Brno: Tři balvany pro Giselle

Giselle se slavnou a pro potřeby romantického baletu fenomenální hudbou Adolpha Charlese Adama, inspirovaná námětem německého básníka Heinricha Heineho, je spolu s Labutím jezerem jedním z nejklasičtějších a nejromantičtějších baletních děl, jaké kdy vznikly. Vzhledem k zhruba dvacítce již uvedených českých premiér tohoto klasického titulu je jasné, že i nové brněnské nastudování Giselle – s premiérou v Mahenově divadle 18. a 19.listopadu – bude poměřováno s těmi předchozími. A navíc že se nabídne i otázka: Co tato nejnovější inscenace přidává? Na základě shlédnuté reprízy 24.listopadu mohu na výše položenou otázku odpovědět: Nejspíš jen tři magické balvany.Adamova Giselle (světová premiéra byla v pařížské Opeře v červnu 1841) se od roku 1886, kdy v Praze vstoupila poprvé na českou půdu, hrála v Brně už dvakrát. Jednou v choreografii Miroslava Kůry (1968) a podruhé Jiřího Blažka (1983). Shodou okolností na premiéry Giselle v Brně došlo vždy v listopadových měsících, a tak ani tato brněnská premiéra nevybočuje z řady.

Otázka je, jestli vůbec něčím z řady vybočuje. Interpretace Roberta Strajnera s poněkud dramatickými kostýmy Romana Šolce a kýčovými kulisami Daniela Dvořáka tentokrát ponurou atmosféru a vílí tématiku nevykresluje tak, jak by se od Giselle očekávalo. A přidaná hodnota? Možná exotický půvab obou představitelek Giselle – Eriko Wakizono a Maiko Abe.

Každý tanečník jistě potvrdí, že i když Giselle nepatří mezi nejdelší balety, rozhodně nepatří ani mezi ty interpretačně nejlehčí. Vílí křehkost, která s sebou nese kromě lehkosti a pružnosti interpretek také časté skokové variace, rozhodně nejsou předností tanečnice, která v důležité roli královny víl Myrthy uváděla druhý akt baletu. V této části víly – dívky, které zemřely před svým svatebním dnem – utancovávají k smrti všechny muže, kteří se ocitnou v jejich blízkosti. Nebyl by to totiž Heine, kdyby víla zůstala klasickou „dobrou“ vílou a nenesla s sebou trochu toho zlomyslného záhrobního světa. Tato druhá část Giselle, která obvykle hned od začátku vyvolává napětí a očekávání oproti části první, jež je v podstatě samá veselka, začala při čtvrteční repríze již zmíněným podivným neohrabaným výstupem. Interpretka klíčové postavy Myrthy Michaela Schusterová jakoby svoji vílí podstatu postrádala a naopak přibírala úlohu umírající (a poněkud robotické) labutě již z jiného romantického baletu. Jakoby ani vílou nebyla, ale spíš s vílím údělem bojovala.

Z hereckého hlediska, které v baletu hraje také dost podstatnou roli, bych nepochválila ani Giselle, ztvárněnou Maiko Abe. Její vílí půvab a orientální křehkost pomáhá sice vylepšit celkový rozpačitý dojem z díla, nicméně nenese s sebou žádný dramatický náboj ani výraz. Pamětníci nejspíš zavzpomínají na nezapomenutelnou Soňu Zejdovou v roli Giselle. Budiž její památce věčná sláva. Též Bathilde, snoubenka Gisellina milého Alberta, dračice v těžkém černo-červeném kostýmu, pyšná a s dramatickými gesty, připomíná spíš Albertovu matku než mladou princovu dceru, která navíc o úletech svého snoubence vůbec nic neví. Pravou identitu Bathildy dle původní předlohy jsem neodhalila ani při nastudování děje, neboť tato část v češtině se z programu nejspíš v tisku vytratila.

Za zmínku rozhodně stojí i zjednodušující, prvoplánové a beztvaré kulisy, v druhé části navozující dojem kýčového západu slunce v Chorvatsku, který ani zdaleka nemá co do činění s ponurou atmosférou německého hřbitova s hrobem nešťastné Giselle. Největším oříškem pro mě zůstává ale přítomnost tří balvanů (rozuměj mraků), visících jak Damoklův meč nad celou první i druhou částí baletu.

Záhadou je i usazení této inscenace v komorním Mahenově divadle a nikoli ve velkorysejším prostoru Janáčkova divadla, kde se drtivá většina brněnských baletů odehrává. Tedy záhadou částečně osvětlenou paní prodávající program, podle níž jsou prý na vině inkriminované kulisy, které by bylo obtížné v Janáčkově divadle instalovat. Jelikož však tyto dekorace vznikly pod taktovkou současného ředitele divadla Daniela Dvořáka a jsou s největší pravděpodobností určeny právě pro toto představení, záhada zůstává i nadále záhadou.

V této sezóně se Giselle dostane na pódium pouze ještě dvakrát – kdo chce, může si počkat na 16. února nebo pak 7. května příštího roku. Proč se pro tento začarovaný balet, který se v sezóně uvádí celkem pouze pětkrát, vytváří tři různé alternace, zůstává dalším námětem k přemýšlení. Nejspíš toto rozhodnutí nebude souviset se šetřením, na které se Národní divadlo Brno po snížených příspěvcích ze strany města pilně připravuje. Kdo se ale na brněnskou Giselle nedostane, ať si pustí na youtube záznam celého baletu v podání moskevského Baletu Bolšoj Teatr. To je trochu jiná káva.

Adolphe Charles Adam:
Giselle
Choreografie a režie: Robert Strajner
Dirigent: Pavel Šnajdr
Scéna a světelný design: Daniel Dvořák
Kostýmy: Roman Šolc
Asistenti choreografie: Jana Ruggieri, Gustavo Beserra Quintans, Jana Přibylová
Premiéra Baletní soubor Národního divadla v Brně a orchestr Janáčkovy opery
Premiéra 18.listopadu 2011 Mahenovo divadlo Brno

Giselle – Maiko Abe / Andrea Smejkalová / Eriko Wakizono
Albert – Jan Fousek / Michal Pimek / Filip Veverka
Hilarion – Gregor Giselbrecht / Petr Kondler / Václav Šutorka
Princ z Courlandu – Ivan Příkaský
Bathilde – Camille Erskine / Eva Šeneklová
Berthe – Zlatoslava Beňová / Jana Ruggieri / Vanda Skopalová
Wilfrid – Gregor Giselbrecht / Luděk Mrkos / Adam Sojka
Myrtha – Maiko Abe / Ivona Jeličová / Michaela Schusterová
Družky Myrthy – Markéta Habalová, Kristina Kohoutová, Sayumi Nishii, Aki Nishio, Monika Pimková, Petra Říhová, Michaela Schusterová

www.ndbrno.cz