Eva Urbanová o Kundry, opeře i svém soukromí (1)

redakce, 20.04.2011 0:02

Jsou tací, kteří ji až nekriticky vynášejí do nebes. Setkáte se ale i s těmi, kteří ji příliš neuznávají. Teď se ale snad všichni vzácně shodli na tom, že za svoji nejnovější roli si poklonu zaslouží. Kundry z Wagnerova Parsifala v pražském Národním. Sopranistka Eva Urbanová. Jedna z nejvýraznějších tváří naší opery posledních dvou desetiletí. Dnes jí je rovných padesát.

Právě po zatím posledním Wagnerově Parsifalovi v Národním divadle jsme se druhý den dopoledne s Evou Urbanovou potkali.

Naše povídání začnu včerejškem, tedy Parsifalem: Já vás docela obdivuju: tak dlouhé a těžké představení, konec není zrovna brzy – a dnes od deseti hodin už máte schůzky s novináři…

… já jsem vzhůru už od půl sedmé.

Kdy a jak tedy vůbec odpočíváte po takovém náročném představení?

Myslím, že ta únava přijde tak v pět odpoledne. Usnout po Parsifalovi, to tedy hned nedokážu, člověk je přece jenom takový rozpumpovaný. Ale ráno, to já vždycky vstávám dost brzo. Tedy: Na umělkyni (smích) vstávám dost brzo: V půl sedmé, nejpozději v půl osmé. To patří k mému rituálu, mám hodinky v hlavě. I když jdu spát v jednu v noci, vstanu o půl sedmé. Ale pak během dne se začnu – jak já říkám – krásně rozsýpat. Najednou mi začne bolet celé tělo a chce se mi spát… Tak se podívám ještě na zprávy v televizi a pak vypnu telefony a jdu spát. To se teprve vyspím a je to zase v pohodě.

O vaší Kundry se teď hodně mluví, nejednou jsem už slyšel, že to je vaše životní role. Myslíte si to také sama?

Když jsem začínala v Plzni, tak tam byla taková dalo by se říci první moje divadelní rádkyně – paní Irena Švejdová, která zpívala ve sboru, na kterou velmi ráda vzpomínám, a která mně hodně pomáhala, třeba s herectvím. A ta mně tehdy v mých pětadvaceti řekla něco, na co nikdy nezapomenu: Ty budeš jednou ta Kundry! – No a já jí na to řekla: Co to je? – Já jsem tehdy vůbec nic o téhle opeře netušila, jak jsem k divadlu přišla od big beatu… Možná tak základní české autory jsem znala, Smetanu, Dvořáka, a k tomu Tosku a Trubadúra. Ale Wagner? To jsem vůbec neměla tušení… Takže od paní Švejdové jsem se o Parsifalovi dozvěděla, o tom, že Kundry je v ní vlastně jediná ženská role… No a když mi před dvěma lety pan Heřman řekl, že chystá Wagnerova Parsifala, že ho bude dirigovat můj oblíbený John Fiore, a že mě chtějí obsadit jako Kundry, tak jsem si na to, co mně o Kundry říkala paní Švejdová, znovu vzpomněla. Ano, měla stoprocentní pravdu. Ta role mně absolutně vyhovuje. Tím, že je hluboká i vysoká, tedy že má veliký rozsah, a hlavně pak svojí dramatičností a taky námětem Parsifala. Opery, které se dotýkají víry a lidského bytí, ty mám jako věřící člověk velice ráda…

Jaké je pro vás hlavní téma Parsifala? Nejsilnější?

Nejsilnější? Když bych to vzala z druhé strany, z pohledu diváka, tak to je určitě zamyšlení nad tím, co to je vlastně naše bytí… Co to vlastně je náš život? Jaké má poslání? … Člověk v tom dojde až do svého vnitřního já a začne se zabývat lidskou duší. Každý musí přitom zjistit, že nějakou duši má, je to celé o vnitřku člověka. To je pro mě Parsifal.

