Po únoru nám řekli, že se Talicha musíme vzdát

Texty Ivana Medka (144)

V rozhovoru z roku 2003 Ivan Medek vzpomínal na setkání s dirigentem Václavem Talichem, který mu vlastně osudově otevřel svět hudby. To bylo za války na koncertech České filharmonie i při představeních Národního divadla.

V roce 1945 se Ivan Medek – jako dvacetiletý – vypravil za prezidentem Benešem, právě ve věci Václava Talicha, který byl předtím zatčen a nespravedlivě obviněn z kolaborace s nacisty. Na podzim pak s několika spolužáky navštívili Talichovu přednášku „Duchovní problémy reprodukce“ a následně dirigenta požádali, jestli by je nevyučoval. Nejen jako jednotlivce, ale i jako komorní soubor.

„Proti tomu se,“ vzpomínal Medek, „ne snad přímo oficiálně, ale přece jenom trochu ze strachu, z opatrnosti, postavilo vedení konzervatoře. Protože Talich byl vlastně pořád ještě jakoby na indexu.“
***

JANA VAŠATOVÁ:
Takže Talich v té době nevyučoval na konzervatoři?

IVAN MEDEK:
Talich tehdy oficiálně nevyučoval. Ale my jsme si řekli: s tím se musí něco udělat. A opět, zase jak jsme byli blázni – to už nám bylo trošku víc než dvacet, ale ne o moc víc – rozhodli jsme se, že v té věci navštívíme Nejedlého, který byl ministrem školství a osvěty a celou Talichovu věc vlastně držel v rukou. On byl iniciátorem zatčení a vůbec celého toho protitalichovského a předtím před válkou protisukovského a protidvořákovského tažení.

To bylo jaro 1946. Ohlásili jsme se u něho a bylo to velice zajímavé. On nás přijal takovým kuriózním způsobem. My stáli v předpokoji, bylo nás asi pět. On byl ve vedlejší místnosti a mluvil s námi tak jako přes dveře. Ty dveře byly otevřené a on nám vždycky jako něco vzkazoval přes svoji sekretářku. Celé to vypadalo jako z nějakého humoristického románu.

My jsme říkali: „Pane ministře, ale Talich přeci je v podstatě již očištěn.“

A on nám vzkázal takovým rozčileným hlasem: „Talich vůbec není záležitost moje, to není záležitost ministerstva školství a osvěty, to je záležitost ministerstva vnitra.“

A já jsem na to tehdy řekl: „Ale to je, pane ministře, přeci věc, která se týká nás všech. My všichni jsme záležitost ministerstva vnitra, když něco uděláme. Dokud něco neuděláme, tak se podle mě o nás má to vnitro jenom tak starat, ne?“

On se trošku rozčílil, ale pak prohlásil: „Ministerstvo s tím nemá nic společného, to není naše věc.“

No a já jsem tehdy udělal takovou věc, kterou mi dodnes někteří mí kamarádi připomínají, že jsem požádal, aby nám sekretariát ministra školství a osvěty Nejedlého dal toto vyjádření písemně. A s tím jsme přišli vítězoslavně k řediteli konzervatoře Holzknechtovi.

JANA VAŠATOVÁ:
A oni vám ho dali?

IVAN MEDEK:
Oni nám ho dali, že oni s tím nemají nic společného, že to je věc vnitra. My jsme s tím přišli Holznechtovi a já povídám: „Pane doktore, nezlobte se, ale tady už to je jenom vaše věc. Jestli chcete, Talich může zítra začít učit.“ Čili Talich začal učit a začal zkoušet s tím malinkým souborem.

JANA VAŠATOVÁ:
Ten byl veden jako školní orchestr?

IVAN MEDEK:
To byl zcela samostatný, více méně dobrovolnický soubor asi pětadvaceti lidí, kteří – mimo školní orchestr, který pracoval s profesorem Dědečkem jako klasický školní orchestr – pracovali nezávisle na bázi osobní dohody s Talichem. Samozřejmě zadarmo. Všichni včetně Talicha. Ten už ovšem dostával profesorský plat, protože mohl začít učit. Čili to byla svým způsobem naše velká výhra.

Blížily se také první poválečné volby v roce 1946. Ty volby, nikoliv překvapivě, vyhráli sice komunisti – to se samozřejmě při té poválečné náladě očekávalo – ale poměrně silné hlasy získali národní socialisté. Ministrem školství a osvěty se stal doktor Jaroslav Stránský, který samozřejmě, jak to v politice bývá, využil ihned toho, že se mohl v záležitosti Talichově postavit proti Nejedlému, a podpořil existenci souboru tím, že umožnil Talichovi veřejné vystupování. On zahájil svoji poválečnou kariéru, pokud se to tak dá říct, provedením Mé vlasti s orchestrem Národního divadla a hned vzápětí, asi deset dnů nato, prvním koncertem se souborem, který jsme nazvali Český komorní orchestr v návaznosti na tradici Českého kvarteta. Talich tuto tradici stále zdůrazňoval jako interpretační tradici, vycházející z detailu a směřující k velikým liniím. To vše poznamenalo jeho vklad do dirigentské školy a zejména do zvuku České filharmonie před válkou a potom do Českého komorního orchestru.

Koncertů bylo několik, byly všecky vyprodané. A blížil se rok 1947, kdy na ministerstvu školství a osvěty slíbili subvenci, takže jsme mohli přibrat i nějaké hráče jakoby do angažmá. Konzervatoristé, protože v té době ještě nebyla Akademie múzických umění, hráli v podstatě nikoliv zadarmo, ale za platy odpovídající stipendiím. To se nám zdálo logické a přirozené. Talich mě požádal, jestli bych se ujal administrativní správy souboru, což jsem rád udělal. Vyvázal jsem se okamžitě ze svého studia a přestal jsem také psát do novin, protože to jsem od roku pětačtyřicet do roku čtyřicet sedm dělal. Zdálo se mně nemožné být současně kvazi-ředitelem nějakého souboru, a přitom psát do novin kritiky – což se potom běžně dělalo. Dělali to samozřejmě skoro všichni: doktor Pospíšil, Eckstein a tak dále. Mně se to ale v té době zdálo nemožné, protože jsem měl pocit, že by mohlo dojít k nějakému střetu zájmů.

Tu subvenci jsme dostali. A vypsali cyklus koncertů na první sezonu 1947/48, z nichž Talich řídil všecky až do ledna 1948. O Vánocích 1947 onemocněl. Předtím ale vlastně současně dirigoval s Českým komorním orchestrem v Národním divadle takové komponované mozartovské večery. Docela zajímavý program s Mozartovou velkou Es dur symfonií, operou Bastien a Bastienka a baletem Les petits riens. Když onemocněl, další koncerty řídili jeho žáci, to znamená Vogel, Trhlík a Živojin Zdravković z Jugoslávie, který tady byl na studijní stáži.

No a přišel únor. My měli shodou okolností právě v době února nějaké koncerty. Když došlo k tomu, čemu se pak říkalo “Vítězný únor”, zavolal si mě profesor Miroslav Barvík, který byl takovým správcem hudebního oddělení akčního výboru Národní fronty, a řekl mi, že z rozhodnutí akčního výboru Národní fronty je Talich dále nežádoucí osobou, a má-li Český komorní orchestr pokračovat, tak se Talicha máme vzdát. Máme utvořit svůj akční výbor a vydat prohlášení, která se tehdy běžně dělala. My jsme takový akční výbor založili, a protože jsme neměli v orchestru žádného člena komunistické strany, museli jsme to nějak kamuflovat. Napsali jsme prohlášení, ve kterém jsme řekli, že se Talicha nevzdáme, protože umělecká práce bez něho by neměla pro komorní orchestr žádný smysl. A kromě toho, že věříme v budoucnost československé demokracie. To byla vlastně politická sebevražda, když se to tak vezme. Z dnešního hlediska by to těžko někdo udělal, ale nám nic jiného nezbývalo. Protože my jsme mohli sice dál mít nějaké stipendium, umělecky živořit bez Talicha a ztratit pověst a charakter. Anebo se rozhodnout k takovému více méně teoreticky odvážnému činu.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy