Významná česká operní pěvkyně Libuše Domanínská slaví 95. narozeniny

  1. 1
  2. 2
Namaluje-li malíř obraz, postaví-li architekt vilu, napíše-li spisovatel román, sbírku básní nebo divadelní hru, jejich díla budou existovat i po jejich smrti. Naproti tomu interpretační umění je pomíjivé. Můžeme se jen domnívat, jak zpívala slavná Giuditta Pasta, Tereza Stolzová, Josef Lev nebo Josef Tichatschek. Od samého konce 19. století máme na prvních, značně nedokonalých nahrávkách zachyceny pěvecké projevy například prvního Verdiho Otella Francesca Tamagna nebo první české Taťány v Čajkovského Eugenu Oněginovi Berty Foersterové-Lautererové. V dnešní době, s velkým pokrokem záznamové techniky, máme celou řadu operních představení z velkých, ale i menších divadel, zaznamenaných na DVD či Blu-ray médiích. Přestože jsme za tyto záznamy vděčni, kdo měl možnost porovnat takový záznam s živým představením, jistě mi dá za pravdu, že při představení je ještě něco mezi interpretem a divákem, co se nedá na sebedokonalejším médiu zachytit. A tak na některé výkony slavných pěvců, instrumentalistů a dirigentů především vzpomínáme.
Libuše Domanínská (zdroj ČRo)

Já nemohu zapomenout na koncerty Karla Ančerla s Českou filharmonií nebo na řadu inscenací a pěveckých výkonů v pražském Národním divadle v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Nechci si vše idealizovat, každá doba měla své lepší a horší pěvce, lepší a horší dirigenty. O proměně jevištní podoby oper v tomto článku vůbec nechci psát, neboť by to vydalo na samostatné a poměrně rozsáhlé úvahy. Pěvkyně, jejíž výkony jsem si nikdy neidealizoval, byla Libuše Domanínská (nar. 4. července 1924), jedna z nejvýznamnějších sólistek poválečného období Národního divadla. Sólistkou opery naší první scény se stala 1. ledna 1955 a byla jí přes dlouhých třicet pět let. Do Prahy přišla z rodného Brna, kde vystudovala zpěv na konzervatoři a kde také přijala své první angažmá, v němž nastudovala téměř čtyřicet rolí (za necelých deset let!), z nichž se s mnohými setkala později v Praze, ale z nichž některé v Praze zpívaly její kolegyně (nebo se ty opery v Praze ani nehrály). Tak například Praha neslyšela kreace Libuše Domanínské v rolích Barče, Anežky, Karolíny, Aljejy, Hraběnky ve Figarově svatbě, Jaroslavny v Knížeti Igorovi, Taťány nebo Mimi. V Praze si ovšem nejen mnohé z brněnských rolí zopakovala, ale nastudovala i celou řadu dalších.

Libuše Domanínská patřila ke generaci umělců, pro něž bylo působení v Národním divadle nejvyšší metou. Sloužila opeře Národního divadla s pokorou a přijímala úkoly, které jí vedení opery svěřilo. Měla štěstí, že mohla pracovat s vynikajícími dirigenty, z nichž jmenujme především Jaroslava Krombholce, Roberta Brocka, Bohumila Gregora, Zdeňka Chalabalu, Jaroslava Vogela, Bohumíra Lišku, Jana Husa Tichého, Rudolfa Vašatu, ale i Františka Škvora, Josefa Kuchinku, Václava Kašlíka, Karla Nedbala a Alberta Rosena. Pracovala také s kmenovými režiséry Václavem Kašlíkem, Hanušem Theinem, Ladislavem Štrosem a Luďkem Mandausem.

Bedřich Smetana: Libuše – Libuše Domanínská (Krasava) – ND Praha 1968 (foto Jaromír Svoboda)

Přestože její uplatnění v souboru bylo veliké, nejvíce byla využívána pro český repertoár. Snad nejčastěji zpívala Jitku ve Smetanově Daliborovi. Dodnes vzpomínám na dvě poslední představení Dalibora v březnu 1977 před uzavřením historické budovy Národního divadla pro generální rekonstrukci, jež zpívala v naprosto vrcholné formě se zářivým vysokým c ve scéně zbrojnošů. Od té doby jsem nikdy tak skvělou Jitku neslyšel! Ve stejné době zpívala i své dvě poslední Krasavy v Libuši, také ve skvělé formě. Všechna tato představení byla zcela vyprodána a měla neopakovatelnou atmosféru, neboť někteří sólisté věděli, že se již do zrekonstruované budovy v roce 1983 nevrátí, což nebyl případ Libuše Domanínské. Vrátila se do budovy Národního divadla, ale již zpívala jiný obor. Nikdy nepohrdala menšími rolemi, byť byla především využívána pro role hlavní. Pro menší role měla především tři předpoklady: byla vynikající herečkou, která dokázala i na malé ploše zaujmout (například Žena v Krútňavě), bylo jí výborně rozumět, měla znělou i nižší polohu. A v neposlední řadě pokorně sloužila Národnímu divadlu. Byla vždy nesmírně skromná, obětavá, poctivá, kolegiální, bez jakéhokoli náznaku primadonství, přestože patřila k prvním dámám opery Národního divadla (tehdy jich tam ovšem bylo víc). Uvědomuji si, že jsem nikdy nezažil, že by jí vypověděla paměť, že by nezazpívala vysoký tón, že by distonovala nebo že by odzpívala představení bez jakéhokoliv zaujetí. Z těch menších rolí, jež zpívala v Národním divadle v závěru své kariéry, zmiňme především Revírníkovou a Sovu, Rychtářku, Larinu, Ludmilu a Hospodskou.

Libuše Domanínská jako Líza v Pikové dámě (archiv ND)

Ale vraťme se do doby, kdy Libuše Domanínská zpívala především hlavní role. Vedle již zmíněné Jitky a Krasavy byla ve Smetanových operách i skvělou Mařenkou, kterou zpívala v Národním divadle téměř stokrát, Vendulkou, Katuškou a Ludiší. Více než stokrát zpívala v Národním divadle Dvořákovu Rusalku, v Jakobínu byla nejprve půvabnou Terinkou a později skvělou Julií. Své komediální schopnosti prokázala i v roli Káči v opeře Čert a Káča, v níž skvěle navázala na umění Jaroslavy Procházkové. Z českého repertoáru jmenujme za všechny ještě Foersterovu Evu a tři velké role v Janáčkových operách: Jenůfu v Její pastorkyni (téměř stovka představení), Káťu Kabanovou a Lišáka v Příhodách lišky Bystroušky. V inscenaci Věci Makropulos Roberta Brocka a Václava Kašlíka z roku 1956 byla půvabnou Kristinou.

Libuše Domanínská našla v Národním divadle uplatnění i ve světovém repertoáru. Nejčastěji zpívala Alžbětu v Donu Carlosovi, Aidu a náročnou Abigail v Nabuccovi, byla nepostradatelnou Micaelou v Carmen, Agátou v Čarostřelci, Čo-Čo-San v Madame Butterfly a Lízou v Pikové dámě. Že jí nebyl cizí ani svět předromantické opery, o tom svědčí její Galathea v Händelově opeře Acis a Galathea, Eurydika v Gluckově Orfeu a Eurydice a mozartovské role Fiordiligi a První dáma. V Národním divadle vytvořila přes padesát rolí, nemůžeme zde všechny zmínit. Zpívala také na mnoha různých koncertech, pořádaných Národním divadlem, a zúčastnila se mnoha zájezdů po naší vlasti i v zahraničí. Sama byla několik let hostem ve vídeňské Volskoper.

Národní umělkyně L. Domanínská (obal nahrávky firmy Supraphon)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na