Wayne McGregor natřikrát

Scéna je opět jednoduchá, bílou plochu však tentokrát protínají řady pravidelně se opakujících černých bodů dělících jeviště, silnou roli (obdobně jako u prakticky veškerých McGregovrových choreografií) hraje světelný design z dílny Lucy Carter, který přechází z jasně bílého, studeného odstínu do teplé temně žluté, přičemž svou úlohu sehrává i v předním plánu sjíždějící panel dlouhých útlých zářivek nebo ve tmě na podlaze zářící zlatý kruh.

Choreografie odehrávající se na minimalistickou, bez ustání se vpřed neměnným tempem valící hudbu Steva Reicha (Double Sextet) opět stojí především na duetech a triích s důmyslnými propletenci tančících těl oděných do různě dělených černobílých trikotů, u nichž některé vzory letmo naznačují tu odkaz ke kostýmům Coco Chanel, tu k dělení těla z Labanovy analýzy. McGregorovy choreografie typicky neřeší gender interpretů, čemuž napomáhají i neodlišené kostýmy, v případě Dyad 1929 nicméně nedochází k takovému prolínání a stírání jako jinde, což je v záplavě čistě mužsko-ženských dvojic možná trochu škoda. Zejména, když v závěru přichází společné pasáže nejprve skupiny dívek následované jejich mužskými protějšky, které v sobě nesou neodmyslitelný potenciál. Choreografii poté (jako u Chromy) zakončuje rozhemžené ballabile, jež zde jednak naznačuje neutuchající pohyb v neklidných letech počátku 20. století, jednak rigoróznějším lineárním členěním prostoru (možná bezděčně) odkazuje k velkolepým zakončením petipovských baletů féerií konce 19. století.

Do zcela jiného soudku se zařadila poslední choreografie, již McGregor vytvořil pro speciální živé představení přenášené z jeviště opery v Covent Garden v pátek 12. března. Morgen! Na hudbu Richarda Strausse je kratičkou miniaturou, duetem pro Francescu Hayward a Cesara Corralese, který se najednou jakoby vymyká všemu, co bychom po zhlédnutích dvou předchozích McGregorových prací očekávali. Je komorní, intimní a nenápadný, využívá až překvapivé množství jemných neoklasických linií, nadnášených, vysokých, ale nekomplikovaných figur, kde se typické rozvlnění objevuje jen zřídka, skoro náhodně především v mužském partu (nedá se navíc bohužel říct, že by zrovna Corralesovi byla taková práce s tělem dvakrát vlastní).

Duet byl otevřen recitací Francescy Hayward anglického překladu textu písně o naději v příchod zítřka, jehož zranitelnou křehkost se v tanečním provedení povedlo zachytit vrchovatě, byť pokud bychom měli choreografii zhodnotit cynickým okem kritika (nebo kritickým okem cynika), bez okolností a podmínek, v nichž vznikala, by se nedalo mluvit o pražádné mimořádnosti. Ale na „kdyby“ se za prvé nehraje a za druhé kontext je vždy tím, co definuje situaci. Tíživost okamžiku, kdy divadlo bojuje o svou budoucí existenci a umělci hledají své místo a roli ve světě, kde je jim vytržena samotná podstata, byla v samém závěru po dokončení duetu podtržena ještě připomínkou aktuální situace ve Spojených státech, když se interpreti připojili v tichém pokleknutí k protestům za práva menšin.

Všechna zmíněná díla jsou aktuálně stále ke zhlédnutí na YouTube kanálech Sydney Opera House (Dyad 1929), Lincoln Center (Chroma) i Royal Opera House (Morgen!). A komu by bylo McGregora málo, v pátek Královský balet zveřejní jeho celovečerní Woolf Works.

 

Chroma
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Joby Talbot, Jack White III (The White Stripes)
Orchestrace: Christopher Austin
Scéna: John Pawson
Kostýmy: Moritz Junge
Světelný design: Lucy Carter

Dyad 1929
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Steve Reich
Kostýmy: Moritz Junge
Scéna: Lucy Carter, Wayne McGregor
Světelný design: Lucy Carter
Dirigent: Nicolette Fraillon

Morgen!
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Richard Strauss
Zpěv: Louise Alder
Tančí: Francesca Hayward, Cesar Corrales