Ta holka hraje místy úplně jako chlap

O interpretačním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (128)

Interpretace Chopinových skladeb srovnávali v roce 1967 přímo před rozhlasovými mikrofony Ivan Medek a Ivan Moravec. V době častého volání po uvádění skladatelských novinek (a uspokojení plynoucího právě jen z tohoto uvádění) chtěli připomenout jednu podstatnou věc: „…k nejzávažnějším a nejkomplikovanějším interpretačním úkolům ve dvacátém století pořád patří hudba klasiků nebo romantiků,“ vysvětloval v úvodu pořadu Ivan Medek. „A to nejenom proto, že je obecně známá, ale také především pro obrovské bohatství, které v sobě má, a pro nutnost vyrovnávat se s touto problematikou po svém znovu.“

Srovnávala se Chopinova Barkarola v podání Vladimira Horowitze a Dinu Lipattiho. A pak – opět v podání těchto dvou mimořádných klavíristů – Mazurka cis moll op. 50 č. 3. „Lipatti je vlastně z hlediska zápisu daleko uctivější a věrnější,“ popisoval svůj dojem Ivan Moravec. „Ovšem nedosahuje té aristokratické elegance jako Horowitz. (…) Zajímavé je, že Lipatti, kterého jsme předtím tak nesmírně chválili a do jisté míry povýšili v Barkarole nad Horowitze, že se dopouští jedné věci, které byl v Barkarole prost, a to jest určitého stereotypu. Možná jste si všimli, že ve střední části, která je v tónině H dur, je doprovod Mazurky prakticky stereotypně nepravidelný. To znamená: třetí doba je vždycky akcentovaná, i když od Chopina tam akcent není. Je to dost častý způsob akcentování mazurkového rytmu. A celá řada pianistů, i špatných pianistů, upadá do stereotypu a přehánějí dokonce i takzvaný luft mezi druhou a třetí dobou. Horowitz to dělá také. Ovšem dělá to s aristokratickým vkusem a jenom někdy. Kdežto Lipatti kupodivu v této střední části upadl do určitého, jak jsme již řekli, stereotypu a nedosahuje iluze té naprosté aristokratické svobody jako Horowitz. Svoboda je myslím dobrý výraz, pokud se vůbec slovy dá vyjádřit taková geniální interpretace. Svoboda je prostě výraz, který bychom mohli Horowitzovi, jak se říká, přišít na tělo. Mazurkový rytmus v jeho podání pulzuje, i když on ho všelijak obchází a zachází s ním trošku laškovně jako kočka.“
***

Ivan Medek: Myslím, že bychom si teď mohli poslechnout nějakou jinou mazurku a třeba s nějakým jiným pianistou. Abychom měli možnost srovnání ne stejné skladby, ale stejné formy. Srovnání, které by i pro naše vlastní uvažování mohlo přinést nové podněty. Myslím, že by to pro srovnání mohla být Mazurka a moll z opusu 68 v nahrávce Artura Benedetti Michelangeliho.

Ivan Moravec: Toto je naprosto jiný pohled na mazurku a na veškeré problémy, kterými mazurka oplývá. Michelangeli je naprosto rigorózní, pokud jde o rytmus.

Ivan Medek: Ne o tempo.

Ivan Moravec: Ne o tempo, poněvadž například už druhou frázi v C dur vezme zřetelně rychleji, vybočí z nostalgické tóniny a je vlastně heroický, až to překvapuje. Může to působit i malinko jako nepříjemné překvapení, jak vlastně stroze „vjede“ do té druhé fáze. Ovšem rozumíme mu – posunuje náladu mazurky do heroických poloh. Střední díl v A dur, kterého jsme si oba dva všimli, je ovšem exemplární případ dokonalého přístupu a dokonalého zvládnutí rytmu. To musím říct, že ani Horowitz, ani Lipatti v předchozí mazurce si nedali takovou péči, aby byli naprosto „tip-top“ s rytmem jako tady Benedetti Michelangeli.

Přitom neztrácí tu úžasnou splývavou nostalgickou náladu začátku. A neztrácí, jak je to konečně u Michelangeliho zákonem, ani naprostou dokonalost. Myslím si, že každý pianista ocení mimo stavebných a výrazových kvalit také závěrečné trylky, které jsou na tónech gis-a, což je strašná kombinace kláves, a ani jednou mu neselžou. Já jsem tuto Mazurku prakticky nikdy neslyšel zahrát jinak než s všelijak haprujícími závěrečnými trylky.

Ivan Medek: Teď jsme mluvili o několika u nás velmi dobře známých klavíristech, konkrétně o třech. A možná by nevadilo, když už zůstáváme u mazurek, ještě chvíli se u nich zdržet. A poslechnout si třeba nějakou jinou mazurku se jménem, které se u nás ještě na koncertním poli neobjevilo.

Ivan Moravec: Teď, když tě slyším mluvit, se mi ozvalo svědomí. A řekl jsem si, že vlastně posluchač, který mě bude poslouchat, si řekne: „Aha, tak Horowitz panu Moravcovi není dost dobrej. A je mu dobrej jenom Michelangeli.“ Tedy, tak jsem to nemyslel. Zajímavé je, že Michelangeli dociluje tím obrovským řádem skvělého účinu. A Horowitz, který často ten řád jako by porušoval, dosahuje stejně velkého účinu. Myslím, že slovo, které jsem mu jaksi „přišil“ na tělo, ta svoboda, že pořád platí. Horowitzova interpretace Mazurky se mně stejně jeví jako nejsvobodnější a nejinspirovanější.

Ivan Medek: Poslechneme si ještě čtvrtou mazurku. Ale kdybych si měl z těch tří, co jsme teď slyšeli, jednu vybrat, tak by to byl asi skutečně Horowitz.

Ivan Medek: Víš, upřímně řečeno, je pro mě trochu deprimující, že jsme u nás neudělali dosud vůbec nic, abychom sem dostali tuto klavíristku. Jmenuje se Ann Schein a je to Američanka. Je jí možná osmadvacet, možná devětadvacet let. A tahle deska už je taky několik let stará, takže to nahrála vlastně velmi mladá dívka. Pro mě subjektivně to je takový druhý deprimující moment, protože mám vždycky, upřímně řečeno, trošku nedůvěru k mladým dívkám hrajícím na klavír. Ale to je čistě subjektivní záležitost. Byla to Mazurka fis moll op. 59. Ta holka hraje místy úplně jako chlap. Pokud to není urážka pro děvčata.

Ivan Moravec: Já myslím, že to není zdaleka urážka. A je skutečně zvláštní, kolik odvahy by se žádalo například od kritika, aby uměl říct, že mladá neznámá pianistka je na úrovni světoznámých mistrů. Já myslím, že není troufalost to říct o jejím výkonu v této Mazurce – skutečně, ona je na úrovni předtím hraných skladeb. A domnívám se, že možná na světě širém je mnoho nebo aspoň několik pianistů, o kterých nevíme, a jde jenom o to, abychom se o nich brzy dozvěděli.

Ivan Medek: To by bylo jistě třeba. Ovšem kromě toho je mnoho pianistů, na které jsme třeba už zapomněli anebo kteří nejsou v povědomí posluchačů dnes už známí jinak než jako legendární postavy minulosti. Je ovšem také několik takových těch legendárních postav přítomnosti jako třeba Arthur Rubinstein.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy