Jak se žije odtrženým hikikomori?

Farma v jeskyni prostředníkem fascinujících osudů

Ve skleněných vitrínách spočívají místo muzejních exponátů dívčí těla, elegantní jako Waterhousova Ofélie. Strnulé pohledy i svaly jsou ztělesněním bezčasí v mysli. Opodál se pomalu otáčí několik křesel s dalšími nehybně rozloženými polooblečenými torzy, lehce potřísněnými krví. Na kytaru zní melodie barokní operní árie Lascia ch’io pianga. Diváci se tísní ve výstavním prostoru a zmateně na sebe vrhají pohledy. To je ono? Ten nový projekt? A kdy se začne hrát či tančit?

Centrum současného umění Dox ožilo lidmi, kteří se ocitli uprostřed inscenace, aniž by to sami tušili. Pohltila je a už je nepustí. Za okamžik přebírají iniciativu čtyři performerky v kostýmech uvaděček, které publikum zavedou do skrovného divadelního sálu a hlavní program může začít, všichni jsou již naladěni na čas a prostor světa, o němž jim chce vyprávět soubor Farma v jeskyni. Inscenace Disconnected – Odtržení měla premiéru v prosinci v Plzni, až nyní dorazila k pražskému publiku. Pražská premiéra byla navázána na výstavu Skvělý nový svět, která probíhala od září do ledna v Doxu.

Režisér a choreograf Viliam Dočolomanský se spolu se svým týmem ponořil do nového tématu, které je velmi specifické, ale také aktuální. Fenomén hikikomori (odtrhnuvší se) není specifikem japonské společnosti, ačkoli právě tam začal dlouhý výzkum, který vedl ke vzniku projektu. Jako vždy je na výsledku vidět propracovanost a ryzí zájem o problém. Farma v jeskyni zkoumá situaci mladých lidí, pro něž se stalo nemožným fungovat v běžném světě. Nejsou schopni fyzického kontaktu s ostatními, izolují se a žijí vlastní realitu. Nedokáží se vrátit do světa mezi většinovou společnost, přestože chtějí. Jde o zvláštní druh izolace a vyčlenění, s nímž si nevědí rady psychologové ani sociologové. Od náboženského vytržení odlišuje hikikomori fakt, že ke své izolaci nedospěli dobrovolně z vlastní vůle. Něco „se“ stalo a jejich život se změnil. Nejde o psychickou poruchu, ačkoli tento stav časem mohou poruchy doprovázet a lékaři mají tendenci takové jedince nálepkovat třeba jako autisty. Hikikomori nejsou jen japonským jevem, lze se s nimi setkat ve Skandinávii, v Evropě, během příprav inscenace pracoval soubor s mladíkem z Plzně. Jen v Japonsku jich žije přes milion, což není zanedbatelný počet.

Problém, k němuž se zdráhají vyjádřit i odborníci, nemůžeme rozluštit na první pokus. Ani inscenace Odtržení nemá ambici analyzovat jeho vznik nebo přijít s řešením. Nabízí však něco stejně cenného, proniknutí do podstaty a zprostředkování prožitku v takové míře, v jaké je to fyzicky možné. Dobře víme, že jedinečná zkušenost individuálního prožitku je nenahraditelná a nesdělitelná. Je však možné se přibližovat a procvičovat v empatii, což můžeme dělat právě skrze fyzické divadlo. A o to také jde. O poznání, o odnaučování sklonu soudit a odsuzovat, o získání námětu k přemyšlení.

Inscenace je esencí příběhů, které se skrývají za případy hikikomory. Střet světa, kde se hraje na výkon a dokonalost, s citlivostí jedince, který není na trvalý tlak uzpůsoben. V inscenaci takového člověka ztělesňuje křehká tanečnice Minh Hieu Nguyen. V bílé košili a černých kalhotách, které evokují zařazení do kasty „bílých límečků“, splňuje představu o správném vzezření, avšak necítí se dobře. Nemá sílu či motivaci k pohybu a činnosti, svírá ji úzkost, vnitřní křeč. Na scéně se pohybují čtyři sebevědomější ženy (Hana Varadzinová, Eliška Vavříková, Anna Gromanová a Monika Částková), představující tu odolnější, přizpůsobivou část lidstva. Aby nikdo nebyl na pochybách, jakých vlastností si společnost cení, jsou zprvu i označeny i cedulkami: tady je slečna Asertivní, tady její kolegyně Efektivní, tam dámy Perfektní a Užitečná. Jako ze škatulky, každá se svou židlí, nebo spíše stoličkou bez opěradla, které se nehodlá vzdát.

Inscenace se stává chvílemi hrou na přetahování o místo na slunci, kde hraje rekvizita hlavní roli. Pohyb je dynamický, ale co do tvaru úsporný, nevybízí ke sledování detailů. Performerky nasazují sebevědomé pohledy a vzájemně se sledují, čekají, kdo udělá chybu, které je možné se vysmát. Plachá dívka, která nepatří do jejich kolektivu, se stává snadnou kořistí. Rozjíždí se metafora ovládání, která je celá shrnuta do manipulace s židlí. Ta se může stát snadno klecí, do které je možné někoho zavřít a znemožnit mu pohyb, smýkat s tělem po jevišti a manipulovat na mnoho dalších způsobů. Dění podbarvuje hudba, jež se sestává částečně z předtočených útržků melodií a ruchů, spolu s živou hrou (vedle vyvýšeného pódia má své místo kytarista Petr Uvira). Do ticha a mírného zvuku pak zaznívají promluvy z úst Minh Hieu Nguyen. Cituje úryvky výpovědí hikikomori, kteří popisovali svůj stav nebo bod zlomu v jejich životě. Se stále neurotičtějšími pohyby hledá dívka záchranu v samotě.

