Tomáš Šimerda: Přímý přenos operního představení není fotbalový zápas

Úvodem je třeba říci, že se jedná o nejnáročnější úkol, který může být před televizního režiséra hudebních žánrů postaven. Pro přímý přenos operního představení totiž neplatí vžitá pravidla, platná pro přenos ostatních hudebních událostí, zejména koncertů, kdy je třeba snímat to, co je hudebně nejvýraznější. V případě instrumentální skladby jsou to jednotlivé hudební nástroje a režisérovou oporou je partitura. V případě operního představení s partiturou nevystačí, protože na jevišti se odehrávají různé děje, které je televiznímu divákovi třeba zprostředkovat. Proto je nutné, aby se televizní režisér především dokonale seznámil se snímanou inscenací.

V dnešní době mu k tomu může napomoci záznam inscenace, snímaný jednou kamerou ve velkém celku, tedy záběrem, který zachytí veškeré dění na jevišti. Jestliže by však režisér pracoval na přípravě přenosu pouze s takovým záznamem, může mu uniknout nějaký detail v jednání postav. Je tedy potřeba doplnit práci s videozáznamem přítomností v hledišti na zkouškách a konzultovat snímání s režisérem divadelní inscenace. Může se totiž stát, že to, co považuje režisér inscenace za důležité, televiznímu režisérovi – přes přítomnost v hledišti – unikne. Nebylo by to nic nemožného zejména v dnešní době, kdy si operní režiséři často libují v zahlcení scény mnoha rozehranými epizodami a ději. Dokonalá znalost inscenace je tedy prvním předpokladem úspěšné přípravy.

Optimální situace by nastala, kdyby režisér inscenace byl i režisérem přenosu. Je to však okolnost víceméně hypotetická a v praxi se děje velmi zřídka. Jednak není mnoho tvůrců, kteří obě tyto disciplíny zvládají, a za druhé se příležitost k takové dvojjediné roli režiséra naskytne velmi vzácně.

Po seznámení se s inscenací a po konzultaci s jejím  režisérem přistupuje televizní režisér k vlastní přípravě přenosu. Tato příprava bývá různá, učebnicově by měla spočívat ve vytvoření technického scénáře, tak, jak to učí filmové školy při přípravě filmu. V takovém technickém scénáři je každá stránka rozdělena do dvou sloupců, v levém je číslo záběru, popsána velikost záběru a dění v obraze, v pravém zvuk, v případě opery text, event. počet taktů. Záběry jsou očíslované a čísla se shodují se značkami v klavírním výtahu opery. Takto vzniklý scénář je pak rozmožen a rozdán kameramanům u jednotlivých kamer a dalším spolupracovníkům. Při vlastním přenosu je pak optimální, má-li režisér dva pomocníky: asistenta, který kontroluje synchron snímaných záběrů s čísly, a tzv. hudební nápovědu, která hlásí čísla záběrů podle klavírního výtahu. Příprava takto realizovaného přenosu je velmi náročná, protože počet záběrů se v případě opery může blížit tisícovce, při některých operních přenosech je však nezbytná.

Tento přístup má však i své nedostatky a měl-li by přenos probíhat striktně podle technického scénáře, mohl by se režisér dostat do velkých problémů. Na technický scénář nelze stoprocentně spoléhat. Nezřídka se totiž stává, že pěvci původní aranžmá, tedy pohybový plán stanovený režisérem inscenace, pozmění. Stačí malý pohyb, aby se pěvec z pohledu kamery dostal tzv. přes osu a celý pečlivě vypracovaný technický scénář je v tu chvíli k ničemu. Když se toto stane, přichází okamžik, ve kterém se prokazují kvality televizního režiséra: musí si zachovat „chladnou hlavu“, rychle reagovat a dát pokyny všem spolupracovníkům, jak se z takové situace vymotat.

Největší potíží, se kterou se při přenosech operních představení (a vlastně přenosů všech hudebních událostí) setkáváme, je však nedostatek času na přípravu. Nemíním přípravu režiséra, jak jsem ji popsal výše, ale přípravu celého tvůrčího týmu. Ten tvoří – kromě režiséra a jeho asistenta – hlavní kameraman (který odpovídá za kvalitu obrazu po umělecké stránce), kameramani jednotlivých kamer, střihač, zvukař, hudební nápověda, technici (odpovídají za technickou kvalitu obrazu). Většinou se totiž tento tým sejde až několik hodin před vlastním přenosem. Je pochopitelné, že televizního diváka okolnosti, za jakých je přenos realizován, nezajímají. V posledních letech se „namlsal“ na přenosech z Metropolitní opery i z jiných světových divadel a očekává i v našich poměrech stejný výsledek. Zde je třeba říci, že v zahraničí vznikají přenosy za zcela jiných podmínek. Většinou jsou kompletní týmy včetně TV techniky před přenosem na dvou zkouškách inscenace, event. na zkoušce a na představení. Všichni se mohou dostatečně seznámit se svými úkoly (kameramani a střihač se záběry, zvukař s intenzitou zvuku orchestru a hlasů zpěváků), což je samozřejmě na výsledku vidět. Dobrý přímý TV přenos operního představení nelze realizovat stejným způsobem jako fotbalový zápas, což se – bohužel – v našich podmínkách děje. Nelze se tedy divit, když se občas vloudí nějaká chybka…