Zpívali v Brně
První svazek, s názvem Zpívali v Brně, vyšel na podzim roku 2012 u příležitosti sto třicátého výročí zahájení provozu Městského německého divadla v Brně (14. listopadu 1882). Je věnován historii německé operní scény v tomto městě, především významným pěvcům, kteří byli jejími členy anebo zde hostovali.
Vloni v prosinci vyšel druhý, mnohem objemnější díl, pod názvem Zpívali v Brně II. Věnuje se české operní scéně v Brně od jejích počátků do roku 1945. Zahrnuje stejné časové období jako první svazek, jehož obsah je limitován ukončením činnosti Německého divadla v Brně. Kniha vyšla u příležitosti sto třicátého výročí zahájení provozu Českého národního divadla v Brně (6. prosince 1884) a je zpracována na identickém půdorysu jako první díl „antologie o brněnských operních pěvcích“, jak své dílo charakterizuje sám autor. 
Svazek Zpívali v Brně, věnovaný historii brněnské německé operní scény, je dílem, za něž je nutno Václavu Věžníkovi vzdát velké a upřímné díky. Historie německého divadla v Brně byla po léta prakticky ignorována. Dvoudílné Dějiny města Brna, které vydalo v redakci dlouholetého ředitele Archivu města Brna Jaroslava Dřímala a Václava Peši na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nakladatelství BLOK, věnují existenci německého divadla v Brně dvě věty.
Zde je konstatováno, že roku 1882 (přesné datum není uvedeno) “bylo otevřeno v Brně divadlo v obohacené renesanci ze zkušené dílny Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, autorů desítek divadelních budov v celé Evropě”. V knize není zmínka ani o tom, že v budově bylo, jako v prvním divadle na evropském kontinentě, instalováno elektrické osvětlení vyrobené Edisonovou pařížskou firmou (Tomáš Alva Edison navštívil Brno a jeho městské divadlo 11. září 1911).
Václav Věžník podrobně chronologicky sleduje dění v divadle a věnuje pozornost i osobnostem jednotlivých ředitelů. V další části následuje 116 medailonků slavných hostů, kteří v brněnském německém divadle účinkovali. Mimořádnou pozornost věnuje autor dvěma nejvýznamnějším osobnostem, které vyšly z brněnského německého divadla, Leo Slezakovi a Marii Jeritze. Podrobně seznamuje čtenáře s jejich uměleckými osudy. Druhou, faktografickou část, tvoří chronologicky zpracované seznamy intendantů a ředitelů, premiér a opakovaných inscenací podle sezon. Dále pak jsou v ní publikovány seznamy angažovaných členů i zjištěných hostů, kteří v divadle vystoupili.
Mimořádným počinem je do knihy vložené CD s historickými nahrávkami čelných pěvců, o nichž se v knize píše. Věřím, že na průkopnickou knihu profesora Věžníka naváže v brzké době detailní zpracování dějin brněnského německého divadla. Předpoklady pro to v Brně rozhodně jsou. Zárukou nepochybně bude samotná osobnost bývalého rektora a letitého akademického funkcionáře JAMU, profesora Václava Cejpka, vystudovaného germanisty a teatrologa.
Jestliže první svazek si zaslouží skutečně mimořádné ocenění, nad druhým si kladu určité otázky. Václav Věžník zvolil pro tento díl své „antologie“ naprosto identickou metodu jako na knihu první. Mezi oběma díly je ale podstatný rozdíl. Zatímco svazek věnovaný dějinám německého divadla je první sondou, která poskytuje ucelené seznámení s danou problematikou, její volné pokračování potvrzuje oprávněnost přísloví “nevstoupíš dvakrát do téže řeky”…
O dějinách českého divadla v Brně a jejich významných osobnostech existuje relativně spousta literatury. Jsou to především komplexně pojednané Postavy brněnského jeviště, jež vycházely po řadu let jako příloha někdejšího časopisu Státního divadla v Brně Program. V nich právě články věnované představitelům brněnské operní minulosti (například texty nedávno zesnulé Svatavy Přibáňové) patří k těm nejdůkladněji a nejlépe zpracovaným. Vedle nich existuje ještě řada dalších pramenů ve formě nejrůznějších časopiseckých článků či prací vzniklých na akademické půdě.
Otázky, které si kladu, se dají shrnout do dvou poloh, jež spolu úzce souvisejí. Dovolím si zde odcitovat autorova slova z doslovu k publikaci: “Bylo však mojí ctižádostí, abych podal brněnským ctitelům obraz o jeho minulosti co nejpřesvědčivější. Tím jsem se dotknul poslání této publikace. Nechtěl jsem psát vědecky pojatou historii, vzbuzující zájem zase jen badatelů a historiků. Daleko spíše se obracím na ty, kteří mají operu a operní zpěv rádi a jsou jejími ctiteli. Proto, ač jsem také studoval hudební vědu a vím, jak by měla historie brněnského divadla vypadat, dovoluji si upozornit, že to nepíši metodou hudebního vědce.”
Mé otázky nemíří na autora, který těmito slovy jednoznačně sdělil svůj záměr, ale na vydavatele, kterým je vědecká instituce. Jaký byl vlastně základní záměr vydání této publikace? Na to, aby šlo o publikaci popularizačního charakteru, což zdůrazňuje autor, je příliš rozsáhlá a je v ní shromážděno, místy dost nepřehledným způsobem, příliš mnoho údajů.
Autor kromě dostupných informací o inscenacích čerpá dále hlavně z dobových kritik, především z pera Leoše Janáčka, Karla Sázavského a Graciána Černušáka, či z pamětí profesora Stanislava Krtičky Brněnská hudební epocha. Podněty získané v těchto publikacích autorovi podle jeho slov “vnášejí do historických dějů atmosféru doby, o které si jen těžko můžeme udělat představu”.
Stejně hodnotí i přínos divadelních kolegů “z řad operních pěvců, kteří začínali svoje brněnské angažmá ve dvacátých letech minulého století a pomohli mu hodně oživit dobové události a také charakterové vlastnosti brněnských umělců”. Tím se ovšem profesor Věžník posunul do zcela jiné autorské polohy, než tomu bylo v prvním svazku. Zatímco v něm pouze sbíral a řadil fakta, ve druhém dílu své antologie fakta vyhodnocuje a na jejich základě vytváří svůj názor.
Václav Věžník se tím nikterak netají, když v doslovu píše: “Opera je sice velmi staré umění, avšak je nositelem takových vlastností, jejichž duchovní a emocionální síla je zcela srozumitelná a nadčasová a není ji třeba nijak aktualizovat. Ostatně z hlediska interpretační profesionality se musí vždy vycházet jen z autorovy hudby, a cizí děje a změny charakteru postav jsou cestou neodbornosti.” Na tento svůj názor má Václav Věžník plné právo a také jej při svých veřejných vyjádřeních důsledně uplatňuje.
Jenomže v okamžiku, kdy jej uplatnil ve své historické práci, přestává být nestranným pozorovatelem, jako tomu bylo v první knize věnované německé opeře. Stává se historikem v plném rozsahu toho slova, pro kterého znalost historických faktů má smysl tehdy, když je zařadí do kontextu historického vývoje. Pak se ale nevystačí s pouhým řazením faktů či eventuálně dojmů bez dalších souvislostí.
V textu Václava Věžníka se objevuje řada zcela nových poznatků, které, protože text nemá parametry vědecké práce a není podložen poznámkovým aparátem a přesnou citací zdrojů, kladou otázky nové. Jeden příklad za všechny. Hned na prvních stránkách autor uvádí, že původně plánovaným prvním představením v divadle Na Veveří, při zahájení činnosti divadla v roce 1884 (bylo v důsledku požáru dne 26. listopadu nutné odložit), měla být dne 29. listopadu tohoto roku Prodaná nevěsta s hosty z Národního divadla Marii Sittovou v roli Mařenky, Antonínem Vávrou jako Jeníkem a Vilémem Hešem v postavě Kecala.
Tento fakt zatím nebyl nikde v obecně dostupných materiálech publikován. Měl by tedy být uveden zdroj, z něhož autor zmíněné tvrzení čerpal. Navíc uvedeného 29. listopadu měl Vilém Heš představení v Národním divadle. Byla jím dnes zcela zapomenutá, ale tehdy poměrně populární opera italských komponistů (bratří Federica a Luigiho Ricciových) Kryšpín a kmotra, v níž Heš účinkoval v hlavní basové roli. A takových příkladů bychom našli celou řadu.
Na rozdíl od první knihy se, v důsledku zvolené koncepce, ve druhém dílu Zpívali v Brně autor vyjadřuje k důležitým momentům, jež ovlivnily výrazným způsobem dění v divadle. Jako příklad uvedu situaci v době pozemštění divadla, k němuž došlo v roce 1930 a kvůli kterému musel opustit ředitelské křeslo Ota Zítek. Pozemštění bylo vyvrcholením určitého déletrvajícího společenského a politického procesu. Přitom celá situace byla detailně popsána ve druhém díle Paměti profesora Františka Weyra nesoucím název Za republiky (1918 -1938).
Jeden z našich nejvýznamnějších právních a ekonomických odborníků té doby a současně přítel mnoha špičkových umělců, profesor Weyr, který byl v letech 1919-31 předsedou Družstva Národního divadla v Brně, v kapitole Z dějin brněnského divadla celou situaci detailně popisuje a analyzuje. Stačil by drobný odkaz.
V některých případech profesor Věžník velmi výrazně prosazuje své osobní hodnocení. Markantní je to v podrobném popisu tragické smrti Oskara Nedbala v Zagrebu, což je téma jen velmi volně související s obsahem knihy. Pokud se autor rozhodl tomuto, z hlediska obsahu knihy zcela marginálnímu tématu věnovat, je to jeho věc. Ale není možné, aby na základě několika dílčích, zběžných a víceméně náhodně získaných informací vynášel definitivní soudy…
Podobně jako první díl i tento obsahuje životopisy zpěváků. Tato sekce je rozdělena do dvou částí. V první jsou zveřejněni ti, kteří nějakou dobu byli členy divadla, ve druhé významní hosté. Životopisy jsou psány podle jednotné osnovy. Nejprve autor podrobně vylíčí pěvcovo mládí a jeho aktivity před příchodem do Brna, resp. před jeho brněnským hostováním. Jejich brněnské aktivity jsou detailně popisovány do roku 1945 a další působení je obvykle vtěsnáno do několika málo vět.
Trochu mne překvapil výběr umělců v první části. Mezi těmi, kteří se dočkali samostatných životopisů, jsou mnozí, kteří se v brněnském divadle doslova jen mihli, jako například Jindřich Blažíček, Rudolf Vonásek anebo Jaroslava Vymazalová. Chybí ale řada významných členů, kteří zanechali v divadle velmi výraznou stopu.
Na prvním místě bych jmenoval dlouholetou brněnskou primadonu Leopoldinu Svobodovou-Hanusovou, první představitelku Kostelničky a její kolegyni Věru Pivoňkovou, která při premiéře ztvárnila roli Stařenky, kterou později po svém přechodu do Národního divadla zpívala a hrála i v Kovařovicově prvním pražském uvedení Její pastorkyně v roce 1916.