Nechybí ale ani hravé momenty. Třeba okamžik, kdy se jedna ze sekretářek kácí na hromadu plastových lahví od vody, jaká se po hektolitrech spotřebovává na mítincích a konferencích. Když Monika Částková řídí po jevišti model automobilu s připevněnou kamerou, stáváme se svědky infiltrace do soukromí. Možná i proti tomu se hikikomori snaží podvědomě izolovat a jsou možná spíš strážci posledních zbytků lidské důstojnosti než nefunkčními jednotkami společnosti.

Zklidnění přichází v poslední třetině či čtvrtině představení, kdy se v zadní části jeviště odkryje černý bazén s vodou, do níž jsou tak jako prve v instalaci ponořena dívčí těla ve strnulém tichu (v úvodní instalaci i této části vystupují neherečky, které se účastnily workshopu Farmy v jeskyni). Připomíná rozjímání a navozuje až duchovní kontext. Nguyen v náruči vodní hladiny nachází též útěchu, ale musí bojovat o svou izolaci s ženou, která se ji proti její vůli snaží vtáhnout zpět mezi rodinu a společnost, znovu podrobit konvenci. Stolička se stává doslova zbraní. V bezútěšném obrazu vodní hladiny v pozadí je na jednu stranu cosi přitažlivého a konejšivého. Cítíme porozumění a odpor k hektickému světu, který tak sugestivně ztvárnily tanečnice v kostýmcích. Nezapomeňme ještě na projekci, které dominuje několik záběrů psa – vyvstává více možností, čím toto zvíře je. Ve spojení s mrtvým klidem a tichem nad hladinou, v níž spočívá několik těl v naprostém klidu, evokuje starověký symbol průvodce do záhrobí, který vychází z mytologického strážce podsvětí Kerbera. Je to však také oddanost, věrnost a láska, tedy jakási naděje do budoucna.

Hikikomori mohou samozřejmě být ženy i muži. To, že v inscenaci vystupují jen performerky, nepůsobí ale nijak nepatřičně či nevyváženě. Ovšem v inscenacích Farmy v jeskyni nebývá přítomna náhoda. V tomto plně ženském obsazení můžeme číst jistou změnu rolí podle stylu oblékání – úvodní spíše klukovský oděv pro postavu žensky citlivou, a naproti tomu v sukních skupina žen, z nichž čiší spíš mužská agresivita. Radikální feministky tvrdí, že něco jako mužské či ženské vlastnosti neexistuje, že jde jen o společenský konstrukt, ve kterém je jedinec vychován, a proto jej přijme za svůj. Nicméně smývání rozdílů, jak vnímáme a posuzujeme určité jednání a chování jako typicky mužské či ženské, je nejen prostředkem osvobozování a zrovnoprávnění, ale za určitou hranicí směřuje k zrušení genderové identity, na což ale lidstvo není za tak krátkou dobu připraveno. Vnímání světa jednotlivými generacemi je příliš rozdílné. Jedinec je ve společnosti vystavován často zcela protichůdným tlakům a je po něm žádáno, aby hrál sociální role, jež se vylučují. I to může být jednou z příčin jevů, jako je hikikomori, ačkoli jde o mnohem komplexnější problém.

Inscenace Farmy v jeskyni skutečně nabízí řadu námětů k další úvaze. Kritika současné společnosti je na jevišti běžná, ale málokdo ji umí podat tak citlivě, sugestivně, ale také bez soudů a bez nutkání přesvědčovat diváka o názoru. Schopnost sdílet s pomocí vizuálních a pohybových obrazů je vzácná, ale zde se daří. Některá témata si žádají vyhraněný názor hned od začátku, například v případě inscenace Informátoři bychom nečekali neutrální přístup, neboť negativa vlivu korporací jsou zřejmá. Problém hikikomori je ale subtilnější a je třeba jej spíše zkoumat a snažit se pochopit, než hodnotit. Nabízí nástroj i ke zpochybňování vlastního způsobu existence ve světě, který se dostal již i za hranici postmoderny. V úvodním slovu projektu se píše, že fenomén hikikomori je některými považován za „nemoc současné společnosti“. Otázkou však zůstává, kdo je tu vlastně nemocen…

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Odtržení
(Disconnected)
Výzkum: Viliam Dočolomanský, Šimon Peták, Minh Hieu Nguyen, Eva Hamouzová, Jun Muramatsu, Jun-Wan Kim
Koncept: Lucia Škandíková, Viliam Dočolomanský
Režie, choreografie: Viliam Dočolomanský
Asistent režie: Šimon Peták
Choreografická a pohybová asistence: Agnija Šeiko, Monika Částková
Hudba: Viliam Dočolomanský, Jan Burian, Petr Uvira
Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková
Video: Erik Bartoš
Světelný design: Pavel Kotlík
Zvukový design: Eva Hamouzová
(koprodukce Farma v jeskyni Praha / Evropské hlavní město kultury Plzeň 2015 / Centrum současného umění DOX Praha)
První uvedení 16. prosince 2015 DEPO2015 Plzeň
Premiéra 23. ledna 2016 Centrum současného umění DOX Praha
(psáno z reprízy 24. 1. 2016 Centrum současného umění DOX Praha)

Účinkují – Minh Hieu Nguyen, Hana Varadzinová, Eliška Vavříková, Anna Gromanová, Monika Částková a Petr Uvira

www.infarma.info 
www.dox.cz