Za kořeny belcanta

V úterý 18. února 2014 vystoupí italská sopranistka Raffaella Milanesi ve Dvořákově síni Rudolfina za doprovodu orchestru Collegium 1704 v rámci cyklu Hvězdy barokní opery. Na programu tentokrát bude hudba daleko mladší, než je u tohoto souboru zvykem: italská opera vrcholného belcanta v konfrontaci s díly pozdního klasicismu Josepha Haydna a Ludwiga van Beethovena. Z italského repertoáru zazní árie z děl mistrů, jako jsou Gaetano Donizetti (Lucia di Lammermoor), Vincenzo Bellini (La sonnambula) nebo Gioacchino Rossini (Otello).

„Stylů je mnoho, ale technika je jen jedna. (…) Tak dlouho byl barokní a belcantový repertoár oddělený nepřekonatelnou zdí; je čas skončit s tímto předsudkem a přistupovat k nim shodně s hudební otevřeností a upřímností,“ říká k tomu Raffaella Milanesi.

Co vedlo Collegium 1704 zařadit takový program do svého cyklu a jaké vazby vedou k Hvězdám barokní opery, poodkrývá následující text.Se jmény Gaetana Donizettiho (1797–1848), Gioacchina Rossiniho (1792–1868) a Vincenza Belliniho (1801–1835) se milovník opery setkává pravidelně a toto trojhvězdí bývá považováno za symbol vrcholného belcanta. Všichni tři skladatelé se narodili v rozmezí deseti let v různých koutech Itálie (Donizetti v severoitalském Bergamu, Rossini v Pesaru na břehu Jaderského moře a Bellini v sicilské Catanii) a jejich osudy se protínaly ve městě opeře zaslíbené – v Neapoli. Kde se však vzala charakteristická hudební řeč italského belcanta devatenáctého století, kterou svým dílem tito skladatelé vytvořili? Kdo byli jejich učitelé, z jaké tradice vycházeli a jaké byly jejich inspirační zdroje? Často bývá operní tvorba těchto velikánů nahlížena izolovaně a bez vědomí souvislostí, stejně jako je tomu se samotným pojmem „belcanto“.

Chceme-li se vrátit ke kořenům belcanta, je třeba dohlédnout ještě o dvě stě let zpátky do doby vzniku opery kolem roku 1600, kdy se společně s tímto žánrem a vznikem doprovázené monodie začal rozvíjet nový způsob zpěvu s novými požadavky na pěveckou techniku. Sólový hlas vystoupil z přediva polyfonie a stal se tlumočníkem lidských emocí. Už v druhé polovině sedmnáctého století se tak setkáváme s termínem belcanto („bell’arte del canto“), který označuje nový delikátní a rafinovaný vokální styl, jehož typickými znaky byla pěvecká virtuozita založená na technicky dokonalém ovládnutí hlasu, čisté dikci a lehkosti frázování, využívající rafinovaného zdobení a diminuování pěveckých linií a vokálních ozdob jako messa di voce nebo appoggiature. Tyto charakteristické znaky zůstaly belcantu vlastní až do první poloviny devatenáctého století, kdy se především díky Verdimu a Wagnerovi prosadila nová koncepce opery s většími požadavky na dramatičnost a zvukovou opulentnost. V roce 1858 si Rossini v Paříži posteskl Ahinoi, abbiamo perso il nostro bel canto (Běda nám, ztratili jsme naše belcanto). S mírnou nadsázkou se dá tedy říci, že vokálním stylem je Donizetti blíže o dvě stě třicet let staršímu Monteverdimu než o pouhých šestnáct let mladšímu Verdimu.

Vraťme se však do osmnáctého století do města, které lze označit za hlavní město opery a belcanta – Neapole.Neapolská divadla byla dějištěm stovek premiér operních děl skladatelů jako Alessandro Scarlatti, Francesco Mancini, Leonardo Leo, Domenico Sarro, Tommaso Traetta, Giovanni Battista Pergolesi, Niccolò Jommelli, Giovanni Paisiello a také našeho Josefa Myslivečka, který se narodil ve stejném roce (1737), ve kterém bylo v Neapoli otevřeno slavné divadlo a skvost divadelní architektury – proslulé Real Teatro di San Carlo. Abychom si udělali představu, jaký význam měla hudba pro obyvatele Neapole a jak intenzivní byl tamní hudební život, neuškodí si připomenout několik čísel. V letech 1737–1799 se jen v divadle San Carlo uskutečnilo dvě stě padesát devět operních premiér, z toho sto sedmdesát dva oper vzniklo přímo pro San Carlo. Nesmíme však zapomenout na bohatou tradici pěstování hudby v neapolských chrámech, na komickou operu (opera buffa), jejíž žánr se právě v Neapoli zrodil, a především na čtyři konzervatoře, z nichž největší proslulosti získalo Conservatorio della Pietà dei Turchini.

