Zvídavé ženy namíchaly v Ostravě kvalitní operní koktejl

Uvedení opery z pera dvojjazyčného Ermanna Wolfa-Ferrariho si zajisté zaslouží naši pozornost, jelikož se zde setkáváme s titulem, jenž je nejen v tuzemsku, ale i ve světě uváděn sporadicky. Je opomíjen neprávem. Ne snad že by byl výsostně originální a kompozičně přelomový, ale jedná se o kvalitní, ač eklektickou „buffu“. Přemíru výsostně vážných titulů je zapotřebí občas proložit i dobrou zábavou, čímž opera netratí na své životnosti směrem k různorodému publiku. Navíc komedie Carla Goldoniho umí být stále aktuální a vtipná. Umí zaujmout publikum různého věkového spektra, které bylo v tento večer v divadelním sále Domu kultury města Ostravy přítomno.

Poté, co na Fakultě umění Ostravské univerzity vzniklo Operní studio (2010), které je pro praktickou přípravu studentů do profese výkonného umělce „k nezaplacení“, se celý projekt dostává do povědomí ostravského publika, vyhledávajícího operu stále víc, a získává další příznivce i v řadách mladší generace. Od posledních počinů Operního studia, mezi nimiž byl kupříkladu Burkhardův Ohňostroj, sice neuběhlo tolik času, zato enormní umělecký nárůst tělesa je zde více než patrný. Dokonce se nebojím říci, že si nynější soubor pod vedením Evy Dřízgové nezadá s přední domovskou operní scénou.

Orchestr Fakulty umění Ostravské univerzity pod vedením zkušeného italského dirigenta Paola Gatta byl ve večer první premiéry připraven precizně a zněl kompaktně. Paolo Gatto působil sebevědomě s patřičným dirigentským nadhledem a přesnými gesty jak směrem k orchestru, tak ke zpěvákům. Své dlouholeté zkušenosti na různých světových scénách tak přetavil v účinnou rovnováhu orchestru s pěvci a postaral se o vysokou úroveň hudebního nastudování.

Režie se tentokrát, po předešlých projektech Gabriely Haukvicové, Tomáše Surého či Lumíra Olšovského, ujal slovenský režisér Peter Gábor. Ten má na svém kontě již přes devadesát převážně činoherních inscenací. Gábor ve Wolf-Ferrariho díle zachoval patřičný spád, i když některé úsměvné situace mohly být rozehrány i dohrány ještě detailněji. Tato komikou překypující buffa by to rozhodně snesla. I přesto komické situace nabíraly směrem k vrcholu na intenzitě, jež vygradovala „chaplinovsky“ groteskním prvkem – došlo totiž i na šlehačkový dort v obličeji jedné z postav.

Scéna, kterou navrhl a vytvořil Michal Syrový, byla esteticky vzhledná, spíš čistá, bez přemíry dekorací. Scénograf vsadil na jednoduché kostýmy a doplňky, kterým vkusně vévodila precizní projekce. Na podkladu benátského příběhu se nám zde projížděly dámy na gondolách, v pánském klubu zas běžel v Itálii tolik oblíbený „Calcio“. Podtržením „životní komiky “ bylo v jeden moment vtipné upozornění projekce na stažení aktualizace antivirového softwaru.

Zvídavé ženy Wolfa-Ferrariho vyprávějí příběh mužů, kteří chtějí nalézt od svých žen chvíli spočinutí. Založí pro svoji potěchu klub gentlemanů, kde se chtějí scházet a ve vší počestnosti hovořit o ryze pánských záležitostech. Poklid tohoto spolku ovšem naruší zvídavost a domýšlivost jejich žen, která nezná mezí. Poté, co paničky popustí uzdu své fantazii, vynesou na povrch informace o tom, kterak pánové v klubu vyrábějí „kámen mudrců“, ba dokonce čarují a hledají zlatý poklad. Ženy se postupně snaží do klubu infiltrovat v mužském přestrojení, aby své protějšky přistihly v jakékoli kompromitující situaci. Celá komedie tak nabírá na komických rozměrech pomocí různých spletenců a úsměvných dialogů. Ženy tropí žárlivé i intrikánské scény, aby se v závěru přesvědčily, že jejich obavy byly naprosto zbytečné a neoprávněné. Muži zvídavost neopětují, ba naopak ženám odpustí, a všichni se tak smírně v domě hostitele radují.

V pěvecké i herecké rovině se zde příjemně mísí studenti z řad začínajících, kteří sbírají své první zkušenosti s jevištěm, s hotovými zpěváky v řadách finišujících studentů a doktorandů. Ti mají mnohdy za sebou řadu úspěšně uvedených titulů, a mohou tak předávat své zkušenosti mladším kolegům, čímž je zachován přirozený cyklus.

„Zvídavou ženou“ číslo jedna tohoto večera byla excelentní Nicola Proksch v roli Rosaury. Její koloratura umí být jak svěží a lehká, tak něžně dojemná a elektrizující. Po herecké stránce je naprosto přirozená a situace nikterak „neobdařuje“ zbytečným patosem. V koexistenci s operním partnerem Florindem v podání charakterního tenora Rudolfa Medňanského tvořili přesvědčivou milostnou dvojici, která byla pěvecky i herecky v naprosté symbióze. Z hloučku „zvídavých žen“ dále výrazně vybočovala v extravagantní roli Eleanory sopranistka Veronika Holbová, která svým pěvecky výrazným projevem a teatrální gestikulací zvedala při řadě situací diváky smíchy ze sedadel. Totéž bohužel nelze říci o výkonu Eleanořina manžela Lelia v podání Tomáše Kury. Jeho hlas neměl dostatečnou dechovou oporu, takže se akusticky nenesl nad orchestr a byla na něm po krátké době znát únava hlasového aparátu. Dosavadní technické nedokonalosti však vynahradil alespoň hereckým zapálením. V roli hostitele Pantalona se představil basbaryton „verdiovsky“ hrdinného znění Roman Vlkovič. S rolí se sžil bezpečně, herecky s nadhledem a byla zde cítit jeho divadelní zkušenost, byť bylo znát, že vyšší poloha, v jaké se part pohybuje, je místy mimo jeho hlasový obor.

Osazenstvu pánského klubu vévodil Pantalonův přítel Ottavio v podání basisty Martina Gurbaľa. Ten zazněl v celém svém rozsahu přesvědčivě a byl jedním ze základních pilířů jinak rolemi prorostlého příběhu. Pěvecky nejméně se vystoupení vydařilo Adamu Grygarovi v roli Harlekýna. Zde byly patrny nedostatky v užití mimického svalstva obličejového a mimo nepřirozenou artikulaci se u něj projevila neznělost spodní hlasové polohy v důsledku nedostatečné aktivace hrudních rezonátorů. Hana Veselá v roli Beatrice sice zažívala tohoto večera pozvolný nástup, avšak její témbr postupně sílil a nabíral na sebejistotě. Výrazným pěveckým příslibem do budoucna se zdá být Helena Kalambová, jejíž hlas v roli Colombiny zaujal, a to především ve vyšší poloze. Stejně tak Jiří Siuda, který se ukázal v malé roli Leandra, vlastní zajímavý hlasový materiál a stojí za to jeho vývoj sledovat i v budoucnu. O ostatních rolích není nutné se dále rozepisovat, jelikož byly svým rozsahem opravdu nevelké. Za zmínku stojí ještě zvukově výrazné znění mužského ansámblu.

Podstatou zůstává, že Operní studio a s ním i orchestr Fakulty umění Ostravské univerzity jdou správným směrem. Těleso nadále spolupracuje se zajímavými osobnostmi naší i zahraniční divadelní scény, což zaručuje pestrost jednotlivých představení a bohaté zkušenosti, kterých se studentům dostává. Ti tak mohou nejen pomýšlet na uvedení na uměleckou dráhu, ale být na ni již částečně připraveni. Úroveň jednotlivých představení nestagnuje, vedle zkušených kolegů se objevují nové výrazné tváře a my se můžeme těšit, co nám Operní studio nabídne v budoucnu a především, že o pěvcích a instrumentalistech jednou uslyšíme i mimo pomyslné hranice jejich alma mater.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Ermanno Wolf-Ferrari:
Le donne curiose
(Zvídavé paničky)
Hudební nastudování a dirigent: Paolo Gatto
Režie: Peter Gábor
Scéna a kostýmy: Michal Syrový
Orchestr Fakulty umění Ostravské univerzity
Premiéra 9. listopadu 2016 Dům kultury města Ostravy

Ottavio – Martin Gurbaľ (alt. Martin Blaževič)
Beatrice – Hana Veselá (alt. Eliška Gattingerová)
Rosaura – Nicola Proksch (alt. Ľubica Strapáčová)
Florindo – Rudolf Medňanský (alt. Tomáš Kořínek)
Pantalone – Roman Vlkovič
Lelio – Tomáš Kura (alt. Radek Morcinek)
Leandro – Jiří Siuda (alt. Filip Kasztura)
Colombina – Helena Kalambová (alt. Alena Juřenová)
Harlekýn – Adam Grygar (alt. Erik Ondruš)
Eleanora – Veronika Holbová (alt. Ivana Ambrúsová)
Asdrubale – Josef Šabaka
Almoró – Miroslav Claba
Alvise – Filip Kasztura (alt. Jiří Siuda)
Lunardo – Vítězslav Maliňák (alt. Radek Morcinek)
Momolo – František Tomek (alt. Vítězslav Maliňák)

www.fu.osu.cz