Dle mého názoru měl mezi těmito umělci být presentován i první Laca, Alois Staněk-Doubravský, který se o uvedení opery zasloužil i jako ředitel divadla. Je pro mne zcela nepochopitelné, že samostatné životopisy v publikaci nemá Božena Snopková, dlouholetá Mařenka a Jenůfa Neumannovy éry a první představitelka Lišáka Zlatohřbítka, anebo její tehdejší kolega, basista Jaroslav Čihák, který ve své době byl vynikajícím představitelem Kecala a dalších rolí především komediálního typu.
Své místo v této pomyslné síni slávy by si nepochybně zasloužila i dlouholetá koloraturní sopranistka, představitelka těch nejtěžších rolí v oboru, jako byla například Délibesova Lakmé nebo Filina v Thomasově Mignon, Marie Fialová. Po svém odchodu z divadla se věnovala pedagogické činnosti a její žákyní byla například Emilie Zachardová.
Analogický je případ někdejší brněnské Libuše či Valkýry, Hany Pírkové, která, když ji nemoc vyřadila z divadelního provozu, se rovněž věnovala výchově mladých pěvců. Vděčně na tuto svou učitelku, která tragicky zahynula v roce 1944 v důsledku spojeneckých náletů na Brno, vzpomíná Libuše Domanínská.
Podobně jako v prvním dílu je součástí druhého svazku seznam premiér, repertoáru, operních sólistů a hostů. Nepochybně nejcennější a nejpřínosnější částí publikace jsou tři vložené CD, na nichž jsou zachyceny zvukové záznamy pěvců minulosti, záznamy rozhovorů s nimi a vzpomínky pamětníků.
V článku věnovaném svazku Zpívali v Brně II, který byl publikován 17. prosince 2014 v Brněnském deníku Rovnost, odpovídá redaktorce Markétě Stulíkové Václav Věžník, že kniha má přes 780 stran a váží čtyři kilogramy. Táži se bez jakékoli ironie, zda ve věku internetu je nejvhodnější formou přiblížení operní minulosti fanouškům tohoto žánru takovýto typ publikace. Zvláště, když se o pár řádku dál dozvídáme, že její cena je 630,- Kč.
V žádném případě nejsem zastáncem teorie, že elektronické informace nahradí tištěné. Brněnská operní minulost si rozhodně zaslouží, aby její paměť byla uchována v klasické tištěné formě. Nicméně jsem nucen klást si otázku – a opakuji, tuto otázku nekladu Václavu Věžníkovi, ale vydavateli – zda zvolený formát publikace, který připomíná časy, kdy určitý typ literatury byl vydáván v reprezentativní podobě, aby zdobil knihovny a tomu odpovídající cena, jsou tou nejlepší formou propagace a popularizace opery dnes. 
Václavu Věžníkovi patří dík za jeho úsilí a píli, se kterými se věnuje brněnským operním dějinám. Tři brněnská muzikologická pracoviště (Ústav hudební vědy při filosofické fakultě Masaryky university, JAMU a Hudební oddělení Moravského muzea) se jim budou nepochybně věnovat tak, aby byl do budoucna uchován jejich plastický obraz.
Chtěl bych v této souvislosti připomenout mimořádně kvalitní publikaci od Jiřího Zahrádky, kterého dnes můžeme počítat k předním znalcům Janáčkovy tvorby v mnohem širším než domácím měřítku – Divadlo nesmí býti lidu komedií (Leoš Janáček a ND Brno), kterou loni vydalo Moravské zemské muzeum.
Text je v češtině i v angličtině a půvabná knížka je opatřena bohatým obrazovým doprovodem.
Václav Věžník:
Zpívali v Brně
Divadlo Na hradbách 1882–1944
ISBN: 978-80-7460-021-0
Janáčkova akademie múzických umění, Brno 2012, 468 stran
Formát 280 × 214 mm
Václav Věžník:
Zpívali v Brně II
Kronika české opery v Brně
ISBN: 978-80-7460-070-8
Janáčkova akademie múzických umění, Brno 2014, 716 stran
Formát 210 × 275 mm
Foto archiv
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
