téměř po milimetrech a jejich soustředěnost a absence jakéhokoli prudšího pohybu, způsobuje, že se divákům napětím tají dech, ačkoli se nedíváme na žádné nebezpečné akrobatické číslo. Spíše se nás dotýká vnitřní zpomalení, které si vybavuji jako fyzický zážitek jen ze sledování inscenace Last Touch Jiřího Kyliána. Oba výjevy pak spojují performeři v jeden princip, když na otočné ploše rozehrají situaci setkávání a odpouštění, v níž hraje zásadní roli rychlost.

Nedílnou součástí vystoupení je také živá hudba, která performanci uvádí a která pak provází poslední část. Harfenistka a zpěvačka Laure Brisa je také vystavena jako objekt, součást výtvarné koncepce. Závěrečný výstup provází minimalistická, ale citová hudba Philipa Glasse (Metamorphosis 2), kterou obvykle slyšíme v interpretaci na klavír, harfa dodává meditativním intervalům větší barvu a jakousi teplou lidskost. Performera sledujeme v jeho snaze stoupat na vrchol schodiště, kam ale nekráčí po stupních, ale nechává se hladce vynášet až na nejvyšší příčku pomocí trampolíny (jen pro to, aby se nakonec stejně sesunul až na zem, protože pád je nevyhnutelnou součástí výstupu na vrchol). Tuto část ostatně předvádí Yoann Bourgeois i v jiných modifikacích, například v Paříži v Pantheonu pod názvem Mechanika historie (2017) představil podobné schodiště a pružnou plochu v kruhovém tvaru, aby podpořil ještě více význam cykličnosti a návaznosti. Vrchol se pokoušela pokořit celá skupina tanečníků/performerů, takže smysl byl posunut od snažení jedince, který se stále vrací na počátek, k metafoře o lidstvu zacykleném v opakování chyb.

Na Tanci Praha byl ale centrem pozornosti jedinec. Mrtvý bod během poslední části performance se nenacházel před diváky, ale okamžik zastavení se tvořil přímo v každém z nich, při pohledu na lehkost pohybu, který vypadá jako filmový trik. Ano, je to novocirkusový trik, pečlivě nazkoušený a zacílený na citové rozpoložení a na vyvolání chvíle bezdechého obdivu. Ale má účinky prakticky terapeutické, protože pomáhá doslova odpoutat se od reality, což nám často jde spíše prostřednictvím úžasu než pevným soustředěním. Jinou formu soustředění a ticha si mohla po performanci vyzkoušet skupinka dobrovolníků, kteří byli přizvání ke hře o balancování na židlích. S nevinně vážnou tváří a jistě i vnitřním poťouchlým úsměvem ukazuje Yoann Bourgeois člověku, že hledat rovnováhu lze v každé činnosti, když je dostatečně zpomalená, ale že je to hledání odsouzené tak jako tak k nezdaru.

Celou performanci můžeme vnímat jako metaforu určité marnosti. Ve světě zmítaném velkými problémy, na které myslíme, i když se nás ještě osobně nedotýkají, i malým chaosem našeho osobního a pracovního života, žízní i ten největší dobrodruh po okamžicích zklidnění a absolutní rovnováhy. Zastavení uprostřed chaosu do jisté míry možné je, pokud člověk využije správně jeho fyzikálních vlastností, nejen těch, které se řídí newtonovskými zákony, ale i přeneseně. Tak jako performerka bezpečně stojí na roztočené plošině, když správně propočítá úhel naklonění těla. Zastavit v duchu myšlenky uprostřed hádky nebo nepřehledného jednání jedince někdy opravdu postaví stranou a vžene mu do mysli údiv nad tím, v jak nesmyslném kolotoči se to veze. Všichni hledáme rovnováhu, ale svět se nezastaví. Základní metaforou, kterou si tyto pocity vkládáme, je rotace a cirkulace, zdá se, že pro své příměry si člověk vždy intuitivně přisvojil základní fyzikální principy tohoto vesmíru, ještě dříve, než je dokázal popsat. Absolutní rovnováha, úplné zastavení v „mrtvém bodě“ je ideální stav, ale naštěstí nedosažitelný, protože absolutní zastavení znamená také stagnaci, smrt a nicotu. Přesto i proto nás stále přitahuje a marnost je náš úděl. Nesmí to ale vyzním pesimisticky, protože přibližování se ideálu čehokoli je velmi příjemná životní náplň.

Festival Tanec Praha 2019 skončil, jeho 31. ročník byl velmi úspěšný a podnětný. Byla navázána nová přátelství a spolupráce, vzácné okamžiky společného sdílení. Doba velkých hvězd tak trochu pominula, protože zásoba není nevyčerpatelná a není možné každý rok vozit NDT, Batshevu, Akrama Khana, Cloud Gate nebo další už na roky dopředu vytížené company. Člověk jistě na některé zážitky vzpomíná ještě léta. Ale i bez nich je každý ročník objevem nových tanečních světů nebo alespoň jejich střípků a ze všeho nejvíc potěší právě jeho schopnost sjednocovat. I když se neshodneme na vnímání či hodnocení, přece jsme se díky němu sešli. I to někdy úplně stačí.

 

Medium
Choreografie, tančí:
Rianto
Dramaturgie: Garin Nugroho, Tang Fu Kuen
Scénografie, světelný design: Iskandar K. Loedin
Zpěv, živá hudba, hra na perkuse: Cahwati
Zvukový design: Yasuhiro Morinaga
Premiéra: 2016

White Gestures
Námět a koncept:
Sylvain Bouillet
Dramaturgie:
Lucien Reynès
Umělecký poradce: S
ara Vanderieck
Performeři:
Charlie Bouillet, Sylvain Bouillet
Světelný design:
Pauline Guyonnet
Zvuk:
Christophe Ruetsch
Produkce:
Naïf Production

Tentative Approaches to a Point of Suspention
Koncept, scénografie, instalace
: Yoann Bourgeois
Zvuk: Antoine Garry
Světla: Jérémie Cusenier
Kostýmy: Sigolène Petey
Technická produkce
: Audrey Carrot
Inspice: Nico Anastassiou
Produkce: CCN2-Centre chorégraphique national de Grenoble – Direction Yoann Bourgeois and Rachid Ouramdane

části:


Huragan
Performer: Marie Vaudin
Výzkum a konstrukce: David Hanse, Nicolas Picot (C3 Sud Est), Hervé Flandrin

Fugue / Trampoline
Performer: Yoann Bourgeois
Hudba: Metamorphosis 2 (Philip Glass) / živá hudba / played in live by Laure Brisa

Dialogue
Performeři: Marie Vaudin, Yoann Bourgeois
Výzkum a konstrukce: David Hanse, Nicolas Picot (C3 Sud Est), Ametis

Hourvari
Performeři: Marie Vaudin, Yoann Bourgeois
Výzkum a konstrukce: David Hanse, Nicolas Picot (C3 Sud Est)

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat