Milánská La Scala včera a dnes (4)

1. 4. Umělecká historie baletního souboru

Počátek dějin baletního souboru musíme hledat mnoho století před slavnostním otevřením Teatro alla Scala. Baletní soubor původně vznikl pro pobavení italských renesančních dvorů, zejména rodiny Sforziů, v jejichž rodinném milánském paláci v té době sídlil. Právě do Milána přivedl někdy mezi lety 1779 a 1789 Gasparo Angiolini, choreograf Glückovy reformy opery séria, skupinu více než padesáti tanečníků. Miláno bylo rovněž městem, kde podnikal své experimenty choreograf Salvatore Viganò, v dílech jako Il noce di Benevento (1812), Prometeo (1813), Mirra (1817), Dedalo (1817), Otello (1818), La vestale (1818) a I Titani (1819), do nichž vkládal svůj osobitý výklad pantomimického baletu (tzv. choreodramatu). Ovlivnil tanečního tvůrce Gaetana Gioju a baletní hvězdy, jako byl Carlo Blasis, jehož jméno je spojeno se slávou Baletní školy Teatro alla Scala založené v roce 1813.

Salvatore Viganò a Maria Medina

Jako velký učitel a teoretik romantického baletu působil Blasis v letech 1838 až 1851 ve funkci ředitele královské Regia Accademia. Pod jeho vedením se formovaly přední hvězdy první poloviny devatenáctého století jako byla Carlotta Grisi, Fanny Cerrito, Lucila Grahn a Amelie Boschetti. Mnoho studentů milánské školy, jako například Caterina Beretta a Virginia Zucchi, později soupeřilo o přízeň evropského publika a zejména diváků v Rusku, kam odešla skupina primabalerín z Teatro alla Scala a následně přispěla ke zrození pozdně romantického a klasického baletu. Carlotta Brianza byla první představitelkou Šípkové Růženky od Čajkovského/Petipy (1890), zatímco Pierina Legnani byla první Odetta/Odila v Čajkovského/Petipově Labutím jezeře (1895), v němž balet poprvé zaznamenal neobyčejnou technickou virtuozitu v podobě 32 fouetté.

Nemůžeme nezmínit jméno Enrica Cecchettiho, který řídil baletní školu v Teatro alla Scala od roku 1926 do své smrti v roce 1928. Byl bezpochyby jedním z největších pedagogů v celých dějinách divadelního tance, jenž zároveň dokázal přenést italskou výuku akademické techniky do celého světa. Vedl též Carlottu Zambelli, která byla poslední představitelkou milánské baletní školy devatenáctého století.

Roku 1881 byla uvedena premiéra hudební revue Excelsior Luigiho Manzottiho, Romualda Marenca a Alfreda Edela. Excelsior svým pojetím vzdával čest modernímu pokroku a stal se nejoslavovanějším Manzottiho dílem (po Excelsioru přišel v roce 1886 Amor a v roce 1897 Sport). Toto představení uvedlo na scénu žánr hudební revue. Uznávaní baletní profesionálové Raffaele Grassi, Nicola Guerra a Giovanni Pratesi (který v roce 1928 vytvořil Vecchia Milano) převedli baletní ansámbl v Teatro alla Scala do dvacátého století. Nová generace fenomenálních tanečníků především Teresa Battaggi, Cia Fornaroli, Rosa Piovelli Ansaldo, Attilie Radice, Ria Teresy Legnani, Vincenza Celliho a Gennar Corba pomohla obnovit slávu divadla po přerušení činnosti způsobeném první světovou válkou. Choreografové Michel Fokine a Lèonide Massine přizpůsobili novinky, které do tance, hudby a dekorací přinesl soubor Les Ballets Russes, vkusu Teatro alla Scala.

Činnost baletního souboru Teatro alla Scala po druhé světové válce obnovil Aurelio Millos. Milly Clerici, Edda Martignoni, Wanda Sciaccaluga, Elide Bonagiunta a především Olga Amati, Luciana Novaro, Ugo Dell’Ara, Giulio Perugini, Mario Pistoni, Walter Venditti a Amedeo Amodio získali renomé pod jeho vedením v četných slavných choreografiích (La follia d’Orlando, La rivolta di Sisifo). V roce 1948 se baletem Sacre opět vrátil do Teatro alla Scala Massine, který zásadním způsobem ovlivňoval vývoj baletního souboru po více než deset následujících let (Gaîté parisienne, Capriccio, Le tricorne, Laudes Evangeli). V této době také začala spolupráce Georga Balanchina s Teatro alla Scala (Ballet Impérial, Le baiser de la fée, Palais de cristal, Concerto barocco, The Four Temperaments a Orfeo).

Působení Balanchina v Teatro alla Scala, které trvalo od roku 1952 do roku 1964, bylo obdobím nového rozkvětu baletního umění a tanečníků, jako byla Vera Colombo, Fiorella Cova, Gilda Majocchi a Elettra Morini. Největší úspěch v tomto období baletní soubor zaznamenal díky Carle Fracci, která začala svou uměleckou dráhu účinkováním v Popelce Alfreda Rodrigueze v roce 1956, o dva roky později navázala v Romeovi a Julii Johna Cranka. Jejím partnerem se stal Rudolf Nurejev, kterému Teatro alla Scala od jeho debutu v roce 1965 svěřovalo hlavní roli v téměř všech klasických dílech tohoto období: Šípková Růženka (1966), Louskáček (1969), Paquita (1970), Don Quixoto, Romeo a Julie (1980) a Labutí jezero (1990). Od roku 1971 řídil baletní soubor John Field, který se obklopil mnoha talentovanými spolupracovníky, například klasickou primabalerinou Lilianou Cosi nebo moderními tanečníky Lucianou Savignano a Paolem Bortoluzzim. Mnoho z uváděných děl vznikalo na míru tanečníkům, například Carle Fracci od La strady Rota-Pistoniho (1966), Medei (1987) Johna Butlera po Chéri Rolanda Petita (1997). Maurice Béjart inscenoval pro Savignano například balet La luna nebo Bolero (1975). Béjart v Teatro alla Scala dále uvedl Ptáka Ohniváka, Le marteau sans maître, Bakhtiho nové verze Le martyre de Saint Sébastien (1986) a Dyonisa (1988), v níž často kombinoval taneční výkony baletního souboru Teatro alla Scala se svou vlastní skupinou známou jako Ballet du XXème Siècle (počínaje uvedením Beethovenovy 9. symfonie roku 1973).

Slavným představením Le jeune homme et la mort (1955) začala a od roku 1963 se následně rozvíjela dlouhá spolupráce mezi baletem Teatro alla Scala a choreografem Rolandem Petitem (Le loup, La chambre, Les demoiselles de la nuit, Proust, Les intermittences du coeur, L’Angelo azzurro, Tout Satie a Carmen). Mezitím se rozšiřovala spolupráce s dalšími choreografy, například Mariem Pistonim, Amedeem Amodiou a Ugo Dell’Arem, kterým se Teatro alla Scala stala domovskou scénou. Dell’Ara vytvořil choreografii nové inscenace revue Excelsior (1967), kterou režíroval Filippo Crivelli na aranžmá Fiorenze Carpiho a která 1978 a 1999 v Teatro alla Scala zaznamenala takový úspěch, že se vydala od roku 2002 na samostatné turné. V sedmdesátých a osmdesátých letech v Teatro alla Scala účinkovaly slavné baletní hvězdy, jako Anna Razzi, Oriella Dorella, Renata Calderini, Angelo Moretto, Paolo Podini, Bruno Vescovo, Davide Bombana a Marco Pierin. Byly to roky nového otevírání se směrem k Evropě a Americe, kdy na scénu Teatro alla Scala přichází Jiří Kylián (Symphony in D, La cathédrale engloutie), Jerome Robbins (Après-midi d’un faune, Les noces), Birgit Cullberg (Miss Julie), Louis Falco (Eagle’s Nest) a Joseph Russillo (La leggenda di Giuseppe, Lieb und Leid).

V roce 1985 uvedlo Teatro alla Scala Labutí jezero režiséra Franca Zeffirelliho v choreografii Maria Ivanoviče Petipy, kde vedle Carly Fracci tančila Alessandra Ferri. Alessandra Ferri se roku 1992 stala „prima ballerinou assoluta“ Teatro alla Scala. Vystoupila v mnoha baletních inscenacích Teatro alla Scala, například v Le baiser de la fée (1993) v hudební režii Riccarda Mutiho, v Oněginovi Johna Cranka (1994), v L’histoire de Manon (1994) a v Romeovi a Julii (1995) v pojetí Kennetha MacMillana, v Chrámu matky boží v Paříži (1998) Rolanda Petita, v Quartettu (1998), což bylo představení, které speciálně pro ni vytvořil William Forsythe, a v Ondině Fredericka Ashtona (2000). Pod vedením uměleckých ředitelek Roselly Higthower a Patricie Neary vynikli tanečníci Elisabetta Terabust, Roberto Bolle a Massimo Murru.

Mezi nejvýznačnější hostující tanečnice patřila Sylvie Guillem, jež debutovala v Teatro alla Scala v roce 1987 (kdy byl jejím partnerem Rudolf Nurejev) a vytvořila v Teatro alla Scala druhou verzi Giselle (2001). Mezi další přední hostující umělce se řadí Diana Višněva z Kirovova baletu, Maximiliano Guerra, José Manuel Carreño, Laurent Hilaire a Manuel Legris. Baletní repertoár, k jehož dramaturgii přispěl zejména Giuseppe Carbone, krom klasických představení zahrnuje díla choreografů jako Mats Ek, William Forsythe, Antony Tudor, Glen Tetley, Alvin Ailey, Agnes de Mille, Paul Taylor a Maguy Marin.

V roce 2002 byl na post ředitele baletního souboru Teatro alla Scala jmenován Frédérik Olivieri. Jeho jmenování se uskutečnilo současně s povýšením Sabriny Brazzo, Gildy Gelati a Marty Romagna na primabaleríny a Alessandra Grilla na prvního tanečníka, ke kterému od listopadu 2003 přibyl Mick Zeni, představitelky hlavních ženských rolí Elisabetta Armiato, Anita Magyari a Isabela Seabra, a představitelé hlavních mužských rolí Vittorio D’Amato, Francisco Sedeño, Biagio Tambono a Maurizi Vanadi. Olivieri navázal kontakty s Johnem Neumeierem (Daphnis et Chloé a Now and Then), Angelinem Preljocajem a Mauricem Béjartem. Francouzsko-albánský choreograf Preljocaj v Teatro alla Scala uvedl svůj „prudký“ duet nazvaný Annonciation a sedmdesátiletý Béjart zinscenoval obnovenou premiéru svého Bolera, v tomto případě se Sylvou Guillem. Následovalo uvedení exkluzivní choreografie Béjartova mistrovského díla z roku 1959 Le sacre du printemps.

Další významnou událostí se stalo uvedení inscenací Sen noci svatojánské v choreografii George Balanchina, která původně vznikla v roce 1962, a na jeviště se vrátila k dvacátému výročí úmrtí tohoto velkého rusko-amerického choreografa. Uvedení původní verze bylo velkým snem ředitele Frédérika Olivieriho. Balet Teatro alla Scala debutoval v říjnu 2003 v Mariinském a Kirovově divadle v Petrohradě po více než sto letech existence baletního souboru. Díky nárůstu objemu zahraničních turné (zvláštní zmínku si zaslouží především premiéra baletu Excelsior v Théâtre National de l’Opéra-Palais Garnier v prosinci 2002 stejně jako dlouhé americké turné, které soubor podnikl v létě téhož roku), ansámbl rozšířil svou působnost z Milána na území celé Itálie a na nejpřednější světové scény.

Příště: Historie Musea Teatrale alla Scala