Maria João Pires s Budapešťským festivalovým orchestrem a Ivánem Fischerem už v pátek na Pražském jaru

Maďarského dirigenta a skladatele Ivána Fischera váže k Budapešťskému festivalovému orchestru více než třicet let společného života. Byl jedním ze zakladatelů a také strůjcem slávy orchestru. Začátek Fischerovy kariéry formovaly dvě velké osobnosti: Hans Swarowsky na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst a pak Nicolaus Harnoncourt, jemuž dělal asistenta. „Více mě ovlivnil Harnoncourt. Swarowsky byl suchar, anti-romantik. Říkal nám: nebuďte prosím sentimentální! Ale Harnoncourt mi otevřel oči, že hudba je víc než jen řady not!“, vzpomíná dirigent na svá studia. Po vítězství v soutěži Rupertovy nadace v Londýně začal dirigovat u anglických orchestrů BBC Symphony, London Symphony a také v Los Angeles a Washingtonu. Ale v roce 1983 se vrátil domů, založil Budapest Festival Orchestra a tomu již zůstal věrný. Působil paralelně i v nejlepších světových tělesech a operách, stále hostuje u nejproslulejších orchestrů, jako je Berlínská či Newyorská filharmonie, momentálně je také hudebním ředitelem berlínského Konzerthausu a jeho orchestru. Říká se o něm, že patří k nejvíce inspirativním a vizionářským lídrům, v orchestrálních hráčích podporuje kreativitu a respektuje jejich talent. „Musejí hrát tvořivě, z celé duše, nebát se riskovat, být přesvědčiví.“ Když budapešťský orchestr kritici zařadili mezi deset nejlepších na světě, poznamenal: „To nebylo cílem. Důležité je, aby člověk hudbu, kterou hraje, miloval a aby totéž cítilo i publikum v sále.“ Proto Fischer uvádí jen skladby, ke kterým „našel klíč“, s nimiž se ztotožňuje jako herec se svou rolí.

Na Pražském jaru zahrají 29. května, na programu je předehra ke Kouzelné flétně Wolfganga Amadea Mozarta, dále jeho Klavírní koncert Es dur KV 271 a dramaturgii koncertu završuje Brahmsova První symfonie. Sólistkou koncertu bude klavíristka Maria João Pires, která se na Pražské jaro vrací po více než dvaceti letech. Umělkyně s drobnýma rukama, ale obrovskou vnitřní silou patří k nemnoha ženám, které uspěly v jinak převážně mužském oboru klavírní hry. A to vlastně „nedopatřením“. Často v mnoha variantách opakuje tvrzení, že kariéra je pro ni vedlejší a klavír není v jejím žití až tak podstatný. Od pianistky, která patřila mezi exkluzivní umělce Deutsche Grammophon a hostovala snad u všech významných orchestrů, to může znít jako póza, ale při pohledu na aktivity a životní, nejen koncertní dráhu Marie João Pires, ta slova dávají smysl.

Narodila se v Lisabonu v roce 1944. Jako sedmiletá už veřejně prováděla Mozartovy koncerty, od devíti, kdy obdržela nejvyšší portugalské ocenění pro mladé umělce, studovala konzervatoř v Lisabonu. Měla už za sebou turné po Portugalsku, Španělsku a Německu, když jako šestadvacetiletá zvítězila v prestižní Beethovenově soutěži v Bruselu. To odstartovalo její mezinárodní kariéru: podnikla turné po Evropě, Africe a Japonsku. Koncertní dráha ji svedla dohromady s nejlepšími orchestry a dirigenty světa: s Montrealskými symfoniky a Charlesem Dutoitem, s Newyorskou filharmonií, s Claudiem Abbadem, orchestry v Berlíně, Londýně, Bostonu, Paříži. V roce 1990 vystoupila Maria João Pires na Salcburském festivalu s Vídeňskými filharmoniky pod Abbadovou taktovkou. Hrála s Berlínskými i Londýnskými filharmoniky, s orchestrem Concertgebouw. V posledních letech navštívila festivaly jako Schleswig-Holstein, Schubertiade, Tanglewood, Ravinia, Montpellier, Lucerne, Edinburgh či BBC Proms.

Citlivá umělkyně vždy cítila potřebu vyvažovat hektický koncertní život dlouhými přestávkami mimo pódium. „Za pochodu“ vychovala čtyři vlastní dcery, k nimž po padesátce přijala ještě dva adoptivní chlapce. Děti, hlavně ty znevýhodněné, jejich vzdělání a budoucnost, jsou stále v centru její pozornosti. S vehemencí se vrhá do sociálních a edukativních projektů (jeden takový velkorysý program ji přivedl až ke zdravotnímu kolapsu). Se svým životním názorem blízkým buddhismu považuje například hudební soutěže za nesmyslné. Umělec má podle ní zodpovědnost mnohem větší než uspět na úkor druhých: zlepšit svět, třeba o maličko. Také klavírní recitály nazývá Pires ne zrovna šťastným vynálezem romantické éry. Proč? „Člověk je na pódiu sám, nemůže se dělit, stává se výlučným a tedy osamělým,“ říká Pires. Intenzivně proto pěstuje komorní hudbu: hraje s violoncellistou Antoniem Menesesem a s houslistou Augustinem Dumayem, s nímž natočila například kompletní houslové sonáty Beethovena, Brahmse a Griega. Její sólová diskografie je rovněž velmi obsáhlá. V sedmdesátých a osmdesátých letech natočila pro Erato komplety Mozartových a Bachových koncertů, oba Chopinovy koncerty, soubor Chopinových valčíků. Od roku 1989, kdy si ji pod křídla vzal Deutsche Grammophon, většinu tohoto repertoáru nahrála znovu. Mezi mimořádné výkony je nutné řadit komplet Mozartových sonát, schumannovský disk a komplet Chopinových preludií. Svůj kontrakt s firmou Pires v roce 2013 bez velkého humbuku vypověděla – čím dál větší propojení hudby a komerce se jí příčilo. Nicméně v minulém roce vydal Deutsche Grammophon k sedmdesátinám pianistky soubor všech jejích dosavadních sólových nahrávek.

Už před pěti lety Maria João Pires ohlašovala ukončení veškeré koncertní činnosti. Odchodem hrozí stále, takže je o důvod víc vychutnat si její festivalové vystoupení na Pražském jaru.

Pražské jaro 2015
Maria João Pires (klavír)
Dirigent: Iván Fischer
Budapest Festival Orchestra
29. května 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Wolfgang Amadeus Mozart:
– předehra k opeře Kouzelná flétna
– Klavírní koncert Es dur KV 271
Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68

www.festival.cz

Foto Marco Borggreve, Felix Broede/Deutsche Grammophon