Ullmannův Císař Atlantidy slaví úspěch v Kolíně nad Rýnem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ten mimo jiné také velmi oceňoval její výkon v roli Constance v pařížské inscenaci jeho opery Dialogy karmelitánek, ve které Mady Mesplé poprvé vystoupila na jeviště pařížské Opery (v Palais Garnier) roku 1958. Dobová operní a oratorní tvorba byla ostatně nedílnou součástí jejího repertoáru. Zpívala například ve francouzských premiérách oper Gian-Carla Menottiho The Last Savage (1963), Henzeho operního díla Elegie za mladé milence (1965) a Pierre Boulez si ji vybral za interpretku sopránového partu v Schoenbergově díle Jákobův žebřík. Světově byla proslulá i jako interpretka písní Erika Satieho, z jehož magické tvorby jsou v závěru třetího disku zařazeny čtyři písně.

Čtvrtý disk, vyznačující se značným rozpětím stylů, v úvodu přináší dvě ukázky z děl dobových skladatelů, kteří pro Mady Mesplé přímo komponovali písňová díla. Francouzsko-americká skladatelka Betsy Jolas (narozena 1925) jí na míru napsala patnáctiminutový Kvartet č. 2 pro soprán a tři nástroje. Její současník Charles Chaynes (1925–2016) pak pro Mesplé zhudebnil 4 poémy na slova antické básnířky Sapfó, doprovázené smyčcovým triem. Vedle ukázek z díla Vivaldiho, Villa-Lobose nebo Rodriga posluchače určitě strhne Poulencova krátká monologická kantáta Dáma z Monte Carla (1961), komponovaná původně pro Denise Duval, kterou ale Mady Mesplé zpívala zcela výjimečným způsobem. Na doplnění pěveckého profilu umělkyně se podílí i záznamy dvou šansonů Marcele Mouloudjiho a Jeana Félina, zazpívané s pravým francouzským šarmem.

Mady Mesplé (zdroj commons.wikimedia.org/Fonds André Cros)

Hlas Mady Mesplé je typickým francouzským lehkým („slavičím“) sopránem s obdivuhodným nejvyšším rejstříkem a dechberoucí technickou jistotou. Navíc její vystoupení přinášela silnou prezentaci a vkusné herectví. Její hlas je ihned rozpoznatelný díky rychlému vibratu, vynikající intonaci a přesnosti běhů až strojovou. Pěvkyně tak navázala na umění své pedagožky v Paříži, kde pokračovala po toulouské konzervatoři ve zdokonalování pěvecké techniky u znamenité francouzské koloraturní pěvkyně Janine Micheau. Sama Mesplé se pak od osmdesátých let dvacátého století věnovala vokální pedagogice a zasedla v mnoha porotách domácích i světových hudebních soutěží. Symbolicky na umění Mady Mesplé navázala její krajanka Natalie Dessay.

Bohužel Madame Mesplé v posledních letech trpí vážnými následky onemocnění Parkinsonovou chorobou. Čtyřdiskové album firmy Erato je pak více než důstojnou připomínkou jejího skvělého umění a charizmatické osobnosti. Z archivů by se ale dalo vytvořit bez potíží více než desetidiskové album s jejími mimořádnými výkony, které se trvale – především v oblasti francouzské opery a písně – zapsaly do dějin interpretace.


Operní humor

Neapolský dirigent Leopoldo Mugnone (1858–1941) ukončil svoji dirigentskou kariéru roku 1920 především z důvodů značně se zhoršujícího sluchu. Když se usadil v důchodovém věku ve Florencii, orientoval se pak na výuku zpěvu. Mezi jeho žáky patřil i zpěvák Frank Chapman, manžel mezzosopránové hvězdy Metropolitní opery Gladys Swarthout. Toho připravoval na debut v barytonové roli Giorgia Germonta.

Leopoldo Mugnone (zdroj commons.wikimedia.org)

Podle svědectví tohoto pěvce se jednou po pěvecké lekci slavný umělec zvedl ze židle a tiše, skoro náměsíčně promluvil k velkému portrétu Giuseppe Verdiho na zdi (Mugnone byl ještě za Verdiho života se slavným skladatelem osobně v kontaktu): „Papá Verdi, promiň, že dávám hodiny tomuhle barytonu, ale taky musím jíst, však víš…“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat