Václav Bednář, pěvec z boží milosti

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Více než třicet let zněl z jeviště Národního divadla jeho krásný hlas ve stále stejné svěžesti, barvě i pelu, přičemž Bednář disponoval i vzácnou vlastností, kterou si publikum zvyklo žádat a oceňovat především u tenoristů – totiž zvláštním smyslovým kouzlem, jež organicky korespondovalo s lyrickou vroucností i sametovou hebkostí měkkého a přitom plně mužného hlasu. Vysoké tóny i střední polohy oplývaly hřejivým a svítivým leskem, který propůjčoval pěvcovu barytonu hlasový pel mládí po celou dobu jeho umělecké dráhy.Václav Bednář se narodil 20. prosince 1905 v Ostravě – Mariánských Horách. Na umělecké povolání nebylo u dospívajícího chlapce zpočátku ani pomyšlení. A třebaže měl na ostravské reálce pokaždé jedničky ze zpěvu i tělocviku, vrhl se po skončení školy s veškerou energií na otcovské řemeslo – kominictví a záhy se objevil jako kominický tovaryš na hřebenech ostravských střech. Hezký hlas a divadelní schopnosti uplatňoval se zdarem v ostravských ochotnických spolcích, a možná že by zůstalo jen přitom, nebýt šťastné náhody, tolikrát figurující v životech později slavných osobností. Když zpíval v ostravském pěveckém sdružení, kde hrál s ochotníky činohry i operety, všiml si jej v roce 1926, když se vrátil z vojny, někdejší tenorista Karel Kugler, tehdy režisér ostravského divadla, pod jehož vedením se Bednářova soukromá záliba změnila ve tvrdé denní úsilí. Mladý pěvec brzy začal hostovat v ostravské opeře, jejímž šéfem byl tehdy dirigent Jaroslav Vogel, vystupoval přitom dál i v operetách a činohrách a po roce – po odchodu barytonisty Stanislava Muže z Ostravy do Prahy – se stal řádným členem uměleckého souboru. Když v roce 1928 zval Jaroslav Vogel dvaceti tříletého Václava Bednáře k pohostinskému vystoupení ve Wagnerových Mistrech pěvcích, netušil, že na dalších osm let zpečetí jeho první angažmá v rodné Ostravě. Faktem ovšem zůstává, že před mladým pěvcem se záhy rozevřela doba pilné divadelní práce a hledání zkušeností. Následovala jedna role za druhou, dostával se často na scénu, byl plně zaměstnaným pěvcem, jehož zkušeností i umělecké osobnosti přibývalo s každým dalším úkolem. V jeho repertoáru z té doby bychom nalezli už později tolik proslavené barytonové role z oper Bedřicha Smetany, ale nechyběla tu ani řada rolí světového repertoáru, překvapivě často vysloveně dramatických, jako byl například Boris Godunov, Scarpia z Tosky, Telramund z Lohengrina, Bludný Holanďan či Amfortas z Parsifala, vedle dalších italských a mozartovských postav. Připomínám také Escamilla z Carmen, který mu už v ostravském angažmá přinášel řadu úspěšných vystoupení.

Když po sedmi letech práce napsal umělec tehdejším šéfu opery Národního divadla v Praze profesorovi Ostrčilovi žádost o pohostinské vystoupení, doporučil Otakar Ostrčil vystoupení mladého pěvce v úloze Kaliny ve Smetanově Tajemství, k němuž došlo 9. června 1935. Představení splnilo umělecká očekávání, ale nepřineslo pěvci kýžený výsledek, poněvadž vedení divadla nehodlalo tehdy rozšiřovat ansámbl sólistů v barytonovém oboru. Za rok poté angažoval Václava Bednáře dirigent Milan Sachs v Zemském divadle v Brně a zajistil tak další, tentokrát devítiletou etapu jeho umělecké práce. 1. srpna 1936 přešel tedy pěvec z Ostravy do Brna, kde převzal první barytonový obor a měl tehdy nastudováno a odzpíváno už asi sto operních partií.Z rozsáhlé řady svých jevištních postav nabídl pěvec vedení opery Národního divadla v Praze charakteristicky pouze tyto partie: z díla Smetanova Kalinu, Tomše, Přemysla a Vladislava, z díla Dvořákova Bohuše, Šujského a Vávru z Tvrdých palic, z oper Fibichových Přemysla ze Šárky a dona Manuela z Nevěsty messinské, Mlynáře z Novákovy Lucerny, Tomského z Pikové dámy, Valentina z Fausta, Escamilla z Carmen, Amonasra z Aidy, Alfia ze Sedláka kavalíra, a nakonec i Tonia z Leoncavallových Komediantů. Už z tohoto výčtu je zřejmé, že ještě před příchodem k pražskému Národnímu divadlu vykrystalizoval u umělce jasně vřelý vztah k českým tvůrcům, a to především ke klasikům naší opery, který se pak v pozdějších letech v Praze rozšířil i na některá česká díla soudobá.

