Triumfující Magdalena Kožená s Juditou v Operním kukátku
Triumfující Magdalena Kožená
Londýnské provedení oratoria Antonia Vivaldiho Juditha triumphans (Judita triumfující) z roku 1716 v Barbican Hall ve středu 2. listopadu 2016, jež také mělo být oslavou nejen tři sta let od prvého uvedení díla v benátském Ospedale (které sloužilo jako sirotčinec a zároveň konzervatoř pro nemajetné nadané děti), ale také výročí dvě stě sedmdesát pět let od skladatelovy smrti, potvrdilo stále výsostné postavení naší pěvecké hvězdy na poli staré hudby.
V titulní roli starozákonní hrdinky předvedla Magdalena Kožená podle anglických recenzentů doslova magický výkon s mnohými hlasovými finesami, a to jak v oblasti vokálních ozdob, tak zejména proměnlivostí výrazu od fatální svůdnice až k válečnici. Magdalena Kožená tento part nahrála již roku 2000 pro label Opus 111, edici Vivaldiho děl (řada Musica Sacra, vol. 2) pod taktovkou Alessandra De Marchiho. Stejně jako v nahrávce byly ostatní role obsazeny ženskými hlasy, převážně mezzosoprány a alty.
Skvělými partnerkami na koncertě jí byly francouzská altistka s působivým témbrem Delphine Galou (v roli asyrského vojevůdce Holoferna) a švédská mezzosopranistka Ann Hallenberg jako Vagaus. I další party (Francesca Ascioti jako velekněz Ozias, Silke Gäng jako Juditina fanatická služka Abra) byly znamenitě obsazeny. A koncert s velmi pečlivým hudebním nastudováním Andrey Marconiho (s nímž zpěvačka nahrála i profilovou desku, která obsahuje i jednu Juditinu árii) a ukázkovým výkonem Venice Baroque Orchestra i sborového uskupení Guildhall Consort si u většiny recenzentů vysloužil absolutní hodnocení pěti hvězdiček z pěti možných. 8. listopadu 2016 bude koncert opakován v Bruselu v Palais des Beaux-Arts de Bruxelles, takzvaném Bozaru. Takovéto koncertní provedení (byť v posledních dvou dekádách bylo dílo několikráte upraveno i pro jevištní uvedení) by si jistě poslechlo rádo i české publikum, třeba jako vrcholný program některého z českých hudebních festivalů.
Samson a Dalila v Paříži
Po takřka čtvrtstoletí se na první pařížské scéně objevuje jedno z nejúspěšnějších francouzských operních děl druhé poloviny devatenáctého století. Nové nastudování Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila vzniklo v koprodukci s Metropolitní operou v New Yorku. Jména z inscenačního týmu slibují výjimečné zážitky. Dílo režíruje Damiano Michieletto, který dílo přenesl do současnosti, do zázemí nejmenované (byť snadno divákem identifikovatelné) země, zmítané (nejen náboženskou) válkou se sousedním státem. Civilnímu pojetí odpovídá výrazně horizontálně orientovaná výprava režisérova častého spolupracovníka Paola Fantina a také jednoduché kostýmy (jedná se o současné oděvy) Carly Teti. V titulních rolích vystupují lotyšský tenorista Aleksandrs Antonenko a gruzínská mezzosopranistka Anita Rachvelishvili. Což je opravdu velmi fyzické obsazení těchto dvou biblických charakterů.
Větší uznání u většiny kritiků sklidila zpěvačka, kterou známe z přenosů Met jako Končakovnu a Carmen. Tenoristovi kritici poněkud vyčítají potíže s francouzskou výslovností a přílišnou forzi při vytváření vyšších tónů, a ani jeho herecký výkon se neobešel bez výtek. Postavu velekněze ztvárňuje další rodák z Rigy (stejně jako Aleksandrs Antonenko), basbarytonista Egils Siliņš. Pozitivně až nadšeně bylo přijato hudební nastudování známého dirigenta Philippa Jordana. Je pravděpodobné, že vedle livestreamu z Paříže, v budoucí nebo přespříští sezoně zařadí Metropolitní opera tento titul do plánu svých přenosů.
Plácido Domingo jako Macbeth ve Vídni
V plném proudu se odehrávají zkoušky na Verdiho Macbetha v Theater an der Wien.
Nová produkce v režii místního intendanta a režiséra Rolanda Geyera má svá specifika. Nejenže opera (pouhých sedm představení se dvěma premiérami) má dvě obsazení role Macbetha a jeho manželky (což by nebylo zase tak zvláštní), ale zkouší se dvě verze. Roberto Frontali (Macbeth) a Adina Aaron (Lady Macbeth) zkouší přepracovanou (a nejčastěji uváděnou a zavedenou) verzi z roku 1865 a Plácido Domingo (Macbeth) a Davinia Rodriguez (Lady Macbeth) pak smíšenou verzi s finále z původní světové premiéry ve Florencii z roku 1847. Největší pozornost na sebe samozřejmě poutá stále Plácido Domingo v barytonové roli, kterou pilný pěvec vloni ztvárnil se souborem berlínské Staatsoper Unter den Linden, ve Valencii, letos také v Pekingu a Los Angeles, a v druhé polovině letošní sezony se k roli vrátí v Berlíně a nově ji bude zpívat také v Madridu. Hudebně dílo studuje Bertrand de Billy a Opera Plus přinese podrobnou recenzi z představení ze dne 15. listopadu 2016 s plánovaným obsazením Frontali – Aaron.
Operní hvězdy zítřka
Plzeňské Velké divadlo hostí 12. listopadu 2016 koncert Operní hvězdy zítřka, ve kterém účinkují vítězové a laureáti jednapadesáté Mezinárodní pěvecké soutěže Antonín Dvořáka 2016. Koncert moderuje a osobními vzpomínkami provází Peter Dvorský. Mladé pěvce uvede na scénu plzeňského divadla ředitel Divadla J. K. Tyla Martin Otava. Karlovarský symfonický orchestr bude řídit František Drs. Po skončení koncertu se ve foyer koná autogramiáda Petera Dvorského i účinkujících.
Fanoušek s popelem se omlouvá Metropolitní opeře
Operní fanoušek z Dallasu, identifikovaný později jako Roger Kaiser, který rozsypal popel svého přítele a mentora Terryho Turnera během druhé přestávky Rossiniho Viléma Tella v Metropolitní opeře v sobotu 29. října 2016 (informovali jsme zde), se dojemným a vysvětlujícím dopisem omlouvá vedení Metropolitní opery, všem účinkujícím i divákům a také zasahujícím složkám newyorského záchranného systému.
Zdůvodňuje svoje jednání velkým emocionálním tlakem a slibem, který dal příteli, umírajícímu delší čas na rakovinu. Dopis (celý text dopisu je k dispozici zde) zaujme svou nelíčenou emocionalitou a je také důkazem toho, jak velkou roli hraje opera a její prožívání v duševních pochodech disponovaných jedinců, kteří mnohdy v operním prostředí a operních příbězích hledají substituci skutečného života. Velkomyslný ředitel Met Peter Gelb odpověděl s hlubokým pochopením pro životní situaci operního fanouška.
Marlis Petersen jako Massenetova Manon
Jedna z nejžádanějších současných světových pěvkyň a také patrně jedna z nejlepších operních hereček dneška zařazuje do svého repertoáru zcela novou roli, kterou poprvé zpívala na scéně Wiener Staatsoper v pondělí 7. listopadu 2016. Tou rolí je Massenetova křehká Manon, které jistě tato geniální představitelka dokáže dodat další a nečekané psychologické motivace.
Partnery Marlis Petersen v prvním představení byli Jean-François Borras jako rytíř Des Grieux a Adrian Eröd jako Lescaut. Další plánovanou novou rolí zpěvačky, kterou zatím nepoznalo pražské publikum, bude v červnu 2017 Marietta v Korngoldově Mrtvém městě ve varšavské Polské národní opeře.
Výstava týdne
KS Leonie Rysanek und die Wiener Staatsoper (Komorní pěvkyně Leonie Rysanek a Vídeňská státní opera), tak se jmenuje nová komorní výstava v Gustav Mahler-Saal v reprezentačních prostorách první vídeňské operní scény. Vídeňské rodačce Leonie Rysanek (1926-1998), jedné z největších operních hvězd druhé poloviny dvacátého století v oboru dramatického sopránu, je věnována výstava, která mapuje nejen dokumenty a fotografiemi její činnost v tomto divadle.
Výstava je uspořádána k nedožitým devadesátým narozeninám umělkyně. Pěvkyně je ve Vídni i pohřbena na Centrálním hřbitově v rodinné hrobce (Grab 330-27). Expozice obsahuje také několik několik portrétních maleb v civilu i v rolích a kostýmy a figuríny postav, které pěvkyně ztvárnila. Vystoupila zde celkem v sedmadvaceti operních titulech a na koncertu, a v některých operách ztvárnila v průběhu doby dvě role (například vedle osmatřiceti vystoupení v roli Leonory také jeden poněkud kuriózní záskok jako Marzellina v Beethovenově Fideliovi, dvě Ortrudy vedle třinácti Els ve Wagnerově Lohengrinovi, devětkrát Herodias oproti osmatřiceti vystoupením v roli Salome ve stejnojmenné opeře Richarda Strausse). Nejčastěji zde zpívala Maršálku ve Straussově Růžovém kavalíru (jednašedesátkrát v letech 1958-1986), Pucciniho Tosku (třiapadesátkrát v letech 1954-1884) a Sieglinde ve Wagnerově Valkýře (46 vystoupení). Celkem se jedná o úctyhodných pět set dvacet osm představení, mezi nimiž nechybí ani partie Leoše Janáčka (Kostelnička jedenáctkrát, Kabanicha šestkrát) a pět představení v roli Milady ve Smetanově Daliborovi (1969-1971). Poprvé zde zpívala 10. listopadu 1950 Taťánu z Evžena Oněgina.
Výstava čestné členky Wiener Staatsoper je otevřena od 8. listopadu 2016 a střídá výstavu věnovanou tenoristovi Giacomu Aragallovi (na balkónovém ochozu). Po 6. prosinci ji vystřídá také v Sále Gustava Mahlera výstava ke čtyřicátému výročí prvního vystoupení jiného vídeňského rodáka, basisty Kurta Rydla ve Wiener Staatsoper.
Nahrávka týdne
Pergolesi, Giovanni Battista – Adriano in Siria (Hadrián v Sýrii). Capella Cracoviensis, dirigent Jan Tómasz Adamus. Decca 2016 (3 CD). Metastaziovo stejnojmenné operní libreto patřilo k nejčastěji zhudebňovaným textům tohoto slavného operního libretisty. Poprvé bylo zhudebněno roku 1732 a až do roku 1828, kdy je zřejmě naposledy použil skladatel již zcela jiné hudební epochy – Saverio Mercadante, bylo využito operními skladateli takřka sedmdesátkrát. Mezi mnoha zapomenutými skladateli nalezneme ale i některá velmi známá jména – Baldassare Galuppi (1740 a pak znovu text zhudebnil roku 1758), Carl Heinrich Graun (1745), Johann Adolph Hasse (1752), Johann Christian Bach (1765), Giuseppe Sarti (1765), Luigi Cherubini (1782), Simon Mayr (1798), Étienne-Nicolas Méhul (1799), Joseph Weigl (1807). Mezi skladateli nechybí ani slavný Čech, tvořící pro italská jeviště, Josef Mysliveček. Jeho verze je datováno rokem 1776.
Libreto bylo samozřejmě, především v pozdějších letech, upravováno a v několika jevištních úpravách například pro německé jeviště byl text přeložen. Pergolesiho operní verze z roku 1734 je patrně historicky třetím zhudebněním. Námět opery vychází ze základního historického faktu, totiž pobytu budoucího římského císaře Hadriana v Sýrii, zatím ještě ve funkci syrského guvernéra v Antiochii. Vlastní operní děj, stejně jako většina postav, je zcela fiktivní. Shoduje se jméno jeho manželky Sabiny, v dějinách známé jako Vibia Sabina, což byla praneteř císaře Traiana. Tradičně je osou zápletky dvojitý až trojitý milostný vztah (včetně jedné tajné lásky), což nijak nevychází z moderních historických znalostí o Hadrianovi, který byl k ženám spíše chladný, ale jeho hluboký žal ze smrti mladého milence Antinooa je dokumentován řadou historických pramenů i dokumentů, a dokonce staveb postavených k Antinoově památce.
Předpokládaným největším lákadlem nahrávky je kontratenorista Franco Fagioli jako vojevůdce Farnaspe, který nezůstává nic dlužen své pověsti hlasového virtuoza. Bravurně zvládá nesmírně obtížné běhy i veškerou hlasovou ornamentistiku. Virilnější témbr je vlastní druhému kontratenoristovi nahrávky, Ukrajinci Yuriy Mynenkovi, v roli Hadriána. Třetí mužskou hvězdou nahrávky je tenorista Juan Sanchez, zpěvák, specializující se dlouhodobě na barokní hudbu. Poněkud matněji vedle hlasových ohňostrojů kontratenorů a tenora působí ženské představitelky (mimo jiné známá mezzosopranistka Romina Basso), z nichž zaujme především koloraturní soprán mladé turecké sopranistky Ҫiğdem Soyarslan. V symbióze s vrcholnými pěveckými výkony působí hudební nastudování ve výborně zvoleném zvukově atraktivním kontrastu.
Opera byla již v minulosti nahrána, zejména ve dvou záznamech živých představení. Poprvé vivaldiovským specialistou Vittoriem Negrim v roce 1980 (label Voce) a pak Marcellem Pannim v roce 1986 (label Bongiovanni), který role Adriana i Farnaspeho obsadil ženskými hlasy. V roce 2012 vzniklo i DVD z produkce souboru Accademia Byzantina. Letos vstoupila na trhy také světově první nahrávka opery Adriano in Siria Francesca Maria Veraciniho z roku 1735 (tedy rok po Pergolesim, na adaptované libreto Angela Coriho). Koncertně byla Pergolesiho tříaktová opera v lehce pozměněném obsazení oproti předložené nahrávce provedena v prosinci 2015 ve Versailles a 16. prosince 2016 bude provedena v Theater an der Wien v rámci tradiční koncertní řady barokních oper.
Operní úsměv
Někteří operní pěvci při pěveckém výkonu, především ve vypjatých emocionálních stavech, silně prskají, a to není vždy příjemné pro jejich partnery. Proslulým „prskalem“ byl i slavný tenorista Francesco Tamagno (1850-1905), také první představitel Verdiho Otella.
Při jednom představení s neméně slavnou sopranistkou Romildou Pantaleoni (1847-1917), pro niž Giuseppe Verdi part Desdemony přímo komponoval, toho měla na závěr představení Otella již zpěvačka až dost. A už jako ležící mrtvola na lůžku, kdy s jejím bezmocným tělem tenorista cloumal, sykla: „Poslyš, můžeš mě zabít, ale přestaň na mě okamžitě prskat, nebo si budu muset vzít deštník!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
