Operní panorama Heleny Havlíkové (148)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

„Zlatého slavíka“ si odnáší hlavně Dana Burešová jako Alžběta, která ostatně v roce 2008 právě za tuto roli – v brněnském nastudování – dostala operní Thálii. Třebaže ji inscenátoři pro první a třetí dějství „pohřbili“ do černých upjatých šatů a posmutnělého popocházení po jevišti s rukama zkříženýma v pase, díky jejímu pěveckému výkonu nezůstala Alžběta chladně abstraktní cudnou zkamenělinou. Je to žena, která pod vnějškovým povrchem měšťansky uměřené ctnosti touží po naplnění svého milostného citu. Z jejího zpěvu se dere potlačovaná touha, která dodává této postavě životnost a plasticitu.Ambivalence cudnosti a touhy vyvolávalo extázi vlastně mnohem víc než Venuše, z níž charisma a „božské“ tajemství vášnivé smyslnosti v podání Jolany Fogašové vyprchalo. Jakkoli drážďanská verze s výše posazeným partem Venuše otevírá příležitost obsadit ji stejnou zpěvačkou jako Alžbětu a posílit tak výklad této opery jako dvojlomnosti duchovního a tělesného, dirigent Hilary Griffiths chtěl dosáhnout „kontrastu mezi vřelejším hlasem Venuše (obvykle obsazovaným dramatickým mezzosopránem) a chladnějším zvukem mladodramatického sopránu v úloze Alžběty“ (viz časopis Národní divadlo č. 5, leden 2013, str. 10). Že se mu to nepodařilo, jde vrub pěveckým možnostem Jolany Fogašové, jejíž ostrý hlas rozkomíhaný nadměrným vibratem udělal z této bohyně prvoplánovou „prostitutku“ – jakkoli ve fialových šatech a korzetu krásnou.

„Rytíř“ Tannhäuser s dlouhými rozcuchanými vlasy tu na první pohled vypadá jako nevycválaný floutek. Jenže David Frank svou tmavou barytonovou barvou svého nádherně vyrovnaného tenoru (ostatně začínal jako barytonista, rozhovor s ním zde) vygradoval především závěrečnou Tannhäuserovu „zpověď“ jako bilanční monolog, který od doufání ve spásu rozhřešení padá do beznaděje a vzedme se do děsivé radosti ze zatracení v touze po sebezničujícím návratu k Venuši.Úplný název opery, který pokračuje titulem Zápas pěvců na Wartburgu, je více než výmluvný. Pro premiéru se podařilo najít v dalších mužských rolích vyrovnané obsazení díky Svatoplku Semovi jako zádumčivému Wolframovi s jímavou písní o Večernici, Martinu Šrejmovi jako uměřenému Waltherovi nebo prchlivému Biterfolgovi v podání Romana Vocela. Basista Jiří Sulženko pěvecky vyjádřil jak oficiózní vznešenost lantkraběte Hermanna, tak „otcovské“ pochopení pro milostné trýzně své neteře Alžběty. Na pěveckém „vítězství“ souboru Státní opery se ovšem podílel i sbor, zejména jeho mužská část pod vedením Pavla Vaňka a Adolfa Melichara.

Lotyšský inscenační tým režiséra Andrejse Žagarse posunul „vizuál“ Tannhäusera ze středověkého Wartburgu do repliky monumentálního germánského pantheonu Walhally z doby, kdy jej nechal nad Dunajem honosně vztyčit Wagnerův současník, král Ludvík I. Bavorský a v jehož hlavním sále se mezi významnými germánskými osobnostmi skví (od roku 1913) také Richard Wagner. Pokud druhé dějství mohlo v síni Walhally fungovat a dámám to v krinolínách i pánům v dobových uniformách i měšťanských oblecích velmi slušelo, malovaný les (stejný pro jarní i podzimní scenérii) a dva kvádry pokryté koberci před jakousi plexisklovou stěnou místo Venušiny sluje dodaly výtvarné podobě Tannhäusera nesourodý rámec. V něm se postavy „potulují“ odnikud nikam. Defilé místní honorace, které může být příležitostí pro rozehrání nejrůznějších „minipříběhů“, kdy se s lantkrabětem tu bodře vítá přítel, tu (snad příliš důvěrná) přítelkyně, objeví se pozdrav noblesní, hromotlucky neohrabaný, podlézavý s přetvářkou nebo potlačovanými antipatiemi, až nepřátelstvím, se omezilo na pukrlata, od kterých se sbor honem seřadil do úhledného oblouku od portálu k portálu tak, že ani nezbylo místo, aby vznešeně vešla hlavní postava klání – Alžběta. Klíčové scény Tannhäusera – smyslné orgie ve Venšině hoře a finále, kdy pohřební průvod s Alžbětou, která obětovala život, aby Tahnnhäusera před božím soudem vyvinila, a zpráva o zazelenání papežovy hole a omilostnění se k Tannhäuserovi nedostane včas, u Žagarse zcela zanikly.

Bude lotyšský inscenační tým snad už posledním pohrobkem vlekoucí se krize vyvolané ministry kultury a jejich našeptávači od Jiřího Bessera přes Alenu Hanákovou s důsledky následných chaotických změn managementu v období, kdy byl šéfem nového operního konglomerátu zcela nezodpovědně ustanoven Rocc? Jeho rozhodnutí o inscenačních týmech a obsazení znamenalo oknem vyhozené miliony za inscenace, z nichž diváci o přestávkách hojně prchali a které skončily zatraceny v propadlišti jako zmetky, za jejichž prokazatelné vady by někdo měl nést odpovědnost (Sedlák a kavalír, Komedianti, Pelléas a Mélisanda, Don Carlos). Rocc ostatně za angažování Žagarse v Praze získal (stejně jako někdejší šéfdirigent Národního divadla Jaroslav Kyzlink) protihodnotou práci v Rize. Tak to ale u divadla dnes chodí.

Předností této kostýmově přepychové inscenační bezradnosti bylo alespoň to, že se režisér nesnažil strhnout pozornost na sebe, ale v jednoduchém režijním secvičení, před kterým se daly zavřít oči, dal vyniknout tomu nejdůležitějšímu – zpěvu a hudbě. Ty se v Tannhäuserovi staly nadějí, že v Národním divadle, které alespoň na čtvrté úrovní řízení ponechává oprávněnost a logiku rozdělených operních souborů, začne svítat na lepší časy.Pokud by bylo možné rozdělit procentní hodnocení mezi hudební a scénickou složku, pak by se ta hudební, která zahrnuje i pěvecké výkony sólistů, blížila 80 %, zatímco ta inscenační se zastavuje sotva na 30 %. Z úcty k sólistům a dirigentovi, jejichž výkony si nezaslouží, aby byly poškozeny chabou režií, dávám 75 %.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Inspirace na dny příští
Richard Wagner: Tannhäuser (drážďanská verze). Hudební nastudování: Hilary Griffiths, režie Andrejs Žagars, scéna Reinis Suhanovs, kostýmy Kristine Pasternaka, světelný design Kevin Wyn-Jones, sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar, dramaturgie Beno Blachut ml. Hermann Landgraf von Thüringen – Oleg Korotkov, Tannhäuser – John Treleaven, Alžběta – Adriana Kohútková, Venuše – Veronika Hajnová, Wolfram von Eschenbach – Miguelangelo Cavalcanti, Walther von der Vogelweide – Martin Šrejma, Biterolf – Zdeněk Plech, Heinrich der Schreiber – Václav Lemberk, Reinmar von Zweter – Miloš Horák, Mladý pastýř – Markéta Panská, čtyři panoši – členové Kühnova dětského sboru. Sbor Státní opery, externí sbor, Orchestr Státní opery. Druhá premiéra ve Státní opeře v úterý 14. ledna 2014 v 18:00 hodin.

Giacomo Puccini: Manon Lescaut. Tragická opera o čtyřech dějstvích na motivy novely Abbé Prévosta Příběh rytíře des Grieux a Manon Lescaut. Záznam představení Královského divadla La Monnaie v Bruselu z 29. ledna 2013. Osoby a obsazení: Manon Lescaut (Eva-Maria Westbroek), Lescaut, její bratr (Aris Argiris), Rytíř des Grieux (Brandon Jovanovich), Geronte de Ravoir, královský pokladník (Giovanni Furlanetto), Edmont, student (Julien Dran), Zpěvačka (Camille Merckx), Taneční mistr / Lampář (Alexander Kravets), Seržant královských lučištníků / Hospodský (Guillaume Antoine). Sbor a symfonický orchestr divadla La Monnaie řídí Carlo Rizzi. (EBU), 165 min. Český rozhlas Vltava, sobota 18. ledna 2014 od 20:00 do 22:45 hodin.
***

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Mirandolina (NDM Ostrava)

[Total: 52    Average: 3.2/5]

Vaše hodnocení - Wagner: Tannhäuser (ND Praha)

[Total: 94    Average: 3.6/5]

Související články


Reakcí (2) “Operní panorama Heleny Havlíkové (148)

  1. Komentář bez komentáře, HH versus David Chaloupka

    – Zážitek z divadla však kupodivu tentokrát působil spíše rozpačitě – Bohužel již po několika minutách produkce jsem začal pociťovat určité rozpaky a nejistotu.
    – působil výsledek těžkopádně, zdlouhavě, bez point a pestřejšího rozehrání situací – Herecká akce bez větších nápadů byla odehrána spolehlivě, ale fádně. Situacím chyběla gradace a hlavně pointování.
    – Tento dojem posílilo i hudební vyznění, kdy v akustice Stavovského divadla orchestr (na rozdíl od rozhlasového záznamu) překrýval sólisty a bez větší dynamické škály otupil i hudební vtip – Hlavním problémem představení bylo velmi nediferencované vedení orchestru Markem Ivanovičem, který nerespektoval předepsané dynamické rozdíly partitury a bez velkých diferencí a v celkově silnější zvukové intenzitě odehrál jak lyrické, tak dramatičtější pasáže díla. Rafinovanosti partitury tak zcela zanikly. Částečně to mohlo být způsobeno i menším prostorem Stavovského divadla.
    – A znovu se vrací otázka, nakolik u komických konverzačních oper ctít originál (v tomto případě italský) a – pokud sólisté srozumitelně deklamují – ochudit diváky o bezprostřední vtip textu. -Inscenátoři se rozhodli uvést dílo v původní italské verzi, což se u díla, které je postaveno na rychlé konverzaci a vtipnosti dialogů, nemusí jevit jako skutečná výhoda. Divák, neovládající italštinu, tak neustále okem těká ze scény na rychle se měnící titulky na horním titulkovacím zařízení.Zejména u konverzačních titulů je otázka kvalitního překladu na místě.
    – Mnohem více si nadsázku své komedie hereček, které se vydávají za urozené šlechtičny, užívaly Eva Dřízgová-Jirušová a Anna Nitrová – Naopak duo hereček si svoje party více vychutnávalo.

    HH 148 versus HH 147
    Opožděnou tečku nyní dodalo Národní divadlo Tannhäuserem, kdy předchozí operní management v chaosem a neumětelstvím zmítaném konglomerátu pod vedením Rocca nedokázal „vtěsnat“ uvedení Tannhäusera do roku 2013. Tannhäuser se stal jedinou letošní premiérou „transformovaného“ souboru Státní opery do konglomerátu Národního divadla po všech turbulencích a zmatcích. Právě Bludný Holanďan s pětadvaceti inscenacemi následován Lohengrinem a Tannhäuserem patří v naší poválečné historii k nejčastěji hraným operám toto velkého německého hudebně-dramatického syntetika
    Předchozí management v chaosem a neumětelstvím zmítaném konglomerátu Národního divadla pohříchu nedokázal naplánovat jedinou operní premiéru souboru Státní opery Praha na rok dvojího výročí tohoto velkého operního syntetika (1813-1883).

    PS: Kde je ve Státní opeře třetí balkón?

    1. Dobré odpoledne, děkujeme za komentář. Dovolujeme si Vás ale upozornit, že vystupování pod různými identitami je v rozporu s pravidly diskuze.
      Autorka Operního panoramatu nám zaslala ke svojí recenzi Tannhäusera toto upřesnění:
      – Tannhäuser se stal jedinou scénickou premiérou letošní sezony.
      – Ženská část sboru zpívala z podstropu druhého balkónu.

Napsat komentář

Reklama