Verdiho Maškarní ples v Paříži

Pařížská národní opera opětovně přináší Verdiho dramatickou operu „Maškarní ples“ v produkci belgického režiséra Gilberta Defloa. V titulní roli se mezi jinými představila jedna z nejuznávanějších současných sopranistek Sondra Radvanovsky. Hudebního nastudování se ujal neméně žádaný dirigent Bertrand de Billy.

Opera Maškarní ples v režii Gilberta Defloa se v pařížské Opeře Bastille vyskytla poprvé v roce 2007 a pak v reprízách v roce 2009. Již v tu dobu inscenace sklidila velký úspěch. V roli Riccarda se tenkrát představil argentinský tenorista Marcelo Álvarez, Renata ztvárnil francouzský barytonista Ludovic Tézier, Amélii si zazpívala americká sopranistka Angela Brown, a to vše pod taktovkou nám v Praze dobře známého Semjona Byčkova, současného šéfdirigenta České filharmonie.

Maškarní ples zkomponoval Verdi v roce 1859 na libreto Antonia Sommy. Námět pro tuto operu našel v díle Gustav III. aneb Maškarní ples, což už v roce 1833 byla pětiaktová historická opera skladatele Daniela-Françoise-Esprita Aubera podle příběhu, který napsal Eugène Scribe. Dílo bylo inspirováno historickými událostmi ve Švédsku. Příběh zpracovává spiknutí zosnované proti skutečné historické postavě, švédskému králi Gustavu III. Premiéra Verdiho Maškarního plesu se uskutečnila v Teatro Apollo de Rome dne 17. února 1859. Dramaturgické i tematické prvky, které jsou nejvíc politicky i kulturně výrazné v díle Verdiho a Sommy, se nacházejí již v díle Scriba a Aubera: královražda, magie, osud věštěný z ruky čarodějnice, převleky, maškarní scéna a směs tragického s komickým. Zápletka příběhu Maškarního plesu Eugèna Scriba v původní pětiaktové verzi je u Verdiho zkrácena do tří dějství.

Opera Maškarní ples představuje hudebně zcela nový moment ve Verdiho tvorbě, který se nedá nijak jednoduše definovat. Právě v té době je Verdi poprvé ztotožněn s komplexností a autentičností velké opery. Musel respektovat neoblomné podmínky tohoto žánru – pět dějství, grandiózní sbor, jedna baletní scéna povinná ve třetím aktu a samozřejmě vokální styl více afektovaný v detailech než v expanzi harmonie nebo orchestrální melodiky.

Tohoto faktu si byl vědom i francouzský dirigent Bertrand de Billy, který stojí za hudebním nastudováním inscenace v této sezoně. S hudebně vynikajícím orchestrem Pařížské národní opery dokázal pracovat s citem a elegancí, myšlenkou pro hudební frázi. Sílu orchestru podřídil vokálnímu umění sólistů a sboru Pařížské opery. Esteticky klasickou scénu převážně černé barvy spolu s kostýmy navrhl italský umělec William Orlandi.

V roli Riccarda, knížete z Warwicku se představil italský tenorista Piero Pretti. Jeho hlas oplývá lehkostí projevu, výbornou technikou, kulatými a znělými výškami. Prettiho pojetí Riccarda‚ který v závěru probodnut svým přítelem umírá, bylo upřímné a procítěné. Rovněž italský operní pěvec, rodák z Verony, barytonista Simone Piazzola ztvárnil roli Renata, přítele Riccarda, který touží po spravedlnosti a po pomstě. Piazzola oplývá stabilními a barevnými výškami, málo znělé a někdy skoro bez barvy byly dolní polohy jeho hlasu.

Největší slastí pro ucho diváka však zůstává interpretace americko-kanadské sopranistky Sondry Radvanovsky. Kritiky přezdívaná „Norma“ současné pěvecké generace je také oslavována jako jedna z nejlepších současných verdiovských interpretek. V Pařížské národní opeře ji ještě v téhle sezoně uvidíme v roli Leonory ve Verdiho opeře Il trovatore. Emocionalita a mimořádně nádherná barva jejího hlasu, bezchybná technika a osobní prožití každé postavy z její interpretace činí nezapomenutelný operní zážitek. V roli Amelie se Radvanovsky představila už několikrát, tahle verdiovská role jí nepochybně sedí po všech stránkách.

Sopranistka dokáže zpívat v celém svém rejstříku téměř se stejnou barvou a udržuje precizní kontrolu nad každým tónem, pracuje s ním, rozvíjí ho. I výšky dokáže nasadit v téměř neslyšitelném pianu a rozvinout je do mohutného, kulatého tónu rezonujícího v celém sálu rovněž mohutné Opéry Bastille. Kromě bezchybných výšek její hlas oplýval i nádherně barevnými a dobře znělými tóny v nejnižších polohách Ameliina partu. Není divu, že měla Radvanovsky na závěrečné děkovačce největší aplaus.

Nutno však říci, že podobně mohutný aplaus sklidila arménská koloraturní sopranistka Nina Minasyan, která vynikajícím způsobem ztvárnila postavu Oscara. Lehké, přesně nasazené hlavové tóny, krásná barva jejího hlasu, stejně jako i komičnost a důraz na vtip, s jakým si doslova vyhrála s touhle rolí – za to všechno jí právem patřil vzpomínaný bouřlivý potlesk v závěru představení.

Jako čarodějnice a věštkyně Ulrica se představila franko-arménská mezzosopranistka Varduhi Abrahamyan. I když bylo její pojetí herecky přesvědčivé, jejímu hlasu v této roli chyběl lesk ve výškách a dramatičnost hlasu v nízkých polohách.

Po inscenačně odvážných neboli kontroverzních produkcích, jakými byla například prosincová inscenace Bohémy v režii Clause Gutha (recenzi z její premiéry najdete zde), se tato známá inscenace Maškarního plesu s novým pěveckým obsazením setkává i nadále s nadšením publika. V únoru se v roli Amelie představí rovněž skvělá sopranistka Anja Harteros. Z nadcházejících produkcí letošní sezony Paříž s napětím očekává další Verdiho operu La traviata v titulní roli s Annou Netrebko. Po jejím boku vystoupí v roli Alfreda americký tenorista Charles Castronovo a v roli Germonta legendární Plácido Domingo. Je se na co těšit.

Hodnocení autora recenze: 95%

 

Giuseppe Verdi:
Un Bal masqué
(Un ballo in maschera)
Hudební nastudování: Bertrand de Billy
Režie: Gilbert Deflo
Scéna a kostýmy: William Orlandi
Sbormistr: José Luis Basso
Světla: Joël Hourbeigt
Choreografie: Micha Van Hoecke
Orchestre et Chœurs de l’Opéra national de Paris
Premiéra obnoveného nastudování 16. ledna 2018 Opéra Bastille Paříž

Riccardo – Piero Pretti
Renato – Simone Piazzola
Amelia – Sondra Radvanovsky
Ulrica – Varduhi Abrahamyan
Oscar – Nina Minasyan
Silvano – Mikhail Timoshenko
Samuel – Marko Mimica
Tom – Thomas Dear
Giudice – Vincent Morell
Servo d’Amelia – Hyoung-Min Oh

www.operadeparis.fr