Zbyněk Müller: Přál bych všem brzký návrat do normálního života

Vánoční koncerty přinesou zajímavou změnu. Běžně stojíte jako dirigent k publiku zády, jako sólista se mu nyní postavíte tváří v tvář. Jak na vás tato změna působí?
Ano, to je opravdu docela podstatná změna. Pamatuji si, že před léty, když jsem hodně koncertoval jako hobojista, mi zprvu nebylo úplně příjemné dívat se do publika, a to obzvlášť v menších sálech bez pódia, kde byli posluchači opravdu blízko. Vnímání konkrétních tváří mne dokázalo někdy i vyrušit a poněkud vyvést z koncentrace. Postupem času jsem se naučil vnímat publikum jako celek s jakousi vlastní atmosférou, která se nějakým těžko popsatelným způsobem snoubí s vlastním prostorem koncertního sálu. Pokud má sál příjemnou akustiku a inspirativní estetiku a publikum je soustředěné a vnímavé, tvoří to dohromady velmi pozitivní prostředí, v němž se sólistům dobře hraje.

Jsme na sklonku zvláštního roku, koncertů bylo letos netradičně málo. Ale v Košicích účinkujete už 13 sezon – co vám působení v ŠfK dalo?
Když o tom občas přemýšlím, docházím k závěru, že mi dalo velmi mnoho. Jsem typ dirigenta, který funguje lépe, když má čas trochu se sžít s prostředím. Čas orchestr poznat a zjistit, jak a kde zasahovat způsobem, který co nejvíce přinese v dlouhodobém měřítku. Tohle není úplně v souladu s požadavky dnešní rychlé doby, která si žádá velmi rychlých, nejlépe okamžitých efektů, které sice v orchestrálním prostředí mohou být (a obvykle také jsou) posluchačsky či dokonce i divácky atraktivní, ale dobrou dlouhodobou investicí – ve smyslu způsobu práce a systematického řešení problémů, které každý orchestr nějaké své má – většinou nejsou. 

Zkusíte nám to nějak přiblížit?
Doba si žádá nejen rychlé efekty, ale i v čistě uměleckých záležitostech stále nové, pokud možno objevné, a ještě lépe šokující přístupy, například v interpretaci. To vede leckdy i k interpretaci, která má sice se záměrem skladatele málo společného, ale to nevadí, protože ty informace vetknuté v partiturách již tolik lidí nevyhledává, když je vše na YouTube. Nehledě k tomu, že dnes u dirigentů i hudebních teoretiků obecně klesá praktická schopnost partituru správně číst, tím spíše ji třeba přehrát na klavír a ledacos tak lépe pochopit. V žádném případě nechci tvrdit (a ani si to nemyslím), že se každá partitura dá pochopit jediným správným způsobem. Ale pro každého skladatele je něco typické a nemusí to být něco, co je vždy prvoplánově z poslechu jasné.

Třeba některé postupy, vedení hlasů, sazby akordů a mnoho dalších důležitých a na první pohled skrytých maličkostí, které by měly každého dirigenta i hudebního badatele vést k nějakému poznání, jak by se to asi mělo ideálně hrát, aby právě ony typické znaky byly náležitě podtrženy a ta autorova hudební řeč ještě více získala na výmluvnosti, přesvědčivosti a pravdivosti. Jeden francouzský dirigent mě kdysi zaujal svým výrokem, že je schopen se na každou skladbu vždy znovu podívat z “bodu 0”, tedy že může vždy zcela zásadně změnit interpretační pohled. To zní dobře a lákavě (svým způsobem jsem mu snad i tu totální flexibilitu chvíli záviděl), ale já sám pro sebe si nedokážu představit, že bych mohl zcela zásadně popřít svůj interpretační klíč například k nějaké Brahmsově symfonii, který je v mém chápání jakýmsi vyústěním všeho hudebního studia a dosavadních zkušeností a který jsem třeba i dost dlouho hledal. Samozřejmě, ten klíč uzrává, někde třeba přibude občas nějaký zářez navíc, nebo se něco třeba zaoblí, ale pořád je to k určitému typu zámku. Když budeme hrát Beethovena jako Schuberta, může se to sice jevit jako objevné, ale především je to nepravdivé. Například – co má znít tvrdě, protože taková je toho podstata, nemůžete vylepšit tím, že to změkčíte, protože popíráte právě tu podstatu. Tento pohled je nepochybně konzervativní, ale je mi vlastní a též jaksi součástí mé osobnosti. Proto mohu dobře fungovat pouze v prostředí, které tyto názory respektuje, ale i si jich náležitě váží a chce s nimi souznít. 

