Rusalka v ND – přerod pohádky v psychologické drama

Nastudování vrcholného operního díla Antonína Dvořáka režisérem Jiřím Heřmanem v pražském Národním divadle vzbudilo při své loňské premiéře (13. 5. 2009) řadu velmi rozdílných reakcí – od oslavných až po zatracující – a vyvolalo živé polemiky o trendech v současné operní režii. Podívejme se na inscenaci z poněkud širších souvislostí s ročním odstupem, který nám snad umožní alespoň trochu se přiblížit objektivnímu hodnocení, pokud lze v umělecké oblasti o něčem takovém vůbec hovořit. Základním předpokladem pro uvažování o tomto inscenačním počinu je plné uvědomění si skutečnosti, jaké postavení zaujímá Rusalka v kontextu historie české opery. Jedná se o dílo, které patří k onomu příslovečnému rodinnému stříbru se všemi pozitivy i negativy s tím spojenými. S diváckou oblibou jí na českých jevištích může konkurovat jedině Smetanova Prodaná nevěsta a právě s touto operou sdílí i osud takřka „nedotknutelného díla“. Její mimořádná popularita je tak pro ni paradoxně i nevýhodou: jakýkoli odklon od zažité inscenační tradice je bedlivě monitorován a posuzován co nejpřísnějšími měřítky.


Jaká je tedy Heřmanova Rusalka? Jednoznačně lze konstatovat, že touto inscenací Národní divadlo definitivně nastoupilo cestu směrem, kterým se v současné době ubírá většina světových operních scén – či snad přesněji „evropských“, protože newyorská MET se i na počátku 21. století drží linie „klasických“, výpravných (a mimořádně nákladných) produkcí – , tedy směrem k oproštění od zažitých režijních i hereckých stereotypů a „velkooperních“ klišé a takovým posunům (významovým, časovým a prostorovým), které by dříve nebyly myslitelné. Z hlediska postmoderního uvažování o umělecké tvorbě – přičemž se ozývají hlasy, že i tato etapa je již za námi – jsou takové postoje k operní režii zcela pochopitelné. První vlaštovky přinášející moderní evropské trendy se v Národním divadle objevily již před pár lety. Byla to např. inscenace Janáčkovy opery Osud v pojetí Roberta Wilsona (hrála se v letech 2002-2004) nebo Smetanova Čertova stěna v režii Davida Pountneyho (na repertoáru 2001-2006). V těchto případech se jednalo o zahraniční hostující režiséry, a tak je současná inscenace Rusalky snad vůbec prvním počinem českého režiséra (spolu s inscenací Monteverdiho Orfea od stejného tvůrce), který umožnil domácím divákům účast na moderním operním divadle bez nutnosti cestovat za ním do zahraničí. To není málo.

Konzervativního diváka (při vědomí neurčitosti tohoto pojmu) zřejmě odradí již absence tradičních „rusalkovských“ rekvizit: les, jezero či ježibabinu chatrč zde nehledejte. Vytříbená minimalistická scénografie pracuje zejména se světlem jako hlavním nositelem náladových proměn. Ve stejném duchu jsou navržené i kostýmy: převládají studené barvy (s výjimkou výrazně červeného odění baletu při polonéze ve 2. jednání) a jednoduché, splývavé linie. Ježibaba není ošklivá stařena v otrhaných šatech, ale démonická femme fatale oblečená do strohého černého pláště. Vodník má daleko k rozvernému „tatrmánkovi“, jak o něm zpívají lesní žínky, jedná se o důstojného vládce vodní říše. Celkový vizuální dojem je možno vystihnout jediným slovem: chlad. Přes svoji neobyčejnou výtvarnou působivost lze tomuto řešení vytknout občasný nesoulad s Dvořákovou hudbou. Některé pasáže partitury znějí natolik vřele a přívětivě, že s nimi neosobní, studená atmosféra scény příliš nekoresponduje. Zvolené výtvarné pojetí se naopak velmi účinně uplatňuje v těch místech příběhu, kde dochází k nějakému dramatickému konfliktu, či odcizení postav, které dokáže účinně podtrhnout.

Za pozornost stojí i zcela odlišné vedení herců, než na jaké byl tuzemský divák po léta zvyklý. Pro celou inscenaci je charakteristický pomalý pohyb postav po scéně – zjevně inspirovaný wilsonovskou estetikou -, který navozuje dojem jakéhosi abstraktního bezčasí, interakce mezi postavami se odehrávají spíše v rovině symbolických gest. Tímto pojetím se celá inscenace přiblížila té rovině Kvapilova libreta, která bývá většinou přehlížena, totiž atmosféře symbolistického dramatu období fin de siècle. Lze kvitovat, že tomuto pojetí odpovídá i hudební nastudování. Zvolená velmi pomalá tempa (kladoucí ovšem zvýšené nároky na hráče) jsou zcela v souladu s děním na scéně a nadto Dvořákově hudbě sluší. Tolik diskutované propojení postav Ježibaby a Cizí kněžny nepůsobí nijak násilně, naopak je v průběhu děje několikrát logicky odůvodněno a domyšleno do důsledku: Vodník se ve třetím jednání se svým hrozivým „Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá!“ neobrací ke kuchtíkovi a hajnému, ale právě k Ježibabě. Díky tomuto posunu zároveň dostává původně jednorozměrná postava Ježibaby další psychologické roviny. V inscenaci by se našlo i několik drobností, u kterých se naopak jakékoli smysluplné vysvětlení hledá jen těžko, např. přítomnost mužské části baletu ve scénách lesních žínek (které se navíc vzájemně oslovují „sestry“).