Ale už v době ostravského angažmá byl pěvec pozván vídeňskou Státní operou, neboť slavní vídeňští pěvci Leo Slezak, Koloman von Pataki, Lotte Lehmann a Maria Németh hostující tehdy v Ostravě, upozornili ve Státní opeře ve Vídni na vynikajícího barytonistu, jehož Ostrava měla. Výsledkem bylo předzpívání a nabídka, aby za velmi výhodných honorářových podmínek nastudoval ve Vídni během sezóny určitou roli v němčině nebo italštině. Ale jak jsem již připomněl, umělec se rozhodl pro angažmá v Brně, kde jeho repertoár obsahoval vedle rolí české klasiky i široký výběr hrdinů světových oper: Verdiho Rigoletta a Germonta, Hraběte Lunu z Trubadúra, Scarpiu z Pucciniho Tosky, Bludného Holanďana, Wolframa v Tannhäuserovi, Amfortase v Parsifalovi, Dona Giovanniho, Borise Godunova, Borodinova Knížete Igora, Valentina ve Faustovi, Escamilla v Carmen a Čajkovského Eugena Oněgina.Ani druhé vystoupení v úloze Tomše ve Smetanově Hubičce nezajistilo hostujícímu pěvci trvalé místo v sólistickém ansámblu Národního divadla. Barytonový obor byl tehdy plně obsazen a nepovedlo se to ani potřetí, v roce 1940, kdy jeho pohostinské vystoupení mělo u obecenstva i kritiky neobyčejně příznivý ohlas. Ale tehdy ho nechtělo uvolnit brněnské divadlo. Vládní rada zemského úřadu v Brně Rotter žádal dokonce tehdejšího ředitele Národního divadla v Praze doktora Neumanna, aby Václava Bednáře neangažoval a neochuzoval Brno o mimořádnou a přitažlivou uměleckou sílu. Stačilo však zatčení gestapem a šestitýdenní vězení a Václav Bednář dostal v Brně výpověď. 5. března 1942 žádal proto pěvec tehdejšího šéfa opery Národního divadla v Praze profesora Václava Talicha o přijetí do souboru s otevřeným vylíčením svých důvodů. Talich Bednářovu žádost vřele doporučil, ale ředitelství ji přípisem z 5. dubna chladně zamítlo z politických důvodů. A přece o jeho vynikajících uměleckých kvalitách už tehdy nikdo ani v nejmenším nepochyboval. Zvlášť naléhavě upozorňoval na jeho kvality v Praze i režisér Ferdinand Pujman, avšak zdolání pražské operní pevnosti nechalo na sebe ještě nějakou dobu čekat. Jestliže umělec vytvořil už v Ostravě řadu vynikajících rolí také v oblasti světového repertoáru, který dále rozšiřoval i v Brně, v Praze jsme s výjimkou několika rozhlasových nahrávek a jevištních výkonů tyto jeho partie většinou nepoznali. Rozhojnil ovšem velmi výrazně (již v Brně) svůj repertoár v oblasti soudobé tvorby. Zpíval v Brně mezi jiným Kučinu v Ostrčilově opeře Poupě, Čerta v Ostrčilově opeře Honzovo království, titulní roli v Šarlatánovi Pavla Haase (o premiéře této opery jsme psali zde), Alessandra v Křičkově opeře Hipolyta, Vodníka ve stejnojmenné Vomáčkově opeře, Francka ve světové premiéře Burianovy Maryši, knížete ve Vogelově Jovaně, stárka z Janáčkovy Její pastorkyně, Jaroslava Prusa ve Věci Makropulos a Gorjančikova v opeře Z mrtvého domu, v téže opeře ještě Šiskina, a postavu Svatopluka Čecha ve Výletech páně BroučkovýchJedním z největších jeho úspěchů byl však i v Praze Samko ve Foersterově tragické Evě, neboť tato úloha dávala pěvci široké možnosti jak v kantiléně, tak v mistrném zvládnutí sebenáročnějších pasáží. Bednářův hlas byl již tehdy barytonem velkého formátu, mužné síly i značného rozsahu, syté barvy i kovové nosnosti a průraznosti. Tyto kvality si ostatně podržel až do konce umělcovy kariéry a velmi šťastně je zachytila mimo jiné i pozdější Chalabalova průřezová nahrávka Foerstrovy opery Eva, kde Bednář zazpíval dokonalým způsobem partii Samka vedle skvělé Evy Milady Šubrtové a Mánka Beno Blachuta.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments