Týden s tancem

Tento týden zveme nejen do Stavovského divadla na premiéru Baletu ND a první uvedení díla Johna Neumeiera na naší scéně, ale také do divadla Ponec na představení spojující tvořivost napříč generacemi, a přidáváme další tipy a zprávy.

Premiéra spolku Ostružina pro celou rodinu v Ponci: Neényi
Smyslové představení pro batolata ve věku 1–3 let, rodiče, prarodiče i nerodiče připravil na scéně divadla Ponec spolek Ostružina. Premiéra se uskuteční 18. a 19. prosince v několika různých časech. „Hledám širší využití tance jako umělecké formy pro společnost a život s přesvědčením, že pohyb a taneční projevy jsou nástroji komunikace, pohody těla i mysli s možnostmi a respektem k osobním potřebám,“ říká o své tvorbě choreografka Barbora Látalová, jedna z autorek nového projektu.

„Zlomu v zemském povrchu často předchází trhliny. Jedním ze způsobů, jak aktivizovat společnost ke změně, je zapojit ji do aktivních komunit, v nichž vedle mezioborového dialogu probíhá především společná tvůrčí činnost,“ vysvětluje režisérka Marika Smreková. „Cílem uměleckého projektu Neényi je umožnit tuto společnou tvůrčí zkušenost účastníkům z různých věkových i životních období a stát se tak jednou z trhlin, které spolu s dalšími mohou postupně vést k pozitivní sociálně-ekologické transformaci. V projektu Neényi jsou umělci společně s diváky a prostředím v emancipačním tvůrčím dialogu, který je prototypem narušování hierarchických, patriarchálních struktur společnosti, jako i antropocentrického pohledu na svět.“

V případě projektu Neényi vznikl úmyslně nehierarchický tvůrčí tým, nedočteme se tedy, kdo v něm má jakou tvůrčí úlohu, ačkoli známe povolání či specializace jednotlivých tvůrkyní. Marika Smreková vysvětluje: „Poukazujeme na to, že chceme ve 21. století žít ve společnosti s nehierarchickou strukturou. I když každá z nás je odbornice ve svém oboru, odkud přinášíme nejvíce podnětů, společně diskutujeme koncept, dramaturgii, scénu, hudbu, pohyb, rekvizity, kostýmy, režii či choreografii. Od samého začátku zkoušení (jaro 2022) jsme do tvůrčího procesu prostřednictvím otevřených ateliérů pozvali a zapojili do spolupráce i diváky – rodiče s dětmi i nerodiče.“

„Co Vás zaujme tady a teď a co zaujme ostatní dětské nebo dospělé diváky?“ ptají se tvůrkyně nové premiéry. A nabízejí i odpověď: diváky spolu s nimi čeká sdílený prostor, ve kterém je každý, děti i dospělí, rovnocenným tvůrcem a divákem současně. „Neényi však není jen o společném aktu tvorby diváků s umělci. Je to především naděje na oživení společenské hodnoty péče o sebe navzájem napříč generacemi. Neényi je o společném bytí, laskavosti, soucitu, sociální spravedlnosti, spolupráci a odpočinku. Je to snaha o znovu propojení světa rodin se světem lidí bez dětí, světa nejmenších dětí se světem dospělých a ideálně i světa žen se světem mužů. Vzájemné pochopení a vnímání vyžaduje naši celistvou přítomnost,“ dodává tvůrčí tým.

Vedle choreografky Barbory Látalové a režisérky Mariky Smrekové připravily novou inscenaci, nebo spíše performativní událost, pro nejmenší děti scénografka, ilustrátorka a vizuální umělkyně Lenka Jabůrková, taneční pedagožka Anna Línová a hudebnice Anna Romanovská.

Neényi umožňuje vytvořit sdílený prostor, ve kterém se stírá hranice mezi divadlem a realitou. Tvůrkyně tento koncept charakterizují jako zinscenovaný model a „utopistický prototyp fungování společnosti, ve kterém si dospělí uvědomí přínos a hodnotu nejmenších dětí a také hodnotu vzájemné péče pro společnost. Model, ve kterém si umělci společně s diváky uvědomí svou rovnocennost, a to prostřednictvím společného tvůrčího dialogu na jevišti, které znamená moc. Moc vnímat i moc jednat, a to spolu a bez rozdílu. Bez členění lidí podle věkových, genderových, či národnostních škatulek.“

Během zkoušení si autorky začaly říkat Spice mothers… a to právě ve chvíli, kdy na okamžik zapomněly, že jsou matkami, manželkami, milenkami, vzdělanými ženami, umělkyněmi, feministkami, organizátorkami kulturního života, koučkami a taky třeba kuchařkami, a nechaly se unést čistou dětskou hravostí, která je důležitým stavebním kamenem nejen celého představení, ale i nekonečného zdroje tvořivosti a s ní spojeným hledáním nových forem fungování společnosti.

„Chtěla bych jednou kráčet po městě, které vypadá jako jedno velké hřiště pro děti a dospělé. S pravidly, respektující a inspirující, bez plotů a branek. Stavím si ho zatím z drobků ve vlastní kuchyni. I když tam to jde nejhůř,“ říká například Anna Línová. „S prvním úderem srdce je hudba přítomna v každé lidské bytosti. Stačí ji jen následovat,“ popisuje Anna Romanovská svůj vztah k hudbě.

Termíny představení najdete na webu divadla zde.

Marika Smreková dodává širší kontext inscenace i své umělecké a praktické záměry:

„Věříme, že divadlo může být platforma, která demonstruje svým nastavením prototyp pozitivní změny ve společnosti. Za pozitivum vnímáme uvědomění si rovnocenné hodnoty a přínosu zkušenosti člověka v každém jeho životním období, a proto nám přijde důležité znovu propojení světa nejmenších dětí a jejich rodičů se světem dospělých – nerodičů v kulturním sektoru. Tyto dva světy se prostřednictvím společenských systémů jako i modernistické architektury a kulturního sektoru ‚podařilo‛ ve 20. století výrazně od sebe oddělit (školky, jesle, dětské skupiny, oplocená hřiště, babykoutky v rozích či v oddělených místnostech konzumních zařízení, kulturní programy pro rodiny s dětmi se zacílením programu primárně na dětského diváka). Společně s nejmenšími dětmi tímto dělením zůstávají politicky, sociálně a prostorově oddělení i jejich primární opatrovatelé (rodiče, prarodiče, průvodkyně a průvodci, babysitting).