Hudební nastudování Jakuba Hrůši zcela koresponduje s režijním pojetím a je třeba poznamenat, že v této inscenaci jsou otevřena všechna obvykle dodržovaná “vi-de“. Výkon orchestru při recenzované repríze (19. 5. 2010 – dirigent Zbyněk Müller) lze označit jako slušný standard, ovšem s jistou výhradou. Tou je – u Rusalky víceméně tradiční – překrývání sólistů. Buďme upřímní: Dvořákova orchestrální partitura, jakkoli krásná, není v této opeře vůči pěvcům zrovna „uživatelsky příjemná“ a na některých místech je nutí doslova se prát se zvukovou masou orchestrálního tutti včetně žesťů. Kromě toho jsme zhýčkáni nahrávkami, které technicky umožňují vybalancovat zvuk orchestru a sólistů do ideální rovnováhy. Nicméně i přesto není nutné hrát ff vždy, když to předepisuje partitura.

Danu Burešovou, která se na repríze představila v titulní roli, lze zřejmě v rámci současných českých možností považovat za ideální představitelku této náročné úlohy. Přestože i o na měla problémy „překřičet“ orchestr, zanechala celkově dobrý dojem. Lépe jí vycházely lyrické pasáže s vyklenutými kantilénami než rychlé dramatické úseky, v nichž se občas ztrácela celá slova. Princ Aleše Brisceina patřil k nejsvětlejším momentům představení. Odmyslíme-li si občasné herecké sklouzávání k oněm tradičním operním klišé, jedná se zřejmě o nejlepšího prince, kterého má v současné době naše první scéna k dispozici. Velkou devizou jeho zpěvu je dobrá artikulace a (zatím) absence rušivého vibrata. Totéž se naprosto nedá říci o Jolaně Fogašové v roli Ježibaby/Cizí kněžny, která představovala nejslabší článek večera. Svým sugestivním hereckým výkonem zachraňovala nejistou intonaci ve vyšších polohách, nepříjemný témbr, nesrozumitelnost textu a výpadek celého verše v dialogu s Rusalkou ve třetím jednání (způsobený zřejmě chybným nástupem v předchozí melodické frázi). Miloslav Podskalský byl pěvecky i herecky spolehlivým Vodníkem a jeho vysoká štíhlá postava výborně podtrhla eleganci kostýmu.

Je téměř jisté, jak by se na současnou inscenaci Rusalky v Národním divadle tvářil Antonín Dvořák – lze předpokládat, že by ho neuklidnila ani jeho oblíbená procházka po nádraží. Heřmanova Rusalka však nesporně přináší na české jeviště nové kvality: jiný, neotřelý pohled na notoricky známý příběh, moderní jevištní estetiku a s ní spojenou práci se světelným designem, který je dnes v řadě evropských divadel považován za zcela svébytnou disciplínu, ale v našich poměrech jsou jeho možnosti kupodivu dodnes přehlíženy. Velkým kladem Heřmanovy koncepce je její důsledná promyšlenost. Nejedná se o nahodilý slepenec jednotlivých nápadů, k čemuž mnohdy různé „novátorské“ přístupy svádějí, ale o soudržný, kompaktní celek, který si po celou dobu trvání představení (cca 2 hodiny 50 minut čistého času) udržuje vnitřní integritu. I pro diváka, který se s takovým pojetím Rusalky neztotožní, se nabízí námět k zamyšlení: V jakém světě dnes, na počátku 21. století, vlastně žijeme, pokud je Dvořákova a Kvapilova „lyrická pohádka“ inscenována právě takto?

Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Zbyněk Müller
Hudební nastudování: Jakub Hrůša
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Jaroslav Bönisch
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světla: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Jan Kodet

Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
Premiéra 13.5.2009 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 19.5.2010)

Rusalka – Dana Burešová
Princ – Aleš Briscein
Vodník – Miloslav Podskalský
Ježibaba/Cizí kněžna – Jolana Fogašová
První žínka – Lucie Fišer Silkenová
Druhá žínka – Lucie Hájková
Třetí žínka – Michaela Kapustová
Kuchtík – Kateřina Jalovcová
Lovec/Hajný – František Zahradníček

www.narodni-divadlo.cz

 

foto: ND Praha