Z dějin divadelní klaky (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Šéf klaky Schostal podroboval čekatele na členství zkoušce. Odehrávala se za vrátnicí Státní opery, kde se „akustika potlesku“ podobala té na čtvrté galerii. Kromě teoretických znalostí (umění vyznat se v partituře a znalostí árií) musel adept prokázat také praktické schopnosti. „Byl přijat jen ten, kdo dokázal produkovat ‚dunivý, temný zvuk‘. Pronikavě znějící tleskání se považovalo za zavrženíhodně zženštilé. Jen málokterý začátečník znal tajemství temného zvuku (‚jako z hrobky‘, říkával Schostal). Ve dnech velkých soubojů – kdy stáli Jeritza proti Piccaverovi nebo Slezak proti Lehmannové – si ‚duniví tleskači‘ přišli na své,“ ovšem pokud byli inspektoři hlediště blahosklonní a nezasahovali. Tři takoví ‚duniví‘ jsou dokonce známi jménem – Hold, Ritter a Hofbauer, „hrdinové statečného srdce a hřmotných dlaní. Když i ti začali tleskat, znělo to jako by se rozjela tanková jednotka po dlažbě z kočičích hlav,“ napsal ve Vzpomínkách jednoho z členů klaky roku 1960 Josef Wechsberg. Kritéria, podle kterých byly opery posuzovány z hlediska techniky klaky, byla zcela speciální. Za „lehké“ opery byly například považovány Tristan a Isolda nebo Elektra, neboť klaka účinkovala pouze na koncích dějství respektive opery. Zatímco tedy Wagner psal (s výjimkou Mistrů pěvců) „lehké“ opery, představovala díla Rossiniho, Masseneta, Verdiho, Pucciniho či Bizeta pravou výzvu. Zvláště druhé dějství Carmen platilo za „klakérovu noční můru“ – pro četné, rychle po sobě následující nástupy vyžadovalo velkou citlivost.

Aplaus v kině?
Novou oblast přinesl pro klaku vynález zvukového filmu. „Je vhodné tleskat v biografu?“, ptala se roku 1930 anketa časopisu Mein Film. Otázka zůstala bez jednoznačné odpovědi, odpůrci i příznivci potlesku byli zhruba v rovnováze. Na pozadí vylíčených poměrů ve vídeňských divadlech je pochopitelné, že se řada návštěvníků obávala, aby se nešvar klaky nezatáhl i tam, kde jeviště nahradilo stříbrné plátno.
***

Dovětek:

Příklady, které uvedla autorka, čerpaly především z vídeňského divadelního prostředí. K událostem spojeným s koncem klaky můžeme ještě přidat zprávičku, která vyšla i u nás a staví do zvláštní historické souvislosti (oprávněný) boj proti tomuto divadelnímu nešvaru. Jak už i autorka naznačila, byl nakonec použit zástupný argument, namířený zcela jiným směrem. V dubnu 1938 zveřejnil časopis Rozvoj informaci o konci vídeňské klaky takto: „I klaka je prý židovského původu! Všichni sólisté vídeňské státní opery byli správou divadla upozorněni, že si na příště nesmí vydržovati klaku, která je prý původu — židovského.“

Klaka nefungovala jen v Paříži nebo Vídni, nejinak tomu bylo v dalších divadlech a praktiky klaky byly známy samozřejmě i u nás. Také u nás se proti tomuto „zlu přivlečenému z Paříže“ bojovalo a volalo po jeho odstranění. Satirický časopis Paleček napsal roku 1878, že „ošklivý zlořád, který se na divadle našem zahnízdil, jest klaka. A jak nejapná, neobratná klaka! Kazí opravdu rozmar i tenkráte, když by se hra bez klaky líbila a vzbuzuje odpor, když chce galvanizovati nově narozené novinky. Škoda práce a volných lístků! Tím způsobem se černé skvrny repertoáru neoblíbí! Právě tak jako nemotorné reklamy kancelářské obecenstvo do divadla nevlákají. Těmto se smějem a na klaku se zlobíme.“

Roku 1886 se ředitelství pražského Národního divadla v novinách ohradilo proti výtce, že by operní klaku trpělo, „a když v poslední době klaka v Národním divadle se objevila, požádal řiditel skrze divadelního úředníka hlavní klakéry, aby v zájmu slušnosti od svého ohyzdného řemesla ustali, a když to nepomohlo, dal jim výstrahu, že proti nim zakročí právem… Řiditelství divadla má v ošklivosti každou prodajnou klaku a nesníží se nikdy tak, aby ji mělo ve svých službách.“ A ještě 6. června 1934 se Národní listy rozhněvaly na Nepřístojnosti v Národním divadle s podtitulem „Kdo si platí klaku v Zlaté Kapličce?“: „V Národním divadle řádí klaka, která dává podnět místo obecenstva. Jsou to skupiny mládeže obojího pohlaví, které mají své ‚vodiče‘. Každá skupina pracuje pro určitého umělce. Vodič dává znamení pronikajícími ranami vydutých dlaní a jeho klakaři se připojují. Pak čeká – a zaskočí v pravý čas, aby udržel výkon klaky při síle. Objeví-li se jiný umělec na scéně, klaka ztichne a málokdy někdo zakřikne tento klakový nešvar sykotem.“ Jak vidět, „technika“ klaky se shodovala, ať byla provozována kdekoli. Autor článku naléhavě apeloval na vedení Národního divadla, aby tento nevkus netrpělo, a rovněž na umělce, neboť „pravý umělec nikdy nepotřeboval klaky a dnešní její způsob umělce jen znehodnocuje v očích soudného a vážného obecenstva“.

Přesto mohla mít klaka i pozitivní účinky. Jakub Arbes zveřejnil v Národních listech 27. července 1890 jednu „z črt našeho zákulisí“, nazvanou Jak se přízeň získá, kde začínající zpěvačce souboj dobrovolné a najaté klaky místo k úspěchu dopomůže k řádné ostudě. Ale prospěje jí tím, že si uvědomí své skutečné schopnosti a namísto úkolů, na které ještě nemůže stačit, na sobě začne pracovat – od malých rolí.
(S použitím studie Evy Offenthaler: Das korrigierte Bühnenglück, Wiener Geschichtsblätter roč. 68, seš. 3, 2013, a s autorčiným souhlasem přeložila a upravila Vlasta Reittererová)
Foto archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat