Tu odpovědnost za zem bych mladým přál

Texty Ivana Medka (156)

Po roce 1989 pokračoval Ivan Medek v práci pro Hlas Ameriky. Zároveň se cítil být plně ve službách veřejného prostoru a obnovy československé demokracie. Byl poradcem České filharmonie, poradcem ministra kultury, předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání, od roku 1993 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky a počínaje rokem 1996 byl prezidentovým kancléřem. Setkával se s lidmi, diskutoval s nimi, při všech příležitostech se vyjadřoval ke společenskému dění. 8. května 2001 odpovídal na rozhlasovou „Otázku dne“.

***

REDAKTORKA:
Dnes je státní svátek Den osvobození od fašismu. Jak prožíval 8. květen 1945 mladý muž v ulicích Prahy? V Otázce dne se ptáme Ivana Medka, známé osobnosti politického a veřejného života, tehdy v pětačtyřicátém roce dvacetiletého mladíka. Přeji vám dobré ráno.

IVAN MEDEK:
Dobrý den.

REDAKTORKA:
Pane Medku, nejzajímavější bývají vždycky po letech vzpomínky na ty zdánlivě nejobyčejnější situace lidského života. Vzpomenete si ještě, jak vypadal váš 8. květen 1945, do čeho jste se probudil, co jste vlastně ten den dělal?

IVAN MEDEK:
Já jsem se 8. května vracel z ulic, kde jsem od 5. května byl. Takže pro mě to byl v podstatě už konec toho, co jsme prožívali v předchozích dnech. 8. května, jak víme všichni, německá armáda kapitulovala a odcházela z Prahy. Já jsem v té době byl v budově nynějšího Slovanského domu, tehdy to byl Německý dům, který jsme společně s dalšími kamarády takzvaně osvobozovali, respektive zmocňovali se ho, a bojovali jsme – říkám ‚bojovali‘, ale myslím to tak trošku v uvozovkách, protože jsme toho moc nenastříleli – na střechách toho domu proti Němcům, kteří byli na druhé straně, tam, co je nyní Česká národní banka.

REDAKTORKA:
Jaká byla atmosféra v ten den, jak se chovali lidé? Nebyl tam třeba i strach?

IVAN MEDEK:
Toho osmého samozřejmě už toho strachu moc nebylo, protože už jsme věděli, že je konec války. Ale napětí tam ještě pořád zůstalo. To je přirozené.

REDAKTORKA:
Lidé, kteří v té době byli mladí, říkají, že válka je donutila rychle dospět. Měli málo let, ale mnohdy odpovědnost jako dávno dospělí. Riskovali, závisely na nich životy lidí, museli čelit těm extrémním situacím. To všechno jistě lidi nějak formovalo. Uměl byste to pojmenovat? Jak jste to třeba cítil sám na sobě?

IVAN MEDEK:
Máte naprosto pravdu v tom, že my, kterým bylo kolem dvaceti, jsme byli samozřejmě mnohem dřív a rychleji dospělí. Což bylo pro nás velmi příjemné, ale zároveň i velmi zodpovědné. Možná nás to poznamenalo pozitivně i trochu negativně. Protože jsme byli příliš sebevědomí. Museli jsme se spoustu věcí učit až mnohem později. Věci, které bychom bývali měli znát předem. Ale to se nedalo nic dělat. Byli jsme prostě hozeni do té situace a museli jsme se rychle rozhodovat a rychle jednat.

REDAKTORKA:
Jaké jste měl zkušenosti s vojáky, kteří přišli do Prahy?

IVAN MEDEK:
Já jsem měl především zkušenosti s vlasovci. Protože ty jsem poznal přímo v době, kdy to s námi vypadalo – kolem 6. května v tom nynějším Slovanském domě – velmi špatně. Tam se najednou objevili na ulici vojáci v takových divných uniformách. Strčili mě zpátky do dveří. Já držel hlídku. Viděli samozřejmě amatéra a okamžitě začali velmi aktivně pomáhat. Taky si vzpomínám, že jsem se později dozvěděl, že Josef Smrkovský, tehdy člen Pražské rady a jeden z komunistických mužů povstání, přesto prohlásil, že vlasovci, i když to byla kontroverzní armáda, Praze pomohli. A pomohli jí vydatně.

REDAKTORKA:
Jak jde čas, stále víc přibývá lidí, kteří si neumějí ani představit válku, její konec či osvobození. Dokonce je to ani nezajímá. Co byste řekl těm, pro které je tato kapitola dějin jaksi mrtvé nebo nezajímavé téma?

IVAN MEDEK:
Já bych řekl, že by nám mohli závidět. Protože my jsme se setkali se skutečností, kdy jsme museli rychle jednat. Nemohli jsme moc uvažovat a jednali jsme, jak jsme byli přesvědčeni, že to je naše povinnost. Bránili jsme nebo jsme se snažili bránit naši zem. A to si myslím, že je velice dobrá zkušenost, a skoro si říkám, že je škoda, že to ti mladí nemohou zkusit. I když na druhé straně bych válku nikomu nepřál a těm mladým už vůbec ne. Ale tu odpovědnost za zem bych jim přál.

REDAKTORKA:
Na osmý květen 1945 jsme vzpomínali s přímým účastníkem těchto květnových událostí v Praze Ivanem Medkem. Díky za odpovědi. Na slyšenou.

IVAN MEDEK:
Na shledanou.

(pokračování)