Zlatá Praha: Zuzana Růžičková v soukolí dějin

Program speciálních projekcí mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha obsahoval pozoruhodný film s názvem Zuzana: Music is Life. Hudba znamená život. Osud tomu chtěl, že byl takto promítnut pouhé dva dny poté, co cembalistka Zuzana Růžičková, s níž a o níž byl natočen, v devadesáti letech odešla. Když se, byť třeba jen zběžně, podíváte na profesní životopis autorů, rychle pochopíte, proč vám bere dech samozřejmost a mistrovství, s nimiž do života české umělkyně dokázali nahlédnout v kontextu doby, z odstupu… a zároveň tak osobně.
Zuzana Růžičková při natáčení dokumentu (zdroj zuzanathemovie.com)

Peter Getzels a Harriet Gordon Getzels jsou renomovaní tvůrci řady podobných snímků, ale také zeměpisných dokumentů a nejrůznějších dalších televizních filmů mimo jiné pro National Geographic, BBC, PBS nebo Discovery. Po světě s nimi vyhrávají prestižní ceny. S osobou Zuzany Růžičkové se jim pro koprodukční česko-americký dokument dostala do rukou opravdu velká témata – umění a jedinec na pozadí dějin, totalita a umělci, síla hudby, přijetí poslání vytvářet umění a pracovitost, s níž se tak potom děje, láskyplné zázemí… Portrét mezinárodně i doma uznávané interpretky a pedagožky jim vyšel pochopitelně přesně tak, jak zamýšleli, ale zdánlivě jakoby mimoděk – mnohem víc než jen o ní, o hudbě a o cembalu je totiž film o okolnostech, v nichž žila a tvořila. Právě tím je ovšem nesmírně zajímavý, ne zcela běžný a strhující.

Zuzana Růžičková při natáčení dokumentu (zdroj zuzanathemovie.com)

Paní profesorka Růžičková prožila dva totalitní režimy. Na kameru otevřeně hovoří o svém v dětství neuvědomovaném židovství, o nesmírně nespravedlivém nárazu v podobě norimberských zákonů, o Terezíně, transportech, pochodech smrti a o nacistických koncentračních táborech v Osvětimi a Bergen-Belsenu, o genocidě. Jak ve filmu říká, přežila díky stovkám zázraků. Nelehký byl návrat do rodné Plzně po válce a o pouhé tři roky později nástup komunistické zvůle, která v sobě měla i notný díl antisemitismu. Právě z tohoto důvodu Zuzana Růžičková paradoxně nikdy nevystoupila s Karlem Ančerlem, který za války prošel stejnou zkušeností. Ti, kdo rozhodovali, se nechali slyšet, že jeden Žid je ve filharmonii až dost.

Ale hovoří také o tom, jak musela po válce skrývat, že není po všech těch nelidských zážitcích uvnitř zatím vůbec v pořádku, když se chtěla zařadit mezi ostatní studenty. A přiznává divný pocit, velké dilema, které přišlo, když měla v padesátých letech poprvé jet hrát do Německa. „Vracíš jim jejich Bacha. Jeď tam,“ řekl jí však tehdy manžel, skladatel Viktor Kalabis.

Jméno Johanna Sebastiana Bacha je ostatně v jejím životě klíčové. V jeho hudbě Zuzana Růžičková slyšela přesahy a podněty, „něco nad námi, co dává smysl, i když to nevidíme“, řád a naději, které jí pomohly najít cestu k normálnímu životu, jeho hudba ji přivedla k cembalu, protože na klavír nezněla tak dobře, interpretace jeho hudby ji proslavila. Důležité okamžiky její kariéry, jako natočení bachovského kompletu, ustavení hry na cembalo jako regulérního vysokoškolského oboru, její debut v Rudolfinu nebo poslední koncert o půlstoletí později, jsou však zmíněny a ukázány jen stručně, přiměřeně. Mnohem víc – a je to tak v tomto případě dobře – hovoří umělkyně o světě, v němž žila.

Zuzana Růžičková při natáčení dokumentu (zdroj i.vimeocdn.com)

Hudebníci Václav Luks, Aleš Březina, Mahan Esfahani a Bohuslav Pavlas a několik dalších osobností se o Zuzaně Růžičkové vyjadřují shodně jako o někom, kdo se rozhodl hudbě doslova zasvětit svůj život, kdo má tělo pro to, aby sloužilo duchu, kdo byl hluboce lidský a kdo prožíval šťastné manželství. Pokud se zamilujete do hudby, není cesty zpět, to je jeden citát z filmu. Dokonalá osobnost – jako Bachova fuga, to je jiný citát.

A čím ještě je film s názvem Zuzana: Music Is Life – vedle sice nepřímého, ale přesto drtivého zobrazení často tak nelidského dění ve dvacátém století – tolik jedinečný a působivý? Je to jasné: užíváním hudby. Hudba zde podkresluje s naprostou samozřejmostí, prostupuje vším, svědectvími i útržky dobových filmových sekvencí, podmalovává, vystupuje na povrch… Zdaleka nezní jen cembalo. Hudba je vybrána skvěle a spoluvytváří atmosféru dokumentu mnohem víc, než kdyby byla popisována jen jako předmět činnosti té, která je portrétována. A tak vlastně ještě víc než jen svědectvím o našem světě a poctou paní profesorce je film také neokázalou oslavou hudby.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na