Martin Šrejma: Chtěl jsem být pilotem, teď lítám z role do role

Toužil být pilotem, ale osud tomu chtěl jinak – stal se jedním z našich předních tenoristů, sólistou Národního divadla. Martin Šrejma. Přestože nemá webové stránky ani fungující profil na Facebooku, na nedostatek práce si nestěžuje – ale zároveň se nebrání novým příležitostem. Za prací putuje po celé naší zemi, občas i do Itálie, rýsují se i nové projekty v zahraničí, o kterých se prozatím nechce rozpovídat, aby je nezakřiknul. Setkali jsme se v prostorách Národního divadla, odkud se chystal přeběhnout do Karlína, aby se před večerním představením složitě nalíčil a přestrojil do role Ježibaby v Humperdinckově Jeníčkovi a Mařence.

Jak jste se dostal ke zpěvu? Máte v rodině nějakou hudební či pěveckou tradici?

Rodinnou tradici po předcích žádnou nemáme, ale babička mě vedla od raného dětství k hudebnímu vzdělání. Jsem rodilý Pražák a ke zpěvu jsem se dostal klasicky přes hudebky a přes vystupování v Pražském dětském sboru, který vedl pan Stašek a se kterým jsem už v dětství procestoval kus světa. Poté jsem pokračoval ve sboru Mikrochor, což je sbor „odchovanců“ Pražského dětského sboru. Ale chtěl jsem být původně pilotem, po gymnáziu jsem si dal přihlášku na ČVUT, ale nebylo mi to souzeno. Kamarádky ze sboru mě vyhecovaly, ať to zkusím na konzervatoř – a tam jsem se dostal do třídy vynikajícího pana profesora Jiřího Kotouče. Se svým profesním životem jsem teď maximálně spokojený, „lítám“ z role do role a z divadla do divadla po celé republice, občas si zaletím i do zahraničí… (smích)

Jak dlouho jste vůbec v Národním divadle?

Už v posledním ročníku konzervatoře, na základě mých úspěchů v soutěži v Karlových Varech v letech 2002 a 2004, jsem dostal nabídku ke spolupráci ze Státní opery, kde mi bylo od roku 2005 nabídnuto stále angažmá. Po sloučení Národního divadla a Státní opery Praha v roce 2011 jsem oficiálně sólistou Národního divadla. Proto jsem po konzervatoři ani neuvažoval o studiu na HAMU, bylo mi už pětadvacet a přišlo mi to zbytečné, preferuji praxi před teorií a být učitelem, na což je potřebný ten glejt, se nechystám – i když nikdy neříkej nikdy! Už jsem měl jeden „malý masterclass“ v Japonsku a pár konzultací se studenty v Čechách a ne, že by mě to nebavilo, ale dokud jsem dostatečně pracovně vytížen zpěvem, tak k tomu učení moc netíhnu. Podle mého názoru je nejlepším učitelem vždy praxe. Po stáži v Itálii jsem dostal nabídky na koncerty a účinkování v divadlech. Byl jsem přizván k produkci Lucie z Lammermooru jako Sir Edgardo, což bylo asi předčasné vzhledem k tehdejší barvě mého hlasu. Moje první role byl Alfredo v La traviatě ve Státní opeře, ještě ve staré inscenaci nedávno zesnulého Ladislava Štrose.

Vy jste v Itálii strávil celý semestr, což je u konzervatoristů neobvyklé – jak k tomu došlo?

Vlastně to byla náhoda – dalo by se říci „chyba v systému“ v můj prospěch. Italové, kteří celé mé studium v Parmě na konzervatoři Arriga Boita hradili, si nevšimli, že nesplňuji tak docela podmínky, tedy že nejsem studentem vysoké školy. Pokud je mi známo, jsem jediný český konzervatorista, kterému se takový kousek povedl. (poznámka autorky: V zahraničí nesou v názvu slovo „konzervatoř“ vysoké školy s hudebním zaměřením, u nás se jedná o školu střední.)

Je nějaký zásadní rozdíl v práci českých a italských divadel?

Zásadní rozdíl je v tom, že tady jsou divadla repertoárová a v Itálii staggionový systém. Tam, když přijedete, strávíte pět až šest týdnů na jednom místě a soustředíte se pouze na tu jednu konkrétní produkci.

Mnozí pěvci si stěžují na chování publika v Itálii, máte vy osobně nějakou špatnou zkušenost s italským publikem?

Já jsem v Itálii nějaký čas žil, a proto s italštinou nemám problém. Je to skoro můj druhý rodný jazyk. Je pravda, že tam se na operu chodí jako třeba u nás na fotbal. V italštině jsem zpíval nějaké koncerty – a to lidé jásali. Jinak jsem tam v divadlech vystupoval převážně s českým repertoárem, takže jsem publiku nezavdal příčinu, že bych jim kazil interpretaci jejich vlastních skladatelů. Ale byl jsem přítomen na představení, které muselo být na několik minut přerušeno právě z důvodu publika. Tam se vytvořily dvě skupiny fanoušků, jedni, kterým se tenorista líbil, a druzí, kterým ne, a ti na sebe začali pokřikovat a vypadalo to, že dojde i na nějakou tu bitku, jako třeba v Česku na fotbalovém stadiónu.

S jakou největší osobností jste se setkal na jednom pódiu či jevišti?

Největší osobností byl Leo Nucci, italský barytonista, který se proslavil hlavně ve verdiovských rolích. V mých začátcích mě podporovala společnost Allianz a s ní spojený pan Charypar, velký milovník klasické hudby a především opery, který mě přizval na účinkování na koncertě v paláci Žofín, kde byl hlavní hvězdou večera právě zmiňovaný Leo Nucci.

V Národním divadle vystupujete aktuálně v nějakých patnácti rolích – nechtěl byste raději zpívat ve staggionovém systému?

Mnoho zahraničních pěvců si ani nedokáže představit, jaký my tu zvládáme provoz. Já osobně odzpívám asi sto představení za sezonu – samozřejmě nejen v Národním divadle. Pětidenní pauza mezi představeními mi přijde zbytečná. Pokud člověk používá správnou techniku a správnou životosprávu – dostatek spánku a dobrého jídla (úsměv), tak by se neměl hlas unavit. Divadlo mě využívá takzvaně od Bacha po Vlacha – jsem ve velmi velkém oborovém rozsahu, ale nejlépe se cítím v rolích lyrico až lyrico spinto.

Pokud bych měl vyjmenovat všechny aktuální role, tak jsou to Ježibaba v Jeníčkovi a Mařence, Romeo v Gounodově Romeovi a Julii, Tamino v Kouzelné flétně, Ovčák Jirka v Čertovi a Káče, Don Ottavio v Donu Giovannim, Basilio ve Figarově svatbě, Alfredo Germont v La traviatě, Hrabě Almaviva v Lazebníku sevillském, Nereo a Wagner v Mefistofelovi, Princ Ramiro v Popelce a jak jsem již zmínil, v červenci mě čeká role Aristea/Pluta v Orfeovi v podsvětí. Taky jsem zpíval ve Wagnerově Bludném Holanďanovi Lodivoda a pak Waltra von der Vogelweida v Tannhäuserovi. Musím říci, že mi ta pestrost nevadí, protože jednou zpívám roli lehčího a jindy zase těžšího oboru – mám jistotu, že hlas mi tím neztěžkne a zároveň se nestane leggero hlasem. Nechtěl bych zatím zpívat například Radama nebo Cavaradossiho, ale rád bych se již „potkal“ například s rolí Rodolfa v Bohémě.

Která z rolí je vaše nejoblíbenější? A kterou naopak považujete za nejtěžší?

Spolu s Ramirem v Popelce řadím Romea zároveň k nejoblíbenějším, ale i těm nejobtížnějším rolím. Romeo je víc lyrický, Ramiro víc koloraturní. Oba ty obory jsou hodně vysoké – a to mi vyhovuje, nečiní mi problém „céčkové role“, kde se musí ukázat vysoká poloha. Například pokud bych měl porovnat Romea a Alfreda, přestože obě jsou to role prvooborové, Romeo je dvakrát delší a má tam i ty vyšší polohy, takže je o dost náročnější než Alfredo. Mezi mé nejtěžší role řadím i Ježibabu v Jeníčkovi a Mařence, je to role „wagnerovského typu“ trvající dvacet až dvacet pět minut s rozsahem přes dvě oktávy od B po vysoké H, kde občas musím přidat nějakou karikaturu do hlasu, což je nebezpečné pro hlasivky, když se to nedělá správně. Navíc na sobě mám haldu vycpávek, oblečení a masku, tak se u toho i pořádně zapotím. (úsměv)

Na začátku července vás čeká v Karlíně premiéra Orfea v podsvětí – jak studujete nové role?

