Ullmannův Císař Atlantidy slaví úspěch v Kolíně nad Rýnem

Operní kukátko (135). Týden od 5. do 11. března 2018. V dnešním vydání najdete: Císař Atlantidy v Kolíně nad Rýnem. Zelenkova kantáta Il Serpente di Bronzo scénicky ve Frankfurtu nad Mohanem. Úspěšná německá sopranistka Anett Fritsch přeobsazena. Nahrávka týdne – Portrét Mady Mesplé. Operní humor.

Císař Atlantidy v Kolíně nad Rýnem
Provizorní prostor, nazývaný Aussenspielstätte am Offenbachplatz v Kolíně nad Rýnem, který znovu posloužil jako studiová scéna pro novou produkci souboru kolínské opery, tentokráte hostí inscenaci opery Viktora Ullmanna Der Kaiser von Atlantis (Císař Atlantidy).

Ač libreto Petra Kiena obsahuje i alternativní název nebo rozšířenou verzi titulu Die Tod-Verweigerung (Odepření smrti), i kolínský inscenační tým se spokojil s již ustáleným kratším názvem Císař Atlantidy. Osudy obou autorů opery, židovského skladatele Viktora Ullmanna a jeho mladého libretisty Petra Kiena, jsou tragické.

Opera je třetím skladatelovým jevištním dílem a cesta k její scénické realizaci až roku 1975 v Amsterdamu byla nelehká. Stejně trnitá byla i cesta ke kritickému vydání partitury nakladatelstvím Schott Verlag roku 1993, které je základem současného nastudování a které se také dosti liší od první uváděné amsterdamské verze. Opera se ale v současnosti stala zajímavým titulem především pro studiové a experimentální operní scény. Po loňském úspěchu s inscenací jednoaktového muzikálu pro jediného zpívajícího herce Georga Kreislera Adam Schaf hat Angst (Adam Schaf má strach) na tomto dočasném jevišti, jež by mělo být v roce 2022 po celkové rekonstrukci hlavní budovy Staatenhaus nahrazeno novou studiovou scénou, letos padla volba na zhruba hodinovou verzi Ullmannovy opery vzniklou v terezínském ghettu.

Premiéra 24. února 2018 zaznamenala silný ohlas u diváků i regionálních médií. Opera bude až do 10. března provedena celkem pětkrát. Vizuálně se nová inscenace, kterou jako scénograf a návrhář kostýmů připravil rodák z Istrie Darko Petrovic, soustředila na obrazy středověkých danse macabre, temných tanců smrti v jakési asketické a zmodernizované podobě. Významnou roli hrají také velké textilní zvony, které zastupují tlampače. Postupně se také protagonisté zbavují těžkých kostýmních elementů, tak jak prožívají nově nabývanou svobodu v zástupné obrazové rovině. Režisérka Eicke Ecker (hlavní režisérka souboru) ve spolupráci s novozélandským choreografem Atholem Farmerem vedla zpěváky ke stylizovanému mimickému i pohybovému projevu.

Běloruský barytonista Nikolay Borchev působí velmi přesvědčivě vokálně i představitelsky v hlavní roli Císaře, roli již také zpíval v koncertním provedení této opery v Theater an der Wien roku 2013. Zpěvák se širokým repertoárem vytváří především na německých scénách i postavy z děl skladatelů dvacátého století, v Kolíně například ztvárňuje též obtížnou roli Stolzia v Zimmermannově opeře Vojáci. Dostupné kritiky označují jeho pěvecký výkon výhradně superlativy. I ostatní role jsou obsazeny kvalitně, převážně členy souboru kolínské opery. Martin Koch zpívá Harlekýna s klaunskými rysy a Lucas Singer dává postavě Smrti výrazné až monumentální rysy. V dalších rolích vystupují Judith Thielsen, Claudia Rohrbach a Dino Lüthy, který je členem místního operního studia.

Zkušený dirigent Rainer Mühlbach dal nastudování výrazné rysy a je znát jeho znalost stylu Kurta Weilla a Alexandera Zemlinského, tedy skladatelů, jejichž hudební jazyk ovlivnil i charakter Ullmannovy operní partitury.

Zelenkova kantáta Il Serpente di Bronzo scénicky
V jiném studiovém prostoru ve Frankfurtu nad Mohanem zvaném Bockenheimer Depot místní soubor uváděl v jednom večeru dvě kratší hudebně dramatická díla, která oddělují tři století.

V první části večera je zařazena objednaná scénická kompozice A Wintery Spring skladatele Saeda Haddada na texty Chalíla Džibrána. Dílo nemá souvislý děj a je věnováno takzvanému arabskému jaru. Formou se přibližuje jakémusi scénickému lamentu ve třech částech a vyžaduje tři zpěvní hlasy – soprán, alt a basbaryton. Druhou část večera tvoří scénická produkce dramatické kantáty Il Serpente di Bronzo (Bronzový had) českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky, premiérovaná v Drážďanech roku 1730, na text Stefana Benedetta Pallaviciniho podle epizody ze starozákonní knihy Exodus. Podle dostupných materiálů jde o světovou premiéru scénické verze.

Režisérka Corinna Tetzel dala biblickému příběhu se silnou symbolickou rovinou zcela současnou tvář doplněnou o projekce, přenášející děj do současnosti s ústřední uprchlickou rodinou, která následuje Mojžíše při putování na poušti. Stephanie Rauch vytvořila velmi jednoduchou scénu a stejně jednoduché jsou kostýmy Wojciecha Dziedzice. Mezi pěti účinkujícími nalezneme i slovenskou mezzosopranistku Juditu Nagyovou v roli Namuela. Hudebně obě díla nastudoval Franck Ollu se „svým“ souborem Ensemble Modern. Po premiéře 22. února následovalo ještě pět repríz do 5. března 2018.

Anett Fritsch přeobsazena

Německá sopranistka Anett Fritsch (narozena 1986), která prorazila ve světovém měřítku jako Hraběnka v nedávné inscenaci Mozartovy Figarovy svatby na Salcburském festivalu, musela odříci několik důležitých nasmlouvaných vystoupení v tomto období. Již na podzim roku 2017 musela odstoupit z role Micaely z Bizetovy Carmen v nové prestižní inscenaci režiséra Barrieho Koskyho v londýnské Covent Garden z důvodů těhotenství. 27. ledna 2018 se jí narodilo první dítě – syn. Šťastným otcem je známý herec, činoherní a dnes především operní režisér Sven Erich Bechtolf, manžel pěvkyně od února 2016.

Z pochopitelných důvodů musela sopranistka zrušit i účinkování v dubnové inscenaci Brittenovy shakespearovské opery Sen noci svatojánské v Theater an der Wien, kde měla účinkovat jako královna vil Tytania po boku kontratenoristy Bejuna Mehty v roli jejího manžela Oberona. V této produkci ji nahradí známá koloraturní sopranistka Daniela Fally, hvězda vídeňské Volksoper a nyní také Staatsoper.

Otazníky visí také nad obsazením Emmy v produkci nepříliš často hrané opery Fierrabras Franze Schuberta v Teatro alla Scala v červnu 2018 a představeními Figarovy svatby na letních Mnichovských operních slavnostech, kde byla ale ohlášena jako Cherubín (a roli v nové inscenaci vytvořila jiná pěvkyně). Zpěvačka jako jedna z mála umělkyň zpívá všechny tři role ve Figarově svatbě – Zuzanku, Cherubín i Hraběnku (tak, jak to třeba dokázala i Lisa Della Casa). Určitě by se Anett Fritsch ale měla objevit jako Arminda v Mozartově opeře La finta giardiniera v další inscenaci Teatro alla Scala v říjnu 2018.

Nahrávka týdne

Mady Mesplé – A Portrait. Erato / Warner Classics 2017, 0190295770983 (4 CD). Ač francouzská koloraturní pěvkyně Mady Mesplé (narozena 7. března 1931) neslaví kulaté výročí, u francouzské firmy Erato vychází její čtyřdiskový reprezentativní pěvecký portrét. Z archivu společnosti EMI, která tentýž projekt již vydala k osmdesátinám pěvkyně v roce 2011, byly vybrány čtyři nejvýznamnější okruhy zpěvaččiných uměleckých aktivit. První disk tak obsahuje ukázky z operních rolí, druhý operetní repertoár a několik písní, třetí je pak věnován výlučně písňové tvorbě. Největším překvapením pro mimofrancouzské milovníky opery a písní je čtvrtý disk s ukázkami moderních kompozic a také dvěma písněmi šansonového typu.

Pěvkyně narozená v Toulouse, kde také na místní konzervatoři vystudovala, debutovala ještě před svým dvaadvacátým rokem v opeře v Liège. Její první jevištní rolí byla rovnou hlavní a nesmírně náročná koloraturní role v Delibesově Lakmé. Tato role ji ostatně provázela větší část kariéry, debutovala v ní i v prvním zahraničním jevištním vystoupení v Bruselu (1954) a v pařížské Opéra Comique (1956). Roli zpívala celkem stopětačtyřicetkrát v různých domácích i zahraničních produkcích. Velice záhy se stala vyhledávanou interpretkou především francouzských koloraturních partů, jako jsou právě exotická Lakmé (ze které zazní na prvním CD hned tři ukázky), Philine z Thomasovy Mignon (slavná árie rozmarné herečky samozřejmě zde také nechybí), Olympie z Hoffmannových povídek (se kterou hostovala také v mnoha evropských a zámořských inscenacích), Leila v Bizetových Lovcích perel, Ofélie z Thomasova Hamleta, Julie z Gounodovy opery Romeo a Julie nebo Sofie z Massenetova Werthera (scéna z opery také na disku číslo jedna).

V repertoáru jí ale přibývaly i party z méně známých francouzských oper, které se vyznačovaly velkou efektností a často by bylo nemyslitelné je uvést bez angažování prvotřídní koloraturky z frankofonní oblasti. Nepřekonatelná se pak stala její interpretace titulní hrdinky prvého úspěšného zhudebnění Prévostovy Manon Lescaut od skladatele Daniela-Françoise-Esprita Aubera (1856) nebo francouzská verze pohádkovo-strašidelného příběhu o krásce a zvířeti Zémire et Azor (1771) skladatele Andrého Ernesta Modesta Grétryho, ve které debutovala na festivalu v Aix-en-Provence roku 1956. Obě role sice nahrála v úplnosti právě pro label EMI, ale ani jednotlivé árie se do výběru nedostaly. První disk pak obsahuje také ukázky z italského repertoáru Mady Mesplé.

Z nejslavnějších italských rolí nesmí chybět na profilu Donizettiho Dcera pluku se sérií dokonale zvládnutých vysokých tónů a pak navýsost virtuózní podání scény šílenství z Donizettiho díla Lucia di Lammermoor (kterou zpívala jen v italštině).

Omezený prostor i dramaturgická koncepce výběru tak neumožnily si poslechnout další slavné role (Aminu z Belliniho Náměsíčné, Rosinu z Rossiniho Lazebníka sevillského, Gildu z Verdiho Rigoletta nebo Norinu z Donizettiho Dona Pasqualeho). Z Rossiniho málo hrané opery Straka zlodějka si ale na prvém disku můžeme poslechnout árii Di piacer mi balza il cor. Sopránová verze Rosiny se pak stala jednou z jejích dalších frekventovaných partů, ve kterých umělkyně hostovala po celém světě.

Pěvkyně vystoupila i „za železnou oponou“, tedy v tehdejším socialistickém bloku, kdy například zpívala také ve Velkém divadle v Moskvě roku 1972. Chybí bohužel ale i ukázky z německého repertoáru, především světově uznávané interpretace Královny noci z Kouzelné flétny, Sofie ze Straussova Růžového kavalíra nebo Zerbinetty z Ariadny na Naxu. V sedmdesátých letech začala pěvkyně zařazovat do scénického i koncertního repertoáru operetní tvorbu, především Offenbachovy operety (Pařížský život, Velkovévodkyně z Gerolsteinu a Orfeus v podsvětí). A právě operetní ukázky (celkem patnáct čísel) jsou obsahem disku číslo dvě, který zaznamenává nejen árie a dueta z Offenbachových děl, ale také další francouzské mistry tohoto žánru, jako byli Charles Lecocq, Victor Massé, André Ganne nebo Reynaldo Hahn. Na závěr tohoto bloku jsou zařazena dvě čísla z tvorby vídeňských operetních klasiků, takže posluchač zjistí, jak zní Lehárova árie Veselé vdovy ve francouzské verzi, kterou pro pařížská jeviště upravil sám skladatel.

Sopranistka byla zanícenou interpretkou písňové tvorby, zejména z frankofonní oblasti. Třetí disk přináší výběr z bohaté nahrávací tvorby v tomto oboru, včetně ukázek písňových cyklů Clauda Debussyho, Maurice Ravela i přítele umělkyně – skladatele Francise Poulenca.

Ten mimo jiné také velmi oceňoval její výkon v roli Constance v pařížské inscenaci jeho opery Dialogy karmelitánek, ve které Mady Mesplé poprvé vystoupila na jeviště pařížské Opery (v Palais Garnier) roku 1958. Dobová operní a oratorní tvorba byla ostatně nedílnou součástí jejího repertoáru. Zpívala například ve francouzských premiérách oper Gian-Carla Menottiho The Last Savage (1963), Henzeho operního díla Elegie za mladé milence (1965) a Pierre Boulez si ji vybral za interpretku sopránového partu v Schoenbergově díle Jákobův žebřík. Světově byla proslulá i jako interpretka písní Erika Satieho, z jehož magické tvorby jsou v závěru třetího disku zařazeny čtyři písně.

Čtvrtý disk, vyznačující se značným rozpětím stylů, v úvodu přináší dvě ukázky z děl dobových skladatelů, kteří pro Mady Mesplé přímo komponovali písňová díla. Francouzsko-americká skladatelka Betsy Jolas (narozena 1925) jí na míru napsala patnáctiminutový Kvartet č. 2 pro soprán a tři nástroje. Její současník Charles Chaynes (1925–2016) pak pro Mesplé zhudebnil 4 poémy na slova antické básnířky Sapfó, doprovázené smyčcovým triem. Vedle ukázek z díla Vivaldiho, Villa-Lobose nebo Rodriga posluchače určitě strhne Poulencova krátká monologická kantáta Dáma z Monte Carla (1961), komponovaná původně pro Denise Duval, kterou ale Mady Mesplé zpívala zcela výjimečným způsobem. Na doplnění pěveckého profilu umělkyně se podílí i záznamy dvou šansonů Marcele Mouloudjiho a Jeana Félina, zazpívané s pravým francouzským šarmem.

Hlas Mady Mesplé je typickým francouzským lehkým („slavičím“) sopránem s obdivuhodným nejvyšším rejstříkem a dechberoucí technickou jistotou. Navíc její vystoupení přinášela silnou prezentaci a vkusné herectví. Její hlas je ihned rozpoznatelný díky rychlému vibratu, vynikající intonaci a přesnosti běhů až strojovou. Pěvkyně tak navázala na umění své pedagožky v Paříži, kde pokračovala po toulouské konzervatoři ve zdokonalování pěvecké techniky u znamenité francouzské koloraturní pěvkyně Janine Micheau. Sama Mesplé se pak od osmdesátých let dvacátého století věnovala vokální pedagogice a zasedla v mnoha porotách domácích i světových hudebních soutěží. Symbolicky na umění Mady Mesplé navázala její krajanka Natalie Dessay.

Bohužel Madame Mesplé v posledních letech trpí vážnými následky onemocnění Parkinsonovou chorobou. Čtyřdiskové album firmy Erato je pak více než důstojnou připomínkou jejího skvělého umění a charizmatické osobnosti. Z archivů by se ale dalo vytvořit bez potíží více než desetidiskové album s jejími mimořádnými výkony, které se trvale – především v oblasti francouzské opery a písně – zapsaly do dějin interpretace.

Operní humor
Neapolský dirigent Leopoldo Mugnone (1858–1941) ukončil svoji dirigentskou kariéru roku 1920 především z důvodů značně se zhoršujícího sluchu. Když se usadil v důchodovém věku ve Florencii, orientoval se pak na výuku zpěvu. Mezi jeho žáky patřil i zpěvák Frank Chapman, manžel mezzosopránové hvězdy Metropolitní opery Gladys Swarthout. Toho připravoval na debut v barytonové roli Giorgia Germonta.

Podle svědectví tohoto pěvce se jednou po pěvecké lekci slavný umělec zvedl ze židle a tiše, skoro náměsíčně promluvil k velkému portrétu Giuseppe Verdiho na zdi (Mugnone byl ještě za Verdiho života se slavným skladatelem osobně v kontaktu): „Papá Verdi, promiň, že dávám hodiny tomuhle barytonu, ale taky musím jíst, však víš…“