Když jsme spolu mluvili před časem, právě jste chystala Kabanichu, a říkala jste, že ji nezpíváte ráda, protože se s rolí musíte vnitřně ztotožnit. V případě Kundry je to jinak?

Kundry jako postavu rozhodně miluju…

…a co třeba slova Kundry: Já nikdy nečiním dobro?

…ano, ale říká to jenom v prvním jednání…

…ale říká to tam několikrát po sobě…

… ale mně už se taky stalo, že jsem nedělala dobro. To je právě ta podstata člověka. Myslím, že neexistuje člověk, který by mohl říct, že dělal celý život jen dobro. Někdy přece – jak já říkám – tu křivárnu uděláme… I to k člověku přece patří.

Napadá mě ještě další pohled: Kundry se od svého okolí vyděluje, odlišuje, je jiná, než ostatní. Člověk, který je mnohdy od ostatních okopávaný, právě proto, že je jiný. Je třeba i tohle vaše téma? Připadala jste si někdy jako Kundry, na kterou se všichni dívají jako na někoho, kdo k nim nepatří?

Připadala. Třeba v cizině, kde se na vás jako na příslušníka malého národa dívají s nedůvěrou. Kde kvůli tomu musíte tím víc makat. O hodně víc než ti ostatní, kteří přitom ještě mají na rozdíl od vás často za sebou silné agentury, mecenáše a tak dále. Takže v tomto ohledu to mám vždy daleko těžší, než kdybych třeba byla Italka… Já jsem pokaždé v cizině přišla na zkušebnu nebo na jeviště, předzpívala a pak to přišlo: Chcete mě? Nechcete mě? Nic jiného neexistovalo. Navíc: Napřed jsem byla tlustá, pak zase na mně bylo něco jiného…Takže mnohokrát jsem byla vlastně taková ta jiná, ta Kundry. A pokaždé jsem se musela znovu zvednout a jít dál. V některých situacích to bolí, mrzí vás to, ale když to zpívání mám tak ráda…

Vybavily se vám tyhle pocity u Kundry? Tam je třeba v prvním jednání scéna, kdy na vás začnou panoši útočit a Gurnemanz je okřikuje a říká jim: Uškodila vám někdy? – Spojilo se vám to s vašimi zkušenostmi, třeba i zkušenostmi tady z Národního? V tom, že jste se tady nejednou něčím vydělovala? Od ostatních lišila?

Když jsem přišla poprvé do Národního divadla a zpívala Miladu, tak jsem se posléze doslechla, že někteří moji budoucí kolegové říkali: Tady bude dneska zpívat nějaká pošťačka nebo co? To už to Národní divadlo dopadlo… To bylo kruté. Já jsem vlastně tehdy bojovala s tím mým přijetím. S tím, aby mě mí kolegové tehdy aspoň trošku respektovali. Aby uznali, že i když nemám Akademii múzických umění nebo Konzervatoř, že sem snad aspoň trochu patřím… Ze začátku to bylo velice těžké. Dívali se na mě jinak, než kdybych měla všechna ta vysvědčení a tak dál…

…na Kundry se taky dívají jinak. Spojily se vám teď, když Kundry zpíváte, ty pocity?

No určitě. Proto se v Kundry cítím jak ryba ve vodě. Je to moje životní téma – ale myslím, že tohle zažívá dost lidí. Ten neustálý boj.

Ti, kteří doposud vaše zpívání dvakrát v lásce neměli a ve vašich dosavadních rolích jste jim příliš neseděla, tak ti teď říkají: Eva Urbanová mně nikdy dvakrát neseděla, ale v Kundry – to je tedy ohromná, to je ohromný výkon… Čím myslíte, že to je? Třeba právě i tím, že jste se s Kundry tak ztotožnila?

Myslím, že mně Wagner velmi sedí, i když k němu přistupuju velice ostýchavě.

Jak se vám Wagner zpívá? Když zůstaneme u Kundry, která její scéna je pro vás nejtěžší?

Když chcete zpívat Wagnera, tak ho musíte nejen odzpívat, ale musíte ho i fyzicky vydržet. To je i pražská Kundry: Odběhat, odklečet, odstát. Je to velice dlouhá opera. Chci být co nejvíc perfektní, dobrá chci být i po jazykové stránce – tedy hodně německá. Vím třeba, že mně tam dělá problémy písmeno CH. Protože my máme měkké CH, kdežto Němci mají CH tvrdé. A když zpívám tohle německé tvrdé CH, tak mám pocit, jako bych si rejžákem projížděla krk. A přitom musím zazpívat krásnou frázi. Takže to sladit, to není lehké. To si celé druhé jednání říkám: Pozor, pozor, nesmíš udělat chybu! Čili nastavit tu pusu tak, aby to znělo co nejvíc německy, to dá docela práci. Hodně mně v tom pomohl John Fiore, který mě na podobné věci upozorňoval, a kterému v podobných věcech velice věřím… – Velmi se snažím, protože můj sen není nic menšího, než si Kundry zazpívat v Bayreuthu nebo na aspoň německých scénách… Opravdu, to já jsem v podobných věcech zase neskromná (smích)…

Když už jsme tedy u toho: Děláte něco proto, abyste se s Kundry ven dostala?

No samozřejmě, dělám, dělám!

Velikonoce jsou za dveřmi, Parsifal se hraje v cizině na velkých scénách skoro všude, zpěváků, kteří ho umí, zase není příliš. Třeba by vám v tom proniknutí s Kundry ven mohl pomoci i záskok…

…tohle se musí dělat systematicky. Ale samozřejmě, kdyby přišel záskok, tak Kundry mám tak nastudovanou, že můžu sednout na letadlo a večer ji někde odzpívat.

Vaši agenti – dělají pro to něco?

Oni k tomu teď hlavně potřebují moji nahrávku, tak tu musím nejdřív vytvořit…

Kundry je jiná také tím, že ve třetím jednání kromě několika výkřiků a jedné věty už nic nemá, nic nezpívá. Prožíváte přesto i to třetí jednání? Nebo tam už jen víceméně odpočíváte?

Ne! … To musíte prožívat, jinak bych tam jenom tak stála!

Nepřipadáte se tam jen jako takový nezúčastněný pozorovatel?

To nejde. I pozorovat musíte umět…. I já jsem si ale nejdřív myslela, že přes to třetí jednání už to tak nějak doklepu do konce. Ale pak jsem si najednou uvědomila, že i to třetí jednání se musím naučit! Musíte jim rozumět, co si tam třeba Gurnemanz s Parsifalem povídají. Mnohokrát jsem se o tom už přesvědčila, že nejhorší je zahrát stání. I když se nepohybujete, tak pořád musíte v těle udržet napětí. Musíte umět na děj okolo zareagovat.

Je pro vás těžší Kundry nebo Ortruda?

Ortruda je lehčí. I když na druhou stranu: Kundry se mně zpívá líp, protože já mám u Wagnera strach z ansámblů. Třeba v Tannhäuserovi jsem měla jako Alžběta při zpívání se sborem pocit, že mě to nutilo k zatěžkávání hlasu. Velmi těžko se vytvářela dlouhá fráze. Kundry je v tomhle jiná, tam žádná taková místa nejsou.

Máte za sebou v tuto chvíli, kdy spolu mluvíme, už tři představení Parsifala. Máte sama nad sebou potřebný nadhled k tomu, abyste jednoznačně dokázala říct, které z těch představení se vám povedlo nejvíc?

Před premiérou jsem měla jednoznačně největší trému, protože Kundry a Parsifal jsou z hlavních postav jako jediní v Praze bez alternace. Takže jsme zpívali všechny zkoušky, tedy celou operu třikrát do týdne. Snažíte se šetřit, ale to zase až tak moc nejde. Když to pak celé zpíváte poprvé před lidmi – a vlastně i generální zkouška byla veřejná, tak ta nervozita je veliká. To jsem měla největší strach, aby to můj hlas vydržel.

Zaslechl jsem také, že jste byla před premiérou nachlazená nebo měla nějaké podobné zdravotní problémy…

To je alergie. Hodně zpěváků mělo v Parsifalovi problém s korkem, který je na scéně. Nejen já si k tomu korku lehám a dávám přímo na něj obličej. Mám alergii na prach, tak to pak v tomto případě máte obrovský problém. Prokýchala jsem kvůli tomu celé noci a dny. Pan režisér Heřman se to ale snažil řešit a zpěvákům vycházet vstříc. Teď když ten korek začali vlhčit, tak to je trochu lepší.

Takže z těch tří, vlastně včetně generálky čtyř představení, které se vám zdá, že se vám nejvíc povedlo?

Já bych to řekla jinak: Zatím žádné z nich nebylo vyslovený průšvih. Zaplať Pánbůh!

Čím si myslíte, že to je, že Parsifal měl v Praze takový nečekaný ohlas?

Mě to tedy hodně překvapilo, to se musím přiznat. Hodně jsem ze začátku kolem sebe slyšela: Proč se to vůbec bude hrát? Přijdou lidi na premiéru a pak už divadlo bude prázdné… – Toho jsem se velice bála. Přece jenom: Wagner se hodí hlavně do Německa. A pak ta délka, to hodně lidí odradí. Já sama mám hodně kamarádů, kteří běžně chodí na Aidu, na Libuši – i když už i ta se jim zdá dlouhá… Když jsem jim před časem řekla, že budu dělat Parsifala, který má pět a půl hodiny, tak od nich následovala naprosto spontánní otázka: Ve kterém jednání nejvíc zpíváš? My bychom přišli jen na to! Když už ve třetím nic nezpíváš, tak my přijdeme jen na druhé! (smích) Říkám jim: No to snad nemyslíte vážně!… – A nakonec i tito lidé na Parsifala teď chodí pořád. A říkají: Ono to zas až tak dlouhé není! To nám tak uteklo, že nám to vůbec nevadilo, že jsme tam seděli tak dlouho! – Z toho mám obrovskou radost. To je myslím zásluha celého týmu, který se na jevišti sešel. A k tomu výborná režie, vynikající dirigent.

Nakolik jste se s režijní koncepcí Jiřího Heřmana ztotožnila?

Já jsem teď s Jiřím Heřmanem pracovala poprvé. Měla jsem s ním už dřív zkoušet Rusalku, ale ta mě nenadchla, takže jsem mu řekla, že Ježibabu s Cizí kněžnou dělat nebudu. Mám totiž o Rusalce představu, že to je pohádka, a tím to začíná a končí… Nedokážu ten blok v sobě překonat. … – Ale spolupráce na Parsifalovi byla velmi hezká a musím říct, že i díky panu Heřmanovi jsem pochopila Kundry v celé její složitosti. Jiří Heřman byl při zkoušení Parsifala sice tyran, ale byla to krásná práce…

Neprošlo vám tedy po Parsifalovi přece jen hlavou, jestli byste ještě jednou neměla na Heřmanovu Rusalku zajít a zvážit, zda byste přece jen neměla na tu dvojroli chuť?

Ne, to vím stoprocentně, že neměla. V jiné inscenaci bych si tu dvojroli ráda zazpívala, ale v Heřmanově Rusalce nechápu spoustu věcí. Já jsem člověk, který musí pojetí rozumět. Vědět, proč jsem na jevišti a proč mám dělat to, co se po mně chce. Jinak to nemá smysl…

Zpět k vaší Kundry: Nakolik blízká je vám jako věřícímu člověku východní filosofie, která má v Heřmanově inscenaci Parsifala poměrně hodně velké místo?

Já to beru úplně z jiného pohledu. Já jsem sice křesťan, ale myslím si, že ona energie je jenom jedna. Žijeme v době, kdy rozhodně neškodí, když rozdílné víry k sobě přiblížíme. Když to řeknu hodně zjednodušeně: Tak jako třeba muslim může být teroristou, tak stejně může terorista být i mezi křesťany. Dnešní doba vyžaduje, abychom se pochopili navzájem, což se nám bohužel zatím moc nedaří…