Vzájemná inspirace Michaela Yorka a Libora Nováčka
V rámci festivalu Struny podzimu se 4. 11. v Rudolfinu představili Libor Nováček, český klavírista trvale žijící v zahraničí, a britský herec Michael York. Magnetem programu byl melodram Richarda Strausse na slova Alfreda Lorda Tennysona Enoch Arden. Tuto hodinu trvající kompozici, kterou účinkující přednesli v druhé půli večera, doplnily v úvodní části koncertu skladby Leoše Janáčka a verše Williama Shakespeara a Williama Butlera Yeatse.
Pro řadu posluchačů – zvláště těch, kteří neovládají angličtinu – se stala vrcholem večera první půle programu, jíž dominoval Libor Nováček svým přednesem první řady Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku a Sonáty pro klavír es moll 1. X. 1905 Z ulice. Jako osvěžující prvek pro hlubší vnímání Janáčkovy hudby se ukázalo zařazení Shakespearova Sonetu 73 a básně Druhý příchod Williama Butlera Yeatse v podání Michaela Yorka. Existenciální obsah básní v expresivním, hluboce prožitém a pocit intimity vyvolávajícím hercově přednesu s Janáčkem dokonale ladil. Sled Shakespeare – Po zarostlém chodníčku – Yeats – Sonáta Z ulice byl velmi šťastný. York přimrazil již prvními slovy publikum do sedadel, a než se diváci stačili vzpamatovat a začít tleskat, Libor Nováček rozezněl první takty cyklu. Oblouk prožitku tak nekončil s vyslovením posledního Shakespearova verše, ale rozklenul se do rozlehlejší plochy a vnímání intimní Janáčkovy hudby se tak díky tomu stalo emotivnější, prožitější, hlubší.
Libor Nováček nastudoval Janáčka až v Anglii, své pojetí jistě konfrontoval s referenčními nahrávkami Firkušného, Páleníčka, přesto jsme neslyšeli jejich plagiát. Mladý interpret hraje „svého“ Janáčka bez patosu, avšak velmi citlivě, s pochopením pro tragiku, bolest, krásu, lásku… obsaženou v jeho hudbě. Skvělá technika mu umožňuje vyjádřit nejjemnější dynamické odstíny a Nováček umí vyvést své posluchače až na vrchol (nebo spíše do hloubek) prožitku. Jedna z nejhranějších skladeb klavírní literatury – Sonáta pro klavír 1. X. 1905 Z ulice – byla v podání Libora Nováčka strhující. Oslnivá interpretace, vyjádření extrémních emocí, to vše se spojilo v jedinečný zážitek. Je snad jen otázkou, zda interpret v dlouhém setrvání v tichu po skončení skladby s hlavou takřka položenou na klaviatuře už příliš publiku „nenapovídá“, že teď by ještě nemělo tleskat, teď musí být ještě ticho nutné k odeznění emocí a zklidnění. To vše publikum vnímá i bez této nápovědy.
Zvláštní zmínku si zaslouží přítomnost Michaela Yorka během celé první části koncertu na jevišti, přestože jeho úlohou bylo „odrecitovat“ dvě kratší básně. Jeho recitace v překrásné angličtině, s přesnou dávkou patosu, s dokonalou výslovností a nevídaným zacházením s dechem byla velkým zážitkem. Yorkovo účinkování na jevišti však s posledním veršem nekončilo. Během Nováčkova hraní se stal součástí vystoupení. Přestože nehybně seděl na židli, pozorně sleduje pianistu, divák byl svědkem jeho tichého prožívání Janáčkovy hudby, fascinací jí, takřka nepostřehnutelných pohybů ramen, zad, záchvěvů obličeje, dechu sladěného s Nováčkovou frází.
Po přestávce – během interpretace Straussova melodramu – se ukázalo, jak silné propojení mezi oběma účinkujícími nastalo. I když spolu vystupovali poprvé a na ostré zkoušení vůbec nedošlo, byli posluchači svědky soustředěného výkonu, který se vyznačoval vzájemným respektem a dobrou přípravou. Michael York tento melodram přednášel již pošesté, Libor Nováček si jeho provedení vyzkoušel dvakrát v Londýně s jinými herci krátce před pražským vystoupením. Pozornost byla tentokrát upřena na hereckou superstar, která – ač nemládne – stále působí svěžím dojmem. Publikum si však Michal York získal svou profesionalitou – deklamací, která již v českém prostředí od odchodu Radovana Lukavského nemá obdoby, a pozorným nasloucháním svému hudebnímu partnerovi. Libor Nováček se mu odvděčil citlivostí a vnímavostí, s jakou přizpůsobil svůj hudební part mluvenému slovu.
Leckdo by mohl vznést výhrady vůči dramaturgii tohoto večera – především zařazení Tennysonovy poémy Enoch Arden o síle lásky v odloučení, v dnešním Česku takřka neznámé. Patří ovšem k profilu Strun podzimu, že festival přináší objevnou dramaturgii, překvapivá spojení a přibližuje posluchačům často nehraná díla. Velkým pořadatelským omylem a rušivým prvkem však bylo vystoupení herečky Martiny Preissové, která vinou špatně ozvučeného sálu nesrozumitelně přečetla před provedením melodramu obsah poémy, který byl navíc součástí výborně připraveného a poučeného programu. Snad by v tomto případě bylo lepší, kdyby pořadatelé zvolili obrazovky s českým překladem.
Na pódiu Rudolfina se toho večera sešli dva výrazní umělci, kteří si navzájem dokázali dát prostor a inspirovat se k velkému výkonu.
Libor Nováček & Michael York
4. listopadu 2009
Praha Rudolfinum Dvořákova síň
Struny podzimu
Libor Nováček – klavír
Michael York – recitace
Program:
Leoš Janáček:
Leoš Janáček:
Po zarostlém chodníčku
(Cyklus klavírních skladeb I. řada)
Sonáta pro klavír es moll 1.X.1905 Z Ulice
William Shakespeare:
Sonet číslo 73
William Butler Yeats:
Druhý příchod (The Second Coming)
Richard Strauss:
Enoch Arden, melodrama pro recitátora a klavír, op. 38 (1897)
Náš nedávný rozhovor s klavíristou Liborem Nováčkem najdete ZDE
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
