Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    8.5.2011 14:35 Pavel Šimáček

 

François Lemoyne: Ludvík XV. daruje prostřednictvím svých dcer Evropě mír (Trianonský zámek ve Versailles)

Rozhovor s Ondřejem Mackem, který jsme před pár dny přinesli (přečíst si ho můžete zde) popisuje znovuobjevení a rekonstrukci Sjednocení míru s Martem dosti podrobně, proto jen krátká rekapitulace: z Vivaldiho serenaty se zachovalo libreto, porovnáním s librety (a partiturami) Vivaldiho zachovaných oper Ondřej Macek zjistil, že serenata z roku 1727 se skládala z árií, jež skladatel použil v jiných dílech. Došlo pouze k jejich přetextování. Recitativy musel dokomponovat sám. Kdo zná alespoň trochu (nejen) barokní opery, ví, že podobné výpůjčky nebyly nic neobvyklého. Autoři mohli použít hudbu, kterou považovali za obzvlášť zdařilou, anebo jednoduše ušetřit čas a námahu, což se přímo nabízelo u příležitostných děl, u nichž se nepočítalo s jejich dalším provozováním. Takovým dílem byl i žánr serenaty. Posláním serenaty je „oslava nejrůznějších událostí panovnických a aristokratických rodů – sňatků, jmenin, narozenin, narození potomků apod. Serenaty lze rozdělit na mnoho druhů, liší se délkou i obsazením… Pokud jde o námět, zpracovávají nejčastěji jednoduchou alegorickou zápletku, kdy postavy antických božstev, mytologických hrdinů či personifikovaných lidských vlastností… vyslovují hold oslavované osobnosti.“

Sjednocení Míru s Martem oslavuje událost, o které si aktéři přáli, aby se stala, avšak zcela určitě chtěli, aby se stala jinak. 14. srpna 1727 se totiž manželce Ludvíka XV. Marii (dceři polského „krále bez království“ Stanisława Lesczyńského) narodila dvojčata. Protože však šlo o dívky, navíc o první potomky manželství sedmnáctiletého krále (Marie byla o sedm let starší), bylo nutné se při oslavách s tímto „malým nedopatřením“ vyrovnat. V serenatě má proto Apollón rozsoudit spor mezi Martem a Lucinou, jak se přezdívalo Junoně. Mars má Lucině za zlé, že způsobila, aby se královně narodily dcery, neboť pravé slávy dosahují muži na válečném poli. Lucina naopak opěvuje mír, který dobrému vladaři získává lásku i slávu. Právě dvě dívky mohou přinést, prostřednictvím lásky (čili prostřednictvím politických sňatků) důležitá spojenectví a stabilitu. Apollón jí dává za pravdu a přesvědčuje Marta, že díky vzniklé alianci bude možno dosáhnout ještě větších úspěchů v boji s Asií (rozuměj Turky). Mars se s tímto závěrem spokojí, zvlášť když je ujištěn, že se Lucina bude dál snažit, aby se narodil chlapec.

Ještě než přistoupím k vylíčení večera, dovolte krátký pohled do minulosti. Splnilo se přání, jenž vyjádřil francouzský velvyslanec v Benátkách, když si u Vivaldiho objednal dílo, které se za velké slávy s nákladnými dekoracemi provádělo po dvě hodiny na jednom z kanálů města na laguně?

Král Ludvík XV. u nás není příliš známý, jeho jméno leží poněkud zapomenuto mezi „velkým“ Ludvíkem XIV., jehož byl pravnukem, a „nešťastným“ Ludvíkem XVI, jeho vnukem. Narodil se v roce 1710, králem se stal již v pěti letech a zemřel po padesáti devíti letech vlády v roce 1774. Začátkem 20. století o něm u nás vyšla kniha „Král Bídák“, začátkem 21. století jiná s podtitulem „Milovaný – Nemilovaný král“. Podobný obrat nastal i v hodnocení královy osoby. Jako dítě Ludvík pochopitelně vládnout nemohl. Doba regentství Filipa, vévody Orleánského, se stala obdobím jednoho z „morálních úpadků“ Francie, rozvrácené finance po smrti Ludvík XIV. přivedly stát k bankrotu. Dařilo se snad jedině uměním. Do dospělého krále proto byly vkládány velké naděje a Ludvíkovi se dostalo přízviska Milovaný. Ludvík však naděje lidu nesplnil. Na rozdíl od svého praděda mu role vladaře příliš nevyhovovala a nijak se tím netajil. Jak mohl, vzdaloval se od etikety versailleského dvora do menších zámků, kde zaháněl své melancholické stavy životem galantního šlechtice spolu se svými četnými milenkami, z nichž nejslavnější byly sestry Nesleovy a především markýza, později vévodkyně (tohoto titulu neužívala) de Pompadour a konečně hraběnka (původně však skoro holka z ulice) Dubarry, která mu v domácké atmosféře smažila po ránu koblihy. Nesmírné finanční prostředky, které svým metresám věnoval, a skutečnost, že se svým poddaným stále více odcizoval – odmítal se účastnit i staletého rituálu uzdravování nemocných – vedly dokonce k tomu, že na něj v roce 1757 Robert Damiens spáchal neúspěšný atentát. Historiografie posledních desetiletí však objevuje novou stránku Ludvíkovy osobnosti: podporoval kulturu, umění i průmysl, pokoušel se alespoň trochu reformovat zkostnatělou státní správu v duchu osvícenských zásad a po jeho smrti byl státní rozpočet řečeno dnešními slovy vyrovnaný.

Na rozdíl od proroctví vyjádřených v serenatě Sjednocení Míru s Martem se mu ve válečných taženích nedařilo. Francie utrpěla porážku v sedmileté válce (1756 – 1763), která byla skutečnou světovou válkou a ze které vzešlo jako mocnost Prusko.

A vraťme se k ději serenaty úplně: v roce 1727 se, jak již víme, narodily sestry Louise Élisabeth a Henriette. „První“ (dívkám se přezdívalo podle jejich pořadí) se skutečně provdala do Itálie, jak jí předpovídalo Vivaldiho dílo, druhá však zemřela svobodná v dvaceti pěti letech. Roku 1728 se narodila další dcera Louisa, následník přišel na svět v roce 1729. Další rok následoval opět syn, dožil se pouhých tří let. V dalších šesti letech se královně Marii narodilo dalších šest potomků! „Lehnout, slehnout a pořád dokola“ komentovala sama kolotoč neustálých porodů (mravy byly mnohem volnější, než napovídal vznešený jazyk oslavných libret). Ani sňatková politika králi nevyšla. Z celkem osmi dcer se podařilo provdat jen zmíněnou Louise Élisabeth, dvě zemřely v dětském věku a pět zůstalo svobodných, přičemž jedna se stala jeptiškou. Král se svými dcerami příliš nevycházel, neboť patřily k bigotním katoličkám a stavěly se negativně k jeho metresám. Dvě z nich se dožily francouzské revoluce, konec života strávily na cestách před postupujícími revolučními vojsky a zemřely v Itálii.

 

Marie Lesczyńská s vytouženým dauphinem na obraze Louise Belle-a

 

Serenaty nebyly prováděny na divadlech, ale v prostředí speciálně upravených prostor se skvostnou výpravou. Podobnou cestou se ubíral i pražský večer prostřednictvím poloscénického uvedení. Jevištní dekorace sice byly redukovány na minimum (jen tři židle zahalené modrou látkou se zlatými liliemi), o to bohatší byly nádherné kostýmy, částečně ušité pro současné uvedení, částečně zapůjčené Národním divadlem a Nadací barokního divadla zámku český Krumlov. Zpívaná slova postavy ilustrovaly symbolickými předměty (holubice, vavřínový věnec, erby, polnice atd.) a především propracovanou a povětšinou dobře zvládnutou barokní gestikou, kterou s účinkujícími nacvičila v tomto oboru zkušená režisérka Zuzana Vrbová. Vznikaly působivé scénické obrazy korunované závěrečným „triumfem“, který jakoby vystoupil z nějakého dobového obrazu či rytiny.

Orchestr Hof-Musici zasedl okolo pomyslného podélného pultu, který je v orchestřišti českokrumlovského zámku, kde bude serenata uvedena začátkem října letošního roku. Od cembala ho řídil autor rekonstrukce a umělecký vedoucí souboru Ondřej Macek. Přiznávám, že mi nikdy nevyšlo, abych do Muzea české hudby zavítal na koncert, a proto jsem byl při předehře velmi příjemně překvapen akustikou hlavní lodi bývalého kostela. Klasickou italskou sinfonii (rychle – pomalu – rychle) zahráli Hof-Musici bravurně. Bohužel pro hlasy již akustika tolik vhodná nebyla, možná i proto, že ani jedna ze sólistek nedisponuje skutečně „velkým hlasem“, v některých polohách zanikaly. Pavla Štěpničková (Lucina) má světlejší mezzosoprán, jehož pohyblivosti dobře využila v první árii T´inganna il tuo pensiero, v intervalových skocích na několika místech však vyšší tóny poněkud vyrážela a ty tak neměly moc pěkný zvuk. Podařila se árie Forse per quelle, příjemně se poslouchala pomalá Di rose. V poslední Lucinině árii Se da lacci mi chyběla sytější spodní poloha a snad se začala projevovat i mírná únava. S postavou Marta dobře konvenoval sytější mezzosoprán Veroniky Mráčkové Fučíkové. V jeho (její) první árii Nel vedere vyšlo lépe da capo než první část, poznamenaná problémy s dechem. Stejný problém zpěvačku trápil Lo sa il mondo, kde se příliš nepovedla první kadence. V Mi sento nel petto ale dostála všem nárokům partu s propracovanou koloraturou zakončenou moc pěkným trylkem. Jana Dvořáková v árii Porta negl´occhi zřejmě také doplatila na akustiku sálu, její hlas chvílemi zanikal, přesto bylo slyšet, že výšky nebyly úplně vytažené. Lépe rozvinout se jí ho podařilo v dobře zazpívané pomalé Vedrai la bionda chioma. Z dalších árií zaujala půvabná Al pensier d´una impresa. Na konci první části a v závěru serenaty dostává slovo oslavný sbor, mužské hlasy jsem příliš neslyšel. Věřím, že v komornějších prostorách se výše uvedené handicapy rozplynou a tamní prostředí podpoří slibné výkony účinkujících.

 

Celkově se však večer vydařil, po dvě hodiny se podařilo udržet pozornost publika i při sledování díla bez dramatického děje, navíc bylo cítit i příjemné napětí z přítomnosti u výjimečného uvedení znovuobjeveného díla. Jeho pochopení usnadňoval program s úvodním slovem, vysvětlujícími poznámkami a kompletním libretem v italském a českém jazyce. A tak nejvíce rušila opět mimohudební záležitost: neustálé procházení fotografky mezi sedadly, opět naprosto bezohledně i při áriích, hlasité cvakání aparátu i užití blesku. Nevím, zda by bylo takovým problémem udělat fotky při generálce. Z reakcí vyslechnutých při odchodu jsem postřehl, že to nevadilo jen mně. Škoda.

 

Apollo: Jana Dvořáková
Lucina: Pavla Štěpničková
Marte: Veronika Mráčková Fučíková
Sbor: Michaela Syrová, Gabriela Pavlátová, Jana Staňková, Markéta Růžičková, Pavel Valenta, Tomáš Kočan, Ivo Michl, Jan Honek

www.hofmusici.cz

Související články

• Novodobá světová premiéra Hasseho serenaty v Praze