Tahle role není pro mě úplně nová, dělal jsem ji už v Ostravě, takže ji vlastně jen oprašuji. Zkoušky na Orfea jsou v momentálně stále v začátcích, takže se k nim nemohu vyjádřit ani prozradit žádná tajemství. Režie bude v rukou bratrů Cabanových. Co se týče těch úplně nových rolí, ten proces probíhá tak, že už při rozhodování, zda roli přijmu či ne, si projdu notový materiál, abych zjistil obtížnost a zda bude vyhovovat mému hlasu. Jsem obezřetný, abych si nesprávným repertoárem nezničil hlas. Potom se to učím sám doma s klavírem, pak spolupracuji s korepetitorem a eventuálně ještě někdy zajdu i k panu profesoru Kotoučovi pro radu. Například Ramira do Popelky jsem začal studovat už půl roku předem, protože to je náročná role a mám k ní respekt. Na nějaké lehčí role mi stačí začít tak měsíc předem.

Stal se vám někdy v divadle trapas, na který po letech s úsměvem na rtech vzpomínáte?

Asi tak před pěti lety se mi stalo, že v představení Dona Carlose od Verdiho jsem zpíval malou roli, v jedné scéně jsem jednou větou uváděl inkvizitora. Abych nemrhal drahocenným časem, sešel jsem se o pauze s paní korepetitorkou Knížetovou a šli jsme nacvičovat novou roli do zkušebny, kde bohužel nebyl slyšet rozhlas, který svolává účinkující na jeviště. A tak jsem to prošvihl. Basista Luděk Vele prý nasadil výšky a odzpíval moji tenorovou repliku v zákulisí sám, pak důstojně vkráčel coby Velký inkvizitor na jeviště. Tímto bych panu Velemu chtěl poděkovat za záchranu, neb si mé nepřítomnosti kromě nejbližšího okolí nikdo nevšiml!

V jakých dalších rolích a divadlech vystupujete?

V Československu od Aše až po Košice. (smích) Pravidelně spolupracuji s Ostravou a s Brnem, teď mne oslovil Liberec s rolí Ladislava ve Dvou vdovách, na kterou se velice těším. V Ústí a v Olomouci jsem letos nastudoval roli Sou-Čonga v Lehárově Zemi úsměvů. V Ostravě mám moc rád inscenaci opery Zdeňka Fibicha Bouře, bohužel si běžné publikum na tohoto vynikajícího skladatele ještě nezvyklo chodit, byť ta jeho hudba je nádherná – a tak se chystá po roce a půl derniéra. Momentálně se tam připravuji jako hrabě Almaviva na červnovou premiéru Lazebníka sevillského, kterého do češtiny přebásnil Jaromír Nohavica.

Vy zpíváte běžně tuto roli v italštině, kterou výborně ovládáte. Jak se vám zpívá český překlad od Jaromíra Nohavici? Je to obtížné – naučit se stejnou roli v jiném jazyce?

Je to oříšek. Musím říci, že Jaromír Nohavica moji roli přetextoval fantasticky, snažil se dodržet frázování jako v italštině, které až na malé odchylky není moc odlišné od originálu. U jiných překladů jsou dechy při české frázi někdy uprostřed fráze italské – takže se to musíte, aby to dávalo smysl, učit znovu, Jarek Nohavica to až na pár recitativů dodržel. „Horší“ je, že Ondřej Havelka nechce, abychom byli takoví ti líbiví princové, dostanu tam velký zadek a velké břicho – a budu za takového nesmělého ňoumu. Je to těžké po herecké stránce – jde to proti charakteru hudby a často i textu. I když, dokážeme-li naplnit představu režiséra, bude to skvěle fungovat. Je to těžší i v tom, že během roku zpívám v Praze Lazebníka v italštině a v „klasické“ podobě.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si rád zazpíval?

Vysněné role mám – jak jsem již zmínil, chtěl bych si zazpívat Rodolfa v Bohémě a pak také Pinkertona v Madama Butterfly. Mám prostě moc rád Pucciniho.

Jak dlouho dopředu máte zaplněn diář? A proč tam nemáte více zahraničních štací?

Diář mám poměrně plný a zhruba vím, co budu příští rok a půl dělat. Rýsují se mi tam i nové příležitosti v zahraničí, ale smlouvy ještě nejsou podepsány, tak bych to podrobným uváděním, o co se jedná, nerad zakřiknul. Co se týká zahraničí – nabídky od mé italské agentury přicházejí, ale bohužel často chtějí, abych například přijel zkoušet za měsíc na pěti- či vícetýdenní pobyt někde. A přestože se jedná o atraktivní nabídky, musím s díky odmítnout, protože nemůžu přece zrušit dvacet představení v českých divadlech. Potřebuji tyto bloky zahrnout do svého programu právě s předstihem asi tak dvou let.

Jaké jsou vaše koníčky?

Rád cestuji a chodím do přírody, hodně jsem vždycky jezdil do hor, včetně Alp a dalších evropských pohoří, a snažím se o to i teď. Od střední školy rád hraju badminton, tím se snažím udržovat fyzicky fit.

A co zajímavého vás čeká v nové sezoně?

V nové sezoně mě čeká Cassio v Otellovi v Ostravě, pak Ladislav ve Dvou vdovách v Liberci, v Národním divadle bych měl dělat Výlety páně Broučkovy od Leoše Janáčka – Blankytného a Harfoboje – a na konci sezony se těším na roli Ismaela v novém nastudovaní Verdiho Nabucca, které bude režírovat José Cura. Úplně nově se budu muset naučit jen Blankytného, jinak jsou to všechno role, které už v repertoáru mám z dřívějška… Je zajímavé, že Janáček má velký úspěch v zahraničí, potom se hodně hraje a publikum na něj chodí v Brně a Ostravě, ale v Praze moc populární není. Co se týká jiných Janáčkových rolí, v Itálii jsem debutoval v roli Števy v Jenůfě v největším tamním divadle v Teatro Massimo v Palermu – ale v České republice jsem ještě do této role angažován nebyl.

Jaké zajímavé zahraniční projekty máte za sebou?

Září, říjen a listopad 2016 jsem strávil v Palermu, tam jsem vystupoval jako Števa v Carsenově produkci Jenůfy. Tatáž produkce by měla putovat na podzim 2018 do Turína.

Máte rád soudobou hudbu? Zpíval jste něco jako úplně první ve světové premiéře? Studuje se vám taková role hůře, když se nemůžete podívat na žádného svého předchůdce?

Podle toho, jak si vymezíme pojem „soudobá hudba“. Třeba Bohuslava Martinů se učím rád, ale ta úplně novodobá soudobá hudba mě moc nebaví, tomu se snažím vyhnout. Mám rád hudbu s klasickou harmonií. Ale pochopitelně jsem dělal několik skladeb. Ještě za studií to byla například skladba pana Trojana, ředitele Pražské konzervatoře – Missa solemnis pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany (1999), ERP, 45’. Bylo to velkolepě moderní. V Benátkách jsme provedli skladbu Messa per la missione di Nyondo italského skladatele Alberta Bruni Tedeschiho. Také jsem zpíval neobarokní operu skladatele Tomaše Hanzlíka Lacrimae Alexandri Magni, z toho bylo natočeno i CD.

Kdybyste měl vybrat jednu žijící osobnost, která vás momentálně nejvíce ovlivňuje nebo si jí mimořádně vážíte, kdo by to byl?

Ze žijících tenoristů se mi líbí Roberto Alagna – jak po herecké, tak po pěvecké stránce. A kdybych měl kouzelnou hůlku, tak bych rád potkal například Franca Corelliho. Za dirigentským pultem se mi moc líbí umění Christiana Thielemanna.

Děkuji vám za rozhovor, přeji mnoho dalších úspěchů na domácích scénách a ať vám to vyjde se všemi zatím tajnými zahraničními projekty.

VIZITKA

Tenorista Martin Šrejma absolvoval Pražskou konzervatoř ve třídě profesora Jiřího Kotouče. Během studií se stal laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2002 a 2004), v roce 2004 mu byla udělena také cena Národního divadla v Praze. V roce 2004 studoval v italské Parmě na konzervatoři Arriga Boita u Lucetty Bizzi a E. Furlottiho; zúčastnil se mistrovských kursů v Itálii, v létě 2009 u Mirelly Freni a v roce 2011 u Toma Krauseho.

V roce 2005 se stal sólistou Státní opery Praha, od roku 2012 je sólistou Opery Národního divadla v Praze. Na pražských scénách ztvárnil řadu rolí, jako jsou Mozartův Tamino (Kouzelná flétna), Ferrando (Così fan tutte), Don Ottavio (Don Giovanni) a Basilio (Figarova svatba), Rossiniho Almaviva (Lazebník sevillský) a Don Ramiro (Popelka), Verdiho Vévoda (Rigoletto), Cassio (Otello), Dr. Cajus (Falstaff), Macduff (Macbeth), Ismael (Nabucco) a Alfredo (La traviata), Wagnerův Lodivod (Bludný Holanďan) a Walther von der Vogelweide (Tannhäuser), Pucciniho Edmondo (Manon Lescaut) a Pong (Turandot), Edgardo (Donizetti: Lucia di Lammermoor), Jeník (Smetana: Prodaná nevěsta), Jirka (Dvořák: Čert a Káča), Essex (Britten: Gloriana), Jaroměr (Fibich: Pád Arkuna), Ježibaba (Humperdinck: Jeníček a Mařenka), Romeo (Gounod: Romeo a Julie) a také Su-Čong (Lehár: Země úsměvů) ad. Hostuje rovněž v Národním divadle Brno, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě mimo jiné jako Lindoro (Rossini: Italka v Alžíru), hrabě d’Albafiorita (Martinů: Mirandolina), Laertes (Thomas: Hamlet), Fernando (Fibich: Bouře), v Divadle F. X. Šaldy v Liberci jako Nemorino (Donizetti: Nápoj lásky), v Divadle J. K. Tyla v Plzni a na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově v roli Vévody (Rigoletto).

V sezoně 2003/2004 se zúčastnil turné po Německu a Švýcarsku se švýcarskou operní společností jako Alfréd ve Straussově operetě Netopýr a na jaře 2005 turné po Kanadě s Torontskou filharmonií pod vedením Kerryho Strattona. V roce 2006 vystoupil ve Španělsku jako Pollione (Bellini: Norma). V roce 2009 se představil jako Jeník (Prodaná nevěsta) v Nizozemí, v roce 2011 ztvárnil v Teatro Massimo v Palermu roli Michelise (Martinů: Řecké pašije) a 2016 roli Števy (Janáček: Jenůfa). Ve stejném roce vystoupil v auditoriu v Miláně ve Dvořákově Stabat Mater s Orchestra Sinfonica di Milano Giuseppe Verdi. Během turné Státní opery Praha a Národního divadla po Japonsku se představil jako Alfredo (2007, 2015), Tamino (2009, 2014), Spoletta (2011) a Basilio (2013). Často je zván k účinkování v kantátách, mších, oratoriích a barokních operách (Händel: Samson a Mesiáš; Bononcini: Astarto; Mysliveček: Ezio; Mozart: Requiem a Davide penitente; Haydn: Die Schöpfung, Bach: Vánoční oratorium, Mendelssohn: Lobgesang v rámci festivalu Pražské jaro 2012 a jiné).

Vystupuje pod taktovkou dirigentů, jako jsou Oliver Dohnányi, Enrico Dovico, Peter Feranec, Gabriele Ferro, Heiko Mathias Förster, John Fiore, Asher Fish, Claus Peter Flor, Marco Guidarini, Christopher Hogwood, Robert Jindra, Jaroslav Kyzlink, Marcello Rota, Kerry Stratton, Guillaume Tourniaire, Juraj Valčuha, Marco Zambelli a další.
(Zdroj: narodni-divadlo.cz)

www.narodni-divadlo.cz