Košice takým prostředím pro vás jsou?
Ano. Co mi přinášelo a dosud přináší největší zadostiučinění a štěstí v Košicích je zřejmě právě fakt, že jsem zde vše – ať již se to týká záležitostí čistě uměleckých či názorů na to, jak má správně fungovat a pracovat orchestr – mohl v duchu svých představ realizovat. Navíc bez toho, aniž bych to musel těžce prosazovat, s někým bojovat, nebo i jen být delší dobu v nějakém nepříjemném napětí. Již po krátké době jsem pocítil velkou důvěru k tomu, co dělám, navíc v lidsky zcela výjimečně příjemném prostředí. Myslím, že po něčem takovém většina dirigentů touží. A také má každý, myslím, právo i na omyly a svůj vlastní vývoj, zrání. Jsem vděčný, že mé omyly byly přijaty s pochopením a bylo mi umožněno zrát právě v Košicích. 

Máte i nějaký konkrétní nejhezčí zážitek se ŠfK?
Bylo jich hodně, ale dá se říci, že ty nejsilnější se pojí s provedeními velkých vokálně-instrumentálních děl. Když tu množinu takto zúžím, pak se do popředí dostává ten poslední – Beethovenova Missa Solemnis ve výjimečné pěvecké interpretaci a stejně tak celkové konstelaci, provedená i orchestrem ještě na vyšší úrovni, než jsem si dokázal představit. 

A nějaký hudební sen?
Doufám, že jeden se brzy splní – provedení Dvořákových Svatebních košil na festivalu KHJ. Doufejme, že se již bude smět zpívat a vůbec normálně fungovat. Jinak – mrzí mě to, ale na otázky snů obvykle neumím odpovídat. Beru věci s vděčností tak, jak přicházejí. 

Je o vás známo, že posloucháte více méně jen klasickou hudbu. Potřebujete si od hudby někdy i odpočinout?
Jistěže si potřebuji odpočinout. Nejlépe v přírodě, na horách, nebo třeba v lázních v maďarském Büku, které jsme si pro mimořádně “bohatou” vodu velmi oblíbili. V takových obdobích buď neposlouchám nic, nebo mluvené slovo – podcasty na různá témata, nebo audioknihy. Také se při odpočinku snažím víc číst, což se mi jinak příliš nedaří. Teď zrovna mám rozečteného Dostojevského “Výrostka” a knihu, kterou mi darovaly členky orchestru – o životě významné české cembalistky Zuzany Růžičkové.

Na závěr trocha bilancování – co si berete z roku 2020 a co přejete příznivcům ŠfK a čtenářům rozhovoru do roku 2021?
Z “Covidového” roku 2020 si beru především ponaučení a zkušenost, že nic nemusí být samozřejmostí a člověk musí respektovat, že Pán Bůh zkrátka leckdy něco dopustí, co se nám nelíbí. Pak je na místě se snažit adaptovat a pokud možno z nové vzniklé situace něco dobrého vytěžit. Jsem rád, že v Košicích se to podařilo, zejména díky nápadům a iniciativě paní Lucie Potokarové a jejím kolegyním a kolegům. Přál bych všem, a nejen příznivcům ŠfK, brzký návrat do normálního života. A než se tak stane, přeji hodně energie, pevného zdraví a odhodlání postavit se k naší situaci aktivně.

Děkujeme za rozhovor.