Historicky první česká pohádková opera v novodobé premiéře

Hřímalého Zakletý princ jako operní relaxace v historické budově Jihočeského divadla

29. ledna představilo Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích jedno ze zapomenutých děl vrcholu národního obrození – operu Zakletý princ Vojtěcha Hřímalého, generačního vrstevníka Antonína Dvořáka. Inscenaci v komorním prostředí historické budovy hudebně připravil dirigent Jan Bubák, jenž se podílel významnou měrou na dramaturgickém nápadu, režii obstaral zkušený Miloslav Veselý na scéně Pavla Krejčího a v kostýmech Lenky Poláškové.

Česká tvorba druhé poloviny devatenáctého století je zmapována poměrně dobře. Proto jsem nečekal žádné zvláštní zvraty v nazírání na dílo, které odráží dobu kulturního rozmachu v Čechách, kdy se český národ postupně plně emancipoval. Pevnými punkty období této emancipace jsou vznik Prozatímního a poté Národního divadla, spolu se vznikem pražského Hlaholu. Tato doba je v hudbě pevně spjata především se jmény Bedřicha Smetany a o generaci mladšího Antonína Dvořáka. Dva geniální zjevy české hudby takzvané národní školy znamenají včlenění národní hudby do mocného proudu světové romantické tvorby.

Kolem těchto dvou mimořádných osobností, které dosáhly originality ozvláštnění své hudby (na první poslech je hudba i laikovi rozpoznatelná), žilo ale v Čechách mnoho skladatelů řemeslně zdatných, kteří onoho ozvláštnění své hudby plně nedosáhli. Vytvořili však početnou druhou garnituru, která je dnes prakticky zapomenuta. Jistěže krom úzké vrstvy teoretiků hudebního světa, ale také oni znají jejich tvorbu více teoreticky. Zdaleka to není jen Vojtěch Hřímalý, jehož dílko právě připomíná Jihočeské divadlo. Jsou to mimo jiné Jan Malát, Karel Bendl, Karel Šebor, Jan Richard Rozkošný, Karel Knittl. Dodnes přece jen více známý je Vilém Blodek díky občas uváděné aktovce V studni.

To, že Vojtěch Hřímalý vystupoval ostře proti Bedřichu Smetanovi v řadě dobových polemik v časopisech, je věcí jednou; kvalita jeho tvorby je z pohledu dneška věcí druhou, podstatnější. Vojtěch Hřímalý se zapsal do historie jako spojenec Františka Pivody, cítil se málo uváděný a podceněný. Posléze se odcizil českému prostředí. Zřejmě pociťoval osobní křivdu, jako mnozí průměrnější skladatelé (výborný Formanův film o Mozartovi a Salierim tohle téma zpracoval mistrně psychologicky). Smetanově tvorbě Hřímalý nikterak nekonkuruje, natož jeho geniální Prodané nevěstě, která měla premiéru již roku 1866. Hřímalého dílko spatřilo světlo světa až čtyři roky po uvedení Smetanova Dalibora, roku 1872. Brzy poté zazněl také Dvořákův Král a uhlíř.

Vedle těchto děl mně Hřímalý neimponuje. Ale to vůbec neznamená, že nemá být připomenut, zejména když se tato jeho hříčka velmi dobře hodí pro využití scény v historickém divadle, kam se opera poslední dobou jen málo dostává. A je to scéna půvabná, která by si opravdu v dramaturgickém plánu zasloužila jeden titul z oblasti komorní operní tvorby za sezonu. Právě v tomto ohledu vhodnosti titulu pro osobité komorní prostředí vidím hlavní dramaturgický přínos. Jistě i pro možné mnohostranné využití v letním Českém Krumlově je daný titul, pohybující se na rozhraní komické opery a operety, vhodný. Toto vše trochu mé původní pochybnosti o díle trochu zmírnilo. Protože v době, kdy oblastní operní divadla nemají žádný kmenový repertoár, jak bylo dříve zcela běžné (ba ani tu Prodanou nevěstu), hrají vždy jen tituly pro abonenty, které poté stáhnou, kdy již ani střední, natož mladší generace namnoze neviděla ani Smetanovu Hubičku, Tajemství, o Braniborech ani nehovoře, není již moc znám ani geniální Dvořákův Jakobín, napadne jako první otázka: Není toto luxus? Je spousta zajímavějších děl, která marně čekají na realizaci.

Po zhlédnutí premiéry i veřejné generálky je moje odpověď: Bylo by to luxusem, pokud bych odečetl výše zmíněná pozitiva. Ale možnosti uplatnění dílka, příležitosti pro mladé české pěvecké talenty v nevypjatých partech, šance rozehrát čile komedii, podobnou tematicky již francouzské Adamově opeře Kdybych byl králem, jež je jistou relaxací, oddychem od velkých operních i operetních titulů. Takže proč vlastně ne? Praktickým poznáním díla lépe vnímáme realitu souvislostí dané doby, přeplněné emocemi.

Scénické ztvárnění Miloslava Veselého probíhá v realisticky laděném duchu přiblížení obrozenecké atmosféry, snaží se až trochu o nemožné. Ze zastaralého textu a plytkého děje je obtížné udělat záležitost. A tak je sice hodně snahy o chtěnou komiku, která občas vyjde, jindy se míjí účinkem, právě proto, že je snaživá. Hudební nastudování Janem Bubákem je poctivé. Jak jinak. Pokud se rozhodnu dirigentsky postavit za cokoliv, co mi není vnuceno, co naopak sám volím, pak se musím nutně s dílem identifikovat. Jinak bych to nemohl nacvičovat. Orchestr byl volen komornější než obvykle, jen s jedním kontrabasem. V ouvertuře jsem musel přemýšlet, zda to, co vnímám, je více dáno jen prostým nenaladěním, či zda to snad Hřímalý napsal v tak nepřesvědčivé sazbě harmonie. První uvedené platí. Sbory, které jsou v dané hříčce hojně skladatelem použity, využil režisér Miloslav Veselý k aktivní spoluúčasti (sbormistr Martin Veselý). To se mu občas povedlo, ale někdy na úkor míry přesnosti nejen řady závěrů. Sbor se opravdu dostal do solidní jevištní aktivity, byl podstatným spolutvůrcem vývoje děje, měl řadu dobrých momentů. V těch chvílích, kdy se nesnažil úporně „hrát“ a vytvářet komiku za každou cenu.

Ze sólistů vynikl tónovou nosností, bezpečným hlasovým rozsahem i dobrým jevištním ztvárněním lyrický tenorista Aleš Voráček v hlavní roli ševce Toníka, jenž se stane přes noc princem. Velmi pěkně se uvedla mladá lyrická sopranistka, absolventka Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, Kristýna Vylíčilová.