Z archivu: Jak to bylo v ND při Heřmanově nástupu a co mělo přijít dál

  1. 1
  2. 2
  3. 3

S hraním v tzv. blocích se otevírá i problém orchestrálních hráčů, kteří se střídají po představeních. Stává se, že dirigent nastuduje operu s určitými lidmi a pak má v orchestru neznámé hudebníky. Problémy s hudebním nastudováním u jinak ceněné inscenace manželů La clemenza di Tito měly přídech skandálu. Budete tyto problémy řešit?

Má to dvě strany, na jedné je orchestr s nízkým platem a na druhé to, co popisujete. Když hráče zaplatíme a on nebude muset shánět kšefty a věnovat se kdejakým aktivitám, aby se uživil, pak můžeme vyžadovat jeho čas. To je zásadní otázka, jak proměnit financování orchestru. To samé je i se sborem, ti lidé jsou přetížení, nejsou zaplacení a nedělá se s nimi dobře. Znám to z vlastní zkušenosti, a i proto jsem si založil vlastní sdružení. Divadlo je samozřejmě zaměstnání, ale zároveň je to spojené s kreativitou a stálou vnitřní přítomností, na to se často zapomíná. Orchestr si určuje sám, kdy který hráč bude mít představení. Je třeba definovat, kdo je za co zodpovědný. Pokud pozvete Johna Fioreho a Alessandra De Marchiho, nelze si něco takového dovolit, vlastně u nikoho si to nelze dovolit. Ten člověk věnuje měsíce tomu, aby něco nastudoval, přijde na reprízu a v orchestru sedí lidé, které nikdy neviděl. Také to mimochodem vypovídá něco o nás, například, že lidé ani nevědí, kdo před nimi stojí. U nás je zvykem pohybovat se v zajetých kolejích, vládne pasivita, a když přijedou takové špičky jako právě Herrmannovi, tak si velká část lidí říká – už aby byli pryč, protože dělají jen problémy.

Budete tedy zvyšovat platy v kolektivních tělesech?

Je to také jeden z mých cílů, pokud chceme zvyšovat kvalitu, jiné východisko není.

Vaše inscenace se vyznačují zvláštní múzičností, kladete důraz na komplexní scénické uchopení prostoru. Během studií jste trávil nějaký čas i v Itálii, ovlivnily tyto pobyty vaše vidění hudebnědramatického tvaru?

Vždy mě oslovovala italská opera, a když jsem se napodruhé dostal na operní režii na HAMU, usiloval jsem o studijní pobyt v Itálii. Podařilo se mi dostat na školu, kterou při milánském Piccolo teatro založil Giorgio Strehler, viděl jsem ještě jeho inscenace, které zůstaly na repertoáru i po jeho smrti. Pobyt v Itálii mi dal hodně, později v Římě jsem díky svému profesorovi začal uvažovat o režii na úplně jiných základech, než jak nás učili v Praze – tady se vnímala hodně vnějškově. Vysloveně mě pak probudily hodiny improvizace, sám jsem byl do toho vtažený, doslova mě vystrčili na jeviště a já musel myslet na to, že existuje čas a prostor a tělo v těchto dimenzích. Pohyb a tanec mě hodně inspirovaly a dovedly mě k zacházení s prostorem, se světlem. Jde o vyjádření nebo zachycení energie, o něco, co přesahuje intelekt, co je uvnitř nás.

(Zdroj: Lidové noviny – 26.1.2007 – Jana Machalická)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments