Zapomenuté knižní poklady. Ilja Hurník: Cesta s motýlkem

Žijeme v rychlé době. V době, kdy nás obklopují elektronická média, kdy jsme neustále zaplavováni útržkovitými informacemi a klipovitými výjevy. V době, která není nakloněna soustředění, usebrání, rozjímání. Žijeme v době, která nepřeje knihám…

Mnozí z nás jistě mají v živé paměti časy, kdy se netrpělivě čekalo na „knižní čtvrtky“ a před knihkupectvími se stály fronty. Kdo měl známého knihkupce, byl ve velké výhodě. Knihy se mezi lidmi půjčovaly, leckdy dokonce i opisovaly. Kam se však poděly ty tak těžce nabyté knižní poklady? Spí na policích knihoven, možná leží v antikvariátech či zapadají prachem někde v depozitářích… a to je veliká škoda. Proto bychom v tomto seriálu rádi některé z nich vytáhli z hlubin zapomnění, oprášili je a trochu v nich spolu s vámi zalistovali. Ostatně kdy jindy je k tomu vhodnější příležitost než teď v březnu – měsíci čtenářů?

Půjde – jak jinak, když jsme na stránkách Opery Plus – o knížky s hudební tematikou. A rádi bychom vyzvali i vás, naše čtenáře, abyste přicházeli se svými tipy na knižní poklady, jimž bychom se mohli v příštích částech věnovat.

Pro první díl našeho seriálu jsem vybrala knihu českého hudebního skladatele, klavíristy, pedagoga, ale také dramatika a spisovatele Ilji Hurníka.

Tento doslova renesanční člověk (dobrý přehled o jeho díle získáte například na www.hurnik.cz) byl kromě své obsáhlé hudební tvorby také velmi plodným autorem literárním – sám o sobě říkával, že je „skladatel, který se vetřel do literatury“. V roce 1965 vydal Supraphon jeho první knížku Trubači z Jericha, po které následovalo mnoho dalších (například Kapitolské husy, Muzikální Sherlock, Jak se hraje na dveře, Dětství ve Slezsku, Trojhlas, Neveselé žalozpěvy, Závěrečná zpráva, Zelený notýsek, Modrý notýsek, Růžový notýsek atd.). My si dnes představíme jeho knížku Cesta s motýlkem s podtitulem O lidech u klavíru a kolem něho (poprvé vydal Supraphon v roce 1970). Je to kniha autobiograficky laděná, v níž autor vypráví o tom, jak vzniká klavírista, i o tom, co ho pak může čekat na koncertní dráze. „Je to příběh, a to napínavý příběh, protože čtenář sleduje zrod umělce,“ píše se na záložce. Autor popisuje klavíristovu životní cestu od prvního zvědavého zaujetí zvuky nástroje až do okamžiku, kdy dozní poslední akord a virtuos naposledy odchází z pódia. A kdo jiný by o tom mohl psát přesvědčivěji než ten, kdo to „zažil na vlastní kůži.“
A teď už několik ukázek.

Jak se probouzí duše umělce:

„Klouček… se poprvé drápe na točitou stoličku … Sedí teď před otevřenou klávesnicí jako před zubatou hubou zvířete. Opatrně sáhne na klávesu a zatají dech. Tón zní a rozplývá se jak oblak. Klouček to zkusí ještě, docela vlevo dole. Z klavíru se valí zvuková černota. Nahoře to zas pípá jako pták. Když se uhodí celou pěstí, trochu to bolí, ale stojí to za to. Čím víc se práskne, tím je to lepší. Pěkné je, když se stisknou tři klávesy najednou, vždy ob jednu. To zní vlídně jako známé slovo… Otec vedle v pokoji se usmívá. Později už ne. „Měl bys toho už nechat, chlapče,“ praví suše. Chlapec právě odhalil funkci pedálu…“

O učení u profesora Viléma Kurze:

„Když jsem přišel ke Kurzovi, hrál jsem už Beethovenovy sonáty a hříva mi vlála. Profesor Kurz měl naproti tomu ježka. Smetl moje sonáty s pultu a položil naň jediný sešit, obrazně i doslova: „Na pultě budete mít vždycky jen jedny noty. A vedle nich černou a červenou tužku.“ Ten sešit byly jeho Technické základy klavírní hry. Úklid začal… První cvičení: Na první dobu uhodit palcem první tón. Na druhou jej pevně přitisknout a pozvednout zápěstí. Na třetí spustit uvolněné zápěstí pod úroveň kláves, na čtvrtou zdvihnout klávesu. Pauza, totéž druhým prstem a tak dále. Zdrcující poznání. Jsem zas na samém počátku.“

O společném koncertování s Pavlem Štěpánem (tvořili spolu jedinečné klavírní duo) a o tom, jak si jednou poradili s trémou:

„Jednou jsme hráli… v jakémsi malém městě. Po koncertě nás čekala noční jízda autem, a Pavel, jenž řídil, měl s sebou fenmetrazin pro případ, že by se mu chtělo usnout. Tenkrát se ještě nevědělo, co je to za ďábelskou drogu.

Před koncertem povídá: „Hele, zkusme si to vzít už teď, schválně, co to s námi udělá.“ Tak jsme si vzali každý po půlce a spustili. Byl to nádherný koncert. V druhém čísle nás očividně přepadla inspirace. Jakživi jsme nehráli s tak obrovským citem, Pavel vedle mne přímo chroptěl vášnivostí, úplně jsme se rozešli, jednu chvíli jsem byl napřed o celý takt, ale kdo by dbal takových lapálií, když ví, že tímto výkonem jasně vstupuje v nesmrtelnost.

Domů jsme tak tak dojeli, zpiti úspěchem. Tamější pořadatel nás od té doby už podruhé nepozval. Zřejmě cítí, že dojem, který jsme tam zanechali, nelze překonat.“

O tajích filmové tvorby:

„Když mě jednou filmovali, chtěl režisér osvěžit obraz pohledem shora. Nebylo však možné umístit kameru nad klavír, i vyšroubovali klávesnici, postavili ji kolmo na zem, mne položili na břicho na stůl a takto vleže jsem hrál rukama dolů visícíma proti normálně stojící kameře. Výsledek byl přesvědčivý, byl to skutečně pohled shora.“

A o tom, jak vypadá moudrý pianista:

„Moudrý pianista se podobá dávnému filosofovi, jenž črtá do písku své obrazce. Je lhostejný k tomu, je-li sledován, a je-li, zdali je chápán.“

Touto ukázkou končí naše dnešní krátká ochutnávka z Cesty s motýlkem. Určitě stojí za to přečíst si tuto útlou knížku celou (je dostupná v knihovnách, případně v antikvariátech).

V příští části našeho seriálu zamíříme trochu dál v čase (a možná i prostoru).

(pokračování)