Z dějin divadelní klaky (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Každý den v poledne, když v divadle končila zkouška, čekal Schostal pod arkádou v Kärntnerstrasse. Zpěváci se u něj zastavovali a my stáli za ním jako křídelní pobočníci za generálem. Před začátkem představení jsme nastoupili k ‚raportu‘ ve foyeru. Schostal rozdal lístky k stání na čtvrtou galerii a udělil instrukce. Po představení jsme se sešli v Schostalově ‚hlavním stanu‘, tj. v zadní místnosti Petrova sklípku v Operní ulici proti opeře, a Schostal provedl ‚hodnocení mužstva‘. O půlnoci, po nějakých těch půllitrech piva, byl sentimentální a vyprávěl o klasické tradici klaky.“ Pak vyprávěl například o „velkém Schöntagovi“, muži pevného sociálního postavení ve Vídni přelomu století, který se projížděl po Prátru v kočáře svého přítele a zákazníka van Dycka a s kapelníkem Hansem Richterem hrával karty. „Tak málo přísné byly tehdy mravy“.Jednou prý viděli Schostala u Sachera dokonce s korunním princem Rudolfem. „Princ jak známo klaku podporoval, další důkaz hlubokého sociálního cítění tohoto bohužel brzy zesnulého,“ podotýkal Schostal. Znal leccos z vyšších kruhů i ode dvora, ale vždy byl diskrétní a jména baletek například nikdy neprozradil. „Diskrétnost, čestnost a povinnost byly pro Schostala totéž jako pro švýcarského bankéře“.

Dalším šéfem klaky byl jakýsi Wessely, který vedl život grandseigneura, Lilli Lehmannová ho oslovovala „můj příteli“ a měl vznešený dům v Hietzingu. „Ubohý Wessely,“ říkal prý Schostal, „když Gustav Mahler ze dne na den klaku zakázal, zlomilo mu to srdce“. Schostal sám působil jako rádce mnoha umělců, nikoli pouze v otázkách aplausu. Ředitel Franz Schalk ho dvakrát pozval k předzpívání nových pěvců. Schostalovo mínění sice nebylo rozhodující, on však označoval tato pozvání, a ne neprávem, za vrchol své kariéry. Vážený kritik Neue Freie Presse Julius Korngold často končil své referáty slovy: „Klaka byla jako vždy nejlepší úrovně.“ Šéfredaktor jiných novin dokonce nabídl Schostalovi místo kritika, ten však odmítl. Na sdělení, že šéf klaky v Barceloně byl také operním kritikem, odpověděl: „Něco takového je možné v Katalánsku, ale ne v kulturním městě jako je Vídeň.“ Schostal byl považován za nepodplatitelného a zdráhal se brát peníze od zpěváků, jejichž výkony ho nepřesvědčily. Na druhé straně neváhal o Kirsten Flagstadové, která při svém hostování ve Vídni službu klaky odmítla, prohlásit: „Ta je úžasná – děti do práce!“ A pracovali pro ni „zadarmo“. Dokonce zpěvákům peníze půjčoval. Snil o založení mezinárodní klaky, společnosti, která by měla filiálky v Covent Garden, Met, v Teatro San Carlo v Neapoli a jinde. Roku 1938 emigroval do New Yorku kam uprchla i řada jeho dosavadních „zaměstnavatelů“. Podařilo se mu vytvořit novou klaku v Metropolitní opeře, s tou vídeňskou však nebyla srovnatelná. Zemřel roku 1953.

Schostalova protihráče představoval Otto Stieglitz. V parteru k stání vídeňské opery vedl opoziční klaku, pro odlišení označovanou jako „klika“. Stieglizovci „představovali militantní skupinu, vyjednávali i s řediteli, suverénně zasahovali do operního dění a cítili se jako falanga kulturních politiků,“ napsal o nich dlouholetý svědek dění Marcel Prawy. Nebyl to jen již zmíněný „syčivý atentát“, který Stieglitzovi roku 1925 vynesl zákaz vstupu do opery. Stieglitz byl také autorem pamfletu proti řediteli Clemensu Kraussovi, který vyšel roku 1931 jako první číslo chystaného časopisu Das Forum a měl za následek proces pro urážku na cti. Krauss klaku sice zlikvidoval, avšak kolovaly pověsti, že jeho přátelé ji platili dál. Stieglitzův konec byl tragický. Po obsazení Vídně nacisty hrál jakousi dvojí hru, dokonce prý byl viděn v hnědé uniformě. Na druhé straně pomohl mnoha pronásledovaným. Nacisté ho za nevyjasněných okolností popravili.

Zřejmě poslední šéf vídeňské operní klaky Rampf provozoval toto „vedlejší zaměstnání“ téměř čtyřicet let. Začínal v Apollo-Theater (dnes je tam kino) a v letech 1929–1938 působil jako šéf klaky Volksoper. Aplaus organizoval přímo se sportovní horlivostí a zprvu neměl zájem vydělávat. Denně sehnal dvě desítky mládenců, kterým přidělil vstupenky, odměnil je směšným kapesným a rozmístil je po celém divadle – toho dosáhl tím, že získával nejdražší lístky, které zůstávaly na pokladně a teprve těsně před představením se mohly prodat za cenu od 50 grošů do 1 šilinku. Něco musel také odvádět svým náhončím, kteří mu onu dvacítku „klakérů“ přivedli. K jeho organizační činnosti patřila účast na generálních zkouškách: „Tam jsem se dozvěděl, na kterých místech mám udávat pokyn,“ napsal ve svých vzpomínkách roku 1952. Občas se Rampf objevoval i v jiných divadlech, „ale tam bylo v klakách spousta lumpů, často se stávalo, že některý z členů klaky zašel za hercem a řekl mu ‚jestli se nevytasíte s pořádnou odměnou, nebudeme tleskat, ale pískat‘.“

K Rampfovým zážitkům jako šéfa klaky patří také následující historka při hostování americké herečky čínského původu Anny May Wong: „Podle instrukcí jsem na udaném místě dal pokyn. Můj soused v hledišti se mě zeptal, jestli jsem se nezbláznil, že jásám při takovém pípání. Odpověděl jsem tomu člověku, že do toho, co dělám já, mu nic není. Hádali jsme se docela nahlas, až mě uvaděč vyvedl. Jenže vchodem pro zaměstnance jsem se do divadla dostal zpátky a pokračoval ve své práci. Moji lidé mě nezklamali, vyčkali a přidali se.“

Otázky techniky – co dělá dobrého člena klaky
Marcel Prawy, který sám býval členem divadelní klaky, říkal, že pro tuto činnost je třeba podrobně znát dílo, aby bylo možné dávat správně „nástupy“ – tlesknutí dvou dlaní přece uvádí do pohybu ruce veškerého publika. Bylo také nutno mít odhad pro to, v jaké kondici se právě zpěvák nachází a vycítit, jaký aplaus je toho dne ‚vhodný‘. Byli jsme specializováni také na určité skladatele – já jsem byl nejlepší ‚vytleskávač‘ Korngolda, protože jsem znal složité nástupy v jeho Mrtvém městě. Dokázal jsem ‚udělat‘ (terminus technicus) výstup ‚Štěstí, které mi zůstalo‘.

V článku v Neues Wiener Journal z roku 1897 stojí, že „aplaus nesměl nikdy začít s plnou intenzitou. Nejprve zatleskali tak tři na jedné straně, pak čtyři na druhé a řetězově se přidávali další, až strhli celé hlediště.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat