Co budeme hrát o Vánocích?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
Tak se asi ptávali divadelní ředitelé a v modernější době dramaturgové s vědomím, že i sváteční chvíle – a zejména ty – s sebou nesou zvýšený zájem publika o povyražení, duševní potěšení, rozptýlení, a dokonce o umělecký požitek. Je pochopitelné, že divadla podřizují program i vánoční době. Zkusme se trochu ohlédnout do historie. Nepůjde o žádnou statistiku, která ostatně nemůže být nikdy přesná, pokud neznáme všechny parametry. Ale i zběžný přehled leccos napoví.
Mahenovo divadlo Brno (zdroj ndbrno.cz)

Začněme na území rakouské monarchie zhruba v první třetině devatenáctého století. V katolické zemi byl hrací plán podřízen několikrát obnovovanému a znovu stvrzovanému císařskému dekretu, podle něhož měla o církevních svátcích zůstat divadla zavřena, nesměly se konat zábavy a povoleny byly pouze dobročinné podniky; divadelní představení se mohlo konat pouze v případě, že byl finanční výnos věnován na dobročinné účely. Všeobecné, takzvané noremní dny se týkaly hlavních křesťanských svátků. Samozřejmým předpokladem toho, co se dělo kolem nich, byl vhodný repertoár; přesto najdeme občas tituly, které přinejmenším překvapí.

Tak třeba namátkou vybraná zpráva o programu pražského Stavovského divadla říká, že 28. prosince 1828 byla uvedena činohra Jízda kolem Kynastu představitele literárního romantismu Ernsta Augusta Klingemanna (1777–1831), zpracování pověsti ze slezské části Krkonoš o kněžně Kunigundě. Je to jedna z variant příběhů o „vybíravých“ princeznách. Tahle prý byla ochotná provdat se pouze za udatce, který objede hrad v plné zbroji na koni těsně kolem hradní zdi. Úkol to byl nesplnitelný, neboť hrad Kynast stál (a dodnes stojí, je to hrad Chojnik v Polsku) na příkré skále.

Hrad Kynast (zdroj zamki.res.pl)
Hrad Kynast (zdroj zamki.res.pl)

Jak pověst praví, mnozí rytíři skončili v propasti, ti rozumnější se vzdali vrtošivé princezny předem. Až se našel rytíř, který přece dokázal hrad objet. Ale byl to opravdu frajer, protože se milé kněžně vysmál, její rozevřenou náruč hrdě odmítl a zmizel v prachu. A pokořená Kunigunda se vrhla ze skály. Recenzent se podivuje, že se z takové drobnosti vůbec dá udělat celovečerní drama. Dalo, a nejen to, pověst byla ve své době zpracovaná mnohokrát. Jízda kolem Kynastu představovala kus naučný a pro vánoční náladu nijak veselý – pokud ovšem svým zpracováním nepůsobil přesně opačně, než autor zamýšlel, což se zřejmě v tomto případě stalo.

Následujícího dne (29. prosince) se ve Stavovském divadle hrála hra Dva Figarové, pokračování Beaumarchaisových komedií Lazebník sevillský a Figarova svatba, jak ho roku 1794 vytvořil Honoré Antoine Richaud-Martelly. Dva mazaní Figarové se v ní pokoušejí vzájemně trumfnout. „Ukazuje se, jak se časy mění,“ psal recenzent. „Zasluhovalo by to hlubší úvahu, než je možné ve chvíli, kdy se tato slova budou tisknout a první den nového roku už bude zase starý. Tak před dvaceti roky veselohra Dva Figarové působila a i teď se celkem líbí, ale ne každému. Jsme tak rozmazlení Ifflandovými charakterními kusy a hrami ze života, Kotzebuovými plačtivými veselohrami a lokálními fraškami, že jsme docela ztratili smysl pro intrikářské příběhy, jejichž cena je ve směšnosti situací, v nichž jeden rošťák podvádí druhého.“ O silvestrovském večeru se toho roku hrála veselohra Dobrodružství jedné novoroční noci Wolfganga Adolpha Gerleho podle povídky Heinricha Zschokkeho, která se v dalších letech pravidelně opakovala. Tentokrát ji uvedla předehra nazvaná Recenzenti v kavárně a publikum. „Nedá se popřít, že je napsána duchaplně a humorně; přesto je to zvláštní nápad, uvést takovou noticku na jevišti, a pokud ji napsal autor jmenované veselohry, je od něj poněkud arogantní, že shromážděné publikum – jemuž vděčí za mnohou přízeň – baví svým trápením nad tím, jak někteří recenzenti jeho kusu ubližují, a tím, že jejich hanění hlásá z jeviště, chce dokázat, že si z nich nic nedělá.“

Opera o Vánocích ve dvoujazyčné Praze
Prvním operním představením po uplynutí nařízených svátků roku 1829 byla Auberova Němá z Poritici a 30. prosince měla premiéru „romantická kouzelná zpěvohra“ Potměchuť Františka Škroupa na německé libreto Karla Schikanedera, synovce Emanuela Schikanedera a dlouholetého člena pražského divadla. Kritik nejprve – protože píše pro novoroční číslo listu – chce čtenáře pobavit a věnuje se tedy více vystoupení akrobatické rodiny Chiarini, a teprve pak se dostává ke Škroupově opeře, které podle jeho soudu „schází živoucí puls“. Hrdinkou Nachtschatten, jak se opera jmenuje v originále, je dívka Rosa, která najde v lese rostlinu potměchuť a ta jí pomůže (se zapojením čar a kouzel) ke štěstí, „vlastně jakási Popelka, v její roli však není jediné slovo, jediná nota, která by se nás hlouběji dotkla… Protože nám v prázdném divadle byla zima, opustili jsme ho, aniž bychom se dozvěděli, zda svatební smlouva obsahovala náležité formality, v naději, že se pár stáhne do tichého soukromí. Litujeme jen pilného pana Škroupa, že nenašel žádného přítele, který by ho upozornil na moudré ‚nonum prematur in annum‘“ – což je Horatiovo nabádání, aby žádný autor své dílo nezveřejňoval dříve než po uplynutí devíti let. Škroupova opera odpočívala pouhé roky dva, skladatel ji dokončil roku 1827. Hrála se pouze jedinkrát – a možná její osud zpečetilo i nešťastné umístění data premiéry.

Roku 1830 se o Božím hodu vánočním konala dobročinná hudební akademie – zcela ve smyslu císařského výnosu o takzvaném „Normatage“, na níž byla uvedena Beethovenova Pastorální symfonie, nejmenovaná předehra Christopha Willibalda Glucka, jedna věta z klavírního koncertu Johanna Nepomuka Hummela, úryvky z kantáty Friedricha Dionysa Webera a z Mozartovy hudby k baletu Davide penitente, a na závěr Alleluja z Händelova Mesiáše. V lecčem totožný program se hrál ke stejné příležitosti i následujícího roku, místo Šesté Beethovenovy symfonie se hrála Sedmá, opět zazněla (nejmenovaná) Gluckova předehra a následoval sbor z Davide penitente, krom toho Otče náš Louise Spohra, Variace pro klavír Carla Czerného a blíže neurčený Rossiniho duet.

Stavovské divadlo Praha (zdroj theatre-architecture.eu/Jiří Hilmera: Celkový pohled. Vyobrazení Vinc. Morstadt kol. r. 1830. in: J. Hilmera - Česká divadelní)
Stavovské divadlo Praha (zdroj theatre-architecture.eu/Jiří Hilmera: Celkový pohled. Vyobrazení Vinc. Morstadt kol. r. 1830. in: J. Hilmera – Česká divadelní)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Související články


Komentáře “Co budeme hrát o Vánocích?

Napsat komentář