Spojením těchto čtyř neapolských konzervatoří v roce 1808 vzniklo Real Collegio di Musica, jejímž ředitelem byl od roku 1813 slavný skladatel a pedagog Niccolò Antonio Zingarelli (1752–1837). Mezi dlouhou řadou jeho žáků najdeme i jméno Vincenza Belliniho, který u Zingarelliho studoval od roku 1819 a v prostorách Collegia (Conservatorio di San Sebastiano) zazněla v roce 1824 také jeho první opera Adelson e Salvini.Po Zingarelliho smrti v roce 1837 se stal ředitelem Collegia Gaetano Donizetti, který zde však působil již od roku 1834 jako kapelník a učitel kompozice. Donizetti byl neapolskému publiku dobře známý především jako operní skladatel a svým dílem se stal uctívaným pokračovatelem neapolské operní tradice. Od roku 1822, kdy byla uvedena v Teatro Nuovo jeho opera La zingara, se jeho díla pravidelně objevovala na scénách všech tří neapolských divadel (Teatro Nuovo, Teatro del Fondo, Teatro di San Carlo) a i přes úspěchy v Paříži nebo ve Vídni se Donizetti do Neapole neustále vracel a většina z pozoruhodného počtu jeho sedmdesáti jedna oper byla premiérována právě zde.Na rozdíl od Belliniho a Donizettiho, kteří v Neapoli začínali jako neznámí umělci, přišel Gioacchino Rossini do Neapole roku 1815 jako skladatelská hvězda ověnčená vavříny z Milána a Benátek, aby obsadil prestižní a lukrativní post ředitele obou královských divadel (San Carlo a Teatro del Fondo – dnes Teatro Mercadante). Léta 1815–1823, kdy Rossini zásoboval svými díly obě divadla i další italské scény, jsou jeho nejproduktivnějším obdobím, ve kterém zkomponoval dvacet oper včetně nejslavnějších děl jako Il barbiere di Siviglia, Otello, La Cenerentola nebo La gazza ladra.Je pozoruhodné sledovat, jaké vlivy utvářely hudební řeč každého ze skladatelů našeho trojhvězdí. Základem jejich řemeslného mistrovství bylo studium děl autorů německé školy (především Haydna, Mozarta a Beethovena) a způsob nakládání s lidským hlasem přirozeně navázal na umění jejich neapolských předchůdců. U Donizettiho nesmíme zapomenout, že jeho prvním učitelem ještě v Bergamu byl skladatel německého původu Johann Simon Mayr (1763–1845), na jehož dílo měl enormní vliv další významný představitel neapolské školy Niccolò Piccinni (1728–1800).

Skutečnost, že hudba vídeňských mistrů byla jedním z inspiračních zdrojů autorů belcanta, nepřekvapí, pokud si uvědomíme, že kolébkou vídeňské hudební řeči konce osmnáctého století byla opět Neapol. Slyšíme-li nesmírně melodickou a periodicky strukturovanou operní hudbu neapolských mistrů, jako byli Leonardo Leo (1694–1744) nebo Leonardo Vinci (1690–1630),

je jen těžko uvěřitelné, že tato hudba vznikala ve stejné době, kdy Johann Sebastian Bach v Lipsku psal svoje fugy. Díky mocenským zájmům Habsburků na jihu Itálie pak tato hudba putovala přímou cestou do Vídně, kde se stala základem epochy, která vstoupila do dějin hudby pod názvem vídeňský klasicismus.

Pokud se Rossini a spol. učili vedení melodické linky u svých neapolských předchůdců, pak se vzorem dokonalé instrumentace stala především díla Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta. Víme, že v italských divadlech byly běžně používány velké operní orchestry již v průběhu osmnáctého století a že například orchestřiště divadla San Carlo již v době zahájení provozu v roce 1737 nabízelo místo až osmdesáti hudebníkům. Přesto (anebo právě proto?) zacházeli velcí skladatelé operní hudby s orchestrálním doprovodem velmi diskrétně a vždy s ohledem ke zpěvu. Tato schopnost průzračné instrumentace zůstala vlastní i mistrům belcanta první poloviny devatenáctého století. Pozdější snahy o zvukovou monumentalitu orchestru a kult „velkých hlasů“ vedly k vytvoření falešné představy o hřmotné italské operní hudbě. Technický vývoj hudebních nástrojů a neustále zvětšování orchestru s sebou přinesly nastolení nových zvukových poměrů nejen v koncertních síních, ale i v operních domech, které jsou mnohdy vůči zpěvákům nemilosrdné.

Je však dobré si uvědomit, že lidské hlasivky neprošly na rozdíl od hudebních nástrojů žádným vývojem a že stejným orgánem, kterým disponoval pěvec kolem roku 1800, disponuje i pěvec dnešní.

Neexistují sice nahrávky pěvců této epochy, ale víme poměrně přesně, jak vypadaly a zněly hudební nástroje této doby a jak tedy mohl znít orchestr, který v Neapoli doprovázel díla Rossiniho a Donizettiho. Díky těmto vědomostem a svědectví současníků nám před očima vyvstává obraz nesmírně delikátní, rafinované a barvami hýřící hudby.

Hvězdy barokní opery / Mezi snem a realitou
Dirigent: Václav Luks
Raffaella Milanesi (soprán)
Collegium 1704
18. února 2014, Rudolfinum – Dvořákova síň Praha

program:
Joseph Haydn: Sinfonia a árie Come il vapor s’ascende (opera L’isola disabitata)
Tommaso Traetta: Ombra cara, amorosa (opera Antigona)
Antonio Salieri: Ouverture (opera Les Danaїdes)
Gioacchino Rossini: Assisa a’ piè d’un salice (opera Otello)
Ludwig van Beethoven: Coriolan Ouverture, Op. 62
Gaetano Donizetti: Ardon gli’incensi (opera Lucia di Lammermoor)
Gioacchino Rossini: Sinfonia di Bologna (1808)
Vincenzo Bellini: Ah, non credea mirarti (opera La somnambula)

www.collegium1704.com

Foto Michal Adamovský, archiv