Toscanini: Postavit sebe až na druhé místo

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Beethovenova Sedmá je opravdu jedna z těch vpravdě legendárních nahrávek. Když se poprvé objevilo několik jejích exemplářů v Praze, patřily brzo k nejzničenějším deskám. Muzikanti je hráli až do úplného ochraptění. A to je pro desku asi to nejkrásnější vyznamenání. Nejcennější první cena ve světové soutěži. A tady právě, je to jedna z těch desek, u kterých jsme před lety seděli fascinováni přesností a brilancí, se dnes trochu stydíme, že jsme museli nejdřív trochu (prosím jen maličko) zestárnout, abychom pochopili, že Toscaniniho skutečná dirigentská velikost je někde jinde. V tom, že Toscanini nehraje sebe, ale Beethovena. Velkolepý obraz, mohutné, z jednoho kusu vystavěné drama druhé věty, vášnivá, zpitá tanečnost scherza, stavebnost, vtip, rozjásanost a rozezpívanost první věty a mohutný příval živelnosti finále, celá ta obrovitá přemíra fantasie a volnosti, to všechno Toscanini nechápe jako příležitost k virtuosní produkci. VII. symfonie je pro něho dokumentem vrcholné svobody genia, který zvítězil sám nad sebou. Tak ji chápe a diriguje.

Toscanini je pokorný před velikostí genia a nemilosrdný k slabosti nebo ještě hůře k nepoctivosti současníků. A proto mu nasloucháme my dnes se stejným vzrušením a pocitem vděčnosti, jako budou naslouchat generace po nás.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat