Zemřel Alfréd Hampel

Včera zemřel v Praze po dlouhé nemoci jeden z významných českých tenoristů druhé poloviny minulého století, dlouholetý člen Opery Národního divadla v Praze Alfréd Hampel.  Letos v říjnu by mu bylo pětasedmdesát. Jako vzpomínku na něj přinášíme další díl našeho seriálu Osobnosti české opery.
***

Od sedmdesátých let minulého století se stal Alfréd Hampel (9. října 1939 – 2. srpna 2014) pro historii Národního divadla v Praze typickým představitelem oboru tenor buffo. Tím i pokračovatelem historické řady pěvců tohoto hlasového oboru v Národním divadle po legendárním Adolfu Krössingovi, Karlu Hruškovi, Oldřichu Kovářovi i Milanu Karpíškovi. Obor buffo je v české operní historii jistým specifikem. Povýšila ho zejména tvorba Smetanova a Dvořákova, oproti praxi běžněji chápaného takzvaného druhého oboru v italské operní tvorbě. Co platno, Smetanou napsaný Vašek i Principál v Prodané nevěstě, Skřivánek v Tajemství, Michálek v Čertově stěně nebo Dvořákův Benda v Jakobínovi, to jsou skvosty, jaké ve světové literatuře jen obtížně nalézáme. Němci mají možná výstižnější oborový název – Spielfach neboli herecký obor. Zvýrazňuje se tak již v názvu oboru, že zde nejde jen o role komického typu, ale i mnoho partií charakterních, které dokonce silně převládají. A rovněž, že zde není tak dominantní ryze pěvecká složka, jako v polohově vyšším oboru prvním (lyrický, spinto a dramatický), ale ve velké míře výrazová a herecká.

Jednoduše a sympaticky lapidárně je obor tenoru buffo charakterizován sluhou Franzem v Offenbachových Hoffmannových povídkách, v jeho kupletu: „Chtěl jsem být tenorem, s vysokým cé, leč mám jen menší hlas, tak mi jde spíše o výraz.“ Jen bych doplnil, že buffo tenor musí být stejně nosný ve velkém prostoru divadel jako hlas prvého oboru, ale opravdu na vysokém Há ani Cé jeho existence neleží, jak zpívá výstižně onen sluha Franz.

Jenomže právě u Alfréda Hampela tomu tak v jeho začátcích vůbec nebylo, to je na jeho vývoji zajímavé. Na rozdíl od Oldřicha Kováře nebo Milana Karpíška, kteří se dostali k opernímu buffo oboru typickou cestou z klasické operety… A pod pojmem operetní tenor se často mínil právě operní buffo tenor. A rovněž další významný předchůdce Hampelův, Jaroslav Gleich, na počátku své kariéry výrazný Vašek, který se však svým technickým vzestupem naopak posunul do prvého, tedy polohově vyššího oboru, a tak se stal ceněným Jeníkem éry Otakara Ostrčila. Alfréd Hampel, který je pokračovatel éry jmenovaných pěvců, je naopak originální v tom, že jako velmi dobrý Jeník s jistým rozsahem pro tuto roli (držená vysoká há jsou zde nutností), byl až ex post objeven pro roli Vaška! Vůbec ne proto, že by jeho pěvecké dispozice poklesly, takže by snad proto přešel z Jeníka na Vaška, jako například v Národním divadle Mirko Štork, Antonín Lebeda či v Plzni Miloš Ježil. Právě, že vůbec ne.Přesun Alfréda Hampela od Jeníka k Vaškovi nastal pro ryzí režijní sázku nejprve Bohumila Zoula, ale poté i Přemysla Kočího na Hampelovu fyziognomii, jeho mladistvý, jemný chlapecký výraz tváře, a tudíž jevištní podobnost s patrně nejslavnějším Vaškem poválečné historie Národního divadla – Oldřichem Kovářem. Tento pěvec zesnul předčasně v roce 1966, tudíž byl ještě v živé paměti Přemysla Kočího a jistě ho ještě na jevišti viděl i sám Alfréd Hampel.

Alfréd Hampel, angažovaný v Národním divadle Přemyslem Kočím v roce 1973, byl absolventem HAMU, ale oboru varhany. A soukromé pěvecké školy Miloše Linky v Praze. V roce 1967 se poprvé úspěšně představil odborné veřejnosti na mezinárodní pěvecké soutěži Pražského jara, kde získal čestné uznání. Předvedl se mimo jiné i vstupní árií Radama z Verdiho Aidy, což signalizovalo, kterým směrem je veden školou profesora Miloše Linky. A hned tato árie vyvolala ryze oborově jisté otazníky. V sezoně 1967–1968 nastoupil do svého prvého angažmá v plzeňské opeře, nicméně jako typicky prvooborový tenor lyrického charakteru. Po oboru buffo nebylo tehdy ani vidu ani slechu. Jeho vstupní rolí byl Jeník v Prodané nevěstě, brzy poté i Lukáš v Hubičce, ba i Princ Dvořákovy Rusalky! Což jsou zřetelné typicky prvooborové party. Celkem logicky je doplnil též lyrický Fenton Nicolaiovy opery Veselé paničky windsorské, Ernesto Donizettiho Dona Pasquala, ale také poetický Walther von der Vogelweide Wagnerova Tannhäusera (v roce 1969 měla kupodivu malá plzeňská opera dokonce dva interní pěvce pro titulní roli!). Až po pěvecky vypjatého Pucciniho Des Grieux v Manon Lescaut, pod taktovkou mladého Jiřího Kouta, což se mi ovšem zdálo již trochu na hranici oborových možností mladého pěvce. Vynikající, dokonce bych řekl, že naprosto jedinečný (!), pěvecky i jevištně, byl jeho Varneman ve Smetanově opeře Braniboři v Čechách. Skvělá figura, báječně zazpívaná! „A jestli vás neudám, rád si vás pro sebe nechám já sám!“ Tahle imponující fráze Varnemana s pěknými Áčky mi zní dodnes z jeho kreací asi nejvíce v retro ohlédnutích, která mě již tehdy evokovala projev Antonína Votavy.

Po nástupu do Plzně byl Alfréd Hampel ale také brzy obsazen do zbrusu nové inscenace Prodané nevěsty Bohumila Zoula a doktora Karla Vašaty. To se ukázalo jako osudové. A byl to právě režisér Bohumil Zoul, který navrhl Alfréda Hampela do buffo partie Vaška. Jinak řečeno, režisér Bohumil Zoul byl oním tvůrcem Hampelovy následné raketové oborové kariéry! Samozřejmě, právě zde zafungovala známá moudrost, že život je otázkou potřeb a je třeba být ve správný čas na správném místě. Neboť na Jeníka, ani na Prince by se do velkého divadla byl asi Alfréd Hampel nedostal, ale jeho Vašek byl tehdy objevem. Jak pro Plzeň, kde dlouho od poválečných let tuto roli „okupoval“ po dlouhá léta jediný, velmi dobrý, ale již trochu stárnoucí Oldřich Černoch, tak ve stejné době platilo totéž i pro Prahu. Legendární Oldřich Kovář zemřel předčasně v roce 1966, v tomtéž roce rovněž jeho předchůdce Karel Hruška. Jediným Vaškem tak zůstal v Národním divadle Milan Karpíšek. V roce 1970 se navíc chystala v Národním divadle také zcela nová iscenace Prodané nevěsty. Ve zcela nové režii Přemysla Kočího a pod taktovkou Jaroslava Krombholce. A do role Vaška byl obsazen právě na základě ohlasů z Plzně Alfréd Hampel. Pro Kočího režijní vizi  role Vaška vyhovoval nejen pěvecky (což pro prvooborového tenoristu nebyl  problém), ale také mladistvou fyziognomií v postavě i ve tváři. Stal se v roce 1970 stálým hostem opery Národního divadla, když k Vaškovi přidal ještě buffo roli Basilia Mozartovy Figarovy svatby a vděčnou postavičku Triqueta v Čajkovského Eugenu Oněginovi.V roce 1972 si ještě po dohodě s vedením Národního divadla v Praze „odskočil“ na rok do tehdejší Německé demokratické republiky. Do menšího Theater der Stadt Brandenburg, nedaleko Berlína. Tam ale opět zpíval první obory, Rossiniho Almavivu, Pucciniho Pinkertona, ba i Cavaradossiho! Motivem mu byl jistě i plat, který býval tehdy ve východním Německu trojnásobně vysoký, než bývalo v Čechách. Proto býval o účinkování ve východním Německu mezi českými pěvci eminentní zájem, podmíněný ovšem samozřejmě zájmem německé strany. Ale po roce působení se vrátil zpět, když už byl dokonce v Brandenburgu obsazen do Florestana Beethovenova Fidelia. Patrně tím i prozřel v pohledu na oborovost a korigoval o to víc reálněji své představy per futurum. Vrátil se tak do Prahy a podepsal již trvalou smlouvu pro druhý obor na první scéně republiky. Hned v sezoně 1973–1974 přidal k Vaškovi oborově velmi podstatnou buffo roli Smetanova Michálka v Čertově stěně, stojící pěveckou obtížností nejblíže prvnímu tenorovému oboru ze všech českých buffo partií.Ale také Mozartova Pedrilla v Únosu ze serailu, tedy jednu z mála typických profilových buffo rolí světové tenorové literatury. Tím byla de facto Hampelova profilace zcela zřetelná! Dočkal se též brzy Skřivánka ve Smetanově Tajemství, ale také snad nejkrásnější oborové role české literatury vůbec, Bendy ve Dvořákově Jakobínovi. V Janáčkově tvorbě se představil jako výtečný Rechtor Příhod lišky Bystroušky, Kudrjáš v Káti Kabanové, muzikálně perfektní soliciátor Vítek ve Věci Makropulos, Starý vězeň v díle Z mrtvého domu. Ale byl také výrazný Janakos v Martinů opeře Řecké pašije. Ve světové opeře nemá buffo tenorový obor mnoho větších, výraznějších rolí, jak jsem předznamenal. Alfréd Hampel se dočkal vděčné buffo role Misaila v Musorgského Borisi Godunovovi, podloudníka Remendada v Bizetově Carmen, Gora v Pucciniho Madame Butterfly, Beppeho v Leoncavallových Komediantech nebo Monostata v Mozartově Kouzelné flétně.Trochu jsem byl překvapen, když nedostal od šéfa Miloše Konvalinky v jeho premiéře Mistrů pěvců norimberských Richarda Wagnera větší a oborově velmi ceněnou „Glanzpartii“ Davida, ale pouze ansámblového Ulricha Eisslingera (sezona 1979–1980). David patří ve světové opeře k oněm nemálo velkým úlohám. Jeho slavný předchůdce Oldřich Kovář byl totiž do role Davida v roce 1958 Jaroslavem Voglem obsazen! Dokonce interpretoval i partii koloraturního Rossiniho Almavivy v opeře Lazebník sevillský, kde se Alfréd Hampel dočkal obsazení do malé role Fiorilla, podruhé v roce 1994 jen Velitele stráže, tedy toho, který přichází hraběte Almavivu zatknout. Ani jiné výrazné charakterní role světové literatury, jako je Albert Herring Benjamina Brittena nebo velmi obtížný, ale nadmíru zajímavý part Dona Jeroma opery Zásnuby v klášteře Sergeje Prokofjeva, v repertoáru Alfréda Hampela nenacházíme… V inscenaci Kovařovicových Psohlavců nezpíval Kovářova a Votavova Adama Ecla, nýbrž jen ansámblovou roli Němce (1984). Čemuž se u prvooborově disponovaného pěvce divím, jenomže zpěvák si role nikdy nevybírá, je cele odkázán na libovůli svých šéfů.Postupně se i z tolik úspěšného Vaška přehrál na partii Principála, jako před ním Milan Karpíšek. Jistě, že opět z vůle šéfů. Také v nahrávkách oper měl trochu menší míru štěstí. Historicky se zvěčnil výborně především jako Vašek v pěkné Krombholcově a Kočího televizní nahrávce Prodané nevěsty (v roce 1971), tehdy spolu se zcela novou tváří vynikající Gabriely Beňačkové a  již osvědčeným Ivo Žídkem. Tento pěkný snímek byl v televizi uváděn po dobu víc než deseti let pravidelně na Nový rok.

V roce 1983 byl přizván Zdeňkem Košlerem v jeho nahrávce téhož Smetanova díla již jako Principál, pro Vaška zde nový operní šéf volil Miroslava Koppa. Je zajímavé, že si ho Zdeněk Košler nezvolil do své nahrávky Čertovy stěny pro Supraphon (1982) jako Michálka, nýbrž Oldřicha Spisara, již po šedesátce věku (63).  František Vajnar si zase pro rozhlasovou nahrávku téhož díla v roce 1978 do role Michálka zvolil lyrického tenoristu Vojtěcha Kociána. Ba ani malou roličku Strážníka v Hubičce, kterou na scéně Národního divadla tak přečasto Alfréd Hampel zpíval, nedostal pro Supraphon možnost zvěčnit. Zdeněk Košler zde dal přednost v roce 1980 Zdeňku Jankovskému, pro něhož je ale zvěčnění se touto roličkou pro historii oborově netypické. Tento výčet již nepřímo jaksi relativizuje tehdy pofidérně chápanou oborovost, zejména když Oldřich Spisar a Zdeněk Jankovský spolu již v letech působení v Plzni a poté i na scéně Národního divadla v Praze alternovali roli Smetanova Dalibora…  A oba končili svoji kariéru v rolích Michálka a Skřivánka, patrně snad po vzoru Beno Blachuta. Ovšem opět jako vždy z pozice mínění operních šéfů a dirigentů! Alfrédu Hampelovi přál v dané době Jaroslav Krombholc, který ho přijímal v roce 1970 do své inscenace Prodané nevěsty. Přizval ho do rozhlasové nahrávky Smetanových Dvou vdov pro roli Toníka v roce 1974. Zatímco o pět let později si zase brněnský dirigent František Jílek zvolil v Praze pro legendární firmu Supraphon a svoji interpretaci Dvou vdov pro roli Toníka typicky lyrického tenoristu Zdeňka Švehlu.Alfréd Hampel si kompenzoval účinkování v převážně malých i epizodních rolích na jevišti celou řadou koncertních vystoupení. Velmi jsem tehdy oceňoval jeho výraznou interpretaci Janáčkova Zápisníku zmizelého, kde mohl ukázat plně své prvooborové rozsahové dispozice. Jeho obě vysoká Cé v závěru – „Zefka na mne čeká, se synem v náručí.“ – vyznívala technicky s jistotou jeho kulatého, příjemného, ale i nosného hlasu. Part prováděl výrazově přesvědčivě a se smyslem pro silné muzikální cítění specifického rytmického tepu Janáčkových frází. Škoda, že není tato kreace zvěčněna! Vystupoval často v kantátové tvorbě, v Carmině Buraně Carla Orffa, Persefoně Igora Stravinského, ale i ve Dvořákově Stabat Mater a Requiem. Velmi rád se věnoval písňové tvorbě, byl vyhledáván pro moderní tvorbu dvacátého století. Aby ne, byl muzikálně skvělý, s výborným rytmickým citem. Vždyť absolvoval HAMU jako varhaník, což je jeden z nejobtížnějších studijních oborů akademie, pokládaný na HAMU za obor vrcholně intelektuální, podobně jako dirigování. A zajisté se mu moc hodil v pedagogické práci na Pražské konzervatoři v letech 1988–1996, když uměl literaturou své žáky dobře doprovodit na klavír, což vůbec není častým jevem. Jeho učitel oboru zpěv Miloš Linka například hrával pouze nahý pěvecký part bez harmonie, jen pravou rukou, na klavír více neuměl. Nebyl v tomto konání ostatně nikterak ojedinělý.

Pro volbu buffo oboru v Národním divadle rozhodla na počátku let sedmdesátých shoda šťastných okolností, které se Hampelovi naskytly v Plzni. A ihned poté v Praze! Role Vaška mladistvého vzezření byla tehdy zrovna hledaná a potřebná, zatímco pro prvooborovou roli Jeníka mělo Národní divadlo kupodivu tenoristů nadbytek… Touto shodou okolností byla tehdy šťastná role Vaška objevená Plzní (1968), ale de facto obratem (1970) vítaná a akceptovaná i v Praze!Ale u tenoristy prvého oboru zde musela hrát roli také Hampelova pronikavá inteligence a smysl pro pragmatický pohled na obor, ale i na sebe sama! Což bývá u pěvců mnohdy to vůbec nejtěžší! Dobře vím, že manželé Linkovi, jako pedagogové, nikterak nefandili Hampelovu rozhodnutí, vyjádřenému tehdy paní Mustanovou-Linkovou, která mi říkala: „My jsme si mysleli, že z náševo Alfréda bůdět těnór, no ale jemů chvátit koktáť… Koktáť étavo Váška…“ Zde přesně cituji, pamatuji si to snad až zázračně… Paní Mustanová byla totiž sopranistka, původem Ruska, provdaná za barytonistu Národního divadla Miloše Linku, takže mluvila napůl česky, napůl rusky, což bylo půvabné. Pan Linka ji trochu mírnil, že přece jen Národní je Národní. Alfréd byl inteligentní a bystrý, neboť rozjetý rychlík jede kolem nás obvykle jen jednou, pokud se hned nenaskočí, váhá se, nemusí příště již nikdy přijet… Právě Alfréd Hampel mohl mít vážné dilema, vždyť přesvědčivě zvládal Jeníka, Lukáše, ba i Prince, Pinkertona, Des Grieux, v malém Brandenburgu dokonce i Cavaradossiho!  Někoho by tento výčet rolí nalákal kráčet jiným směrem, ale Alfréd Hampel viděl zřejmě své působení zřetelně a neváhal. Jeho slavní oboroví předchůdci toto dilema nikdy mít nemohli!  Karel Hruška, Oldřich Kovář i Milan Karpíšek byli totiž na rozdíl od Hampela druhooboroví tenoři polohou i rozsahem, jmenované role, zpívané Alfrédem Hampelem, by nikdy ryze pěvecky neobsáhli. Alfréd Hampel byl jejich nástupce v jiné době, která již modifikovala nově mnohé, ba patrně ani profilace nebyla dodržována tak jako za časů již odeznělé zlaté éry Národního divadla a těsně před ní.

Ze svazku Národního divadla odešel Alfréd Hampel do penze v roce 2002, ve svých třiašedesáti letech.

Pro historii české opery zůstane Alfréd Hampel zapsán jako talentovaný, inteligentní, vysoce muzikální tenorista, který se stal pokračovatelem české tradice, tradice buffo tenorového oboru. Nástupcem legendárního Oldřicha Kováře také svojí fyziognomií a schopností pronikat hlouběji do nitra komických, tragických, lyrických i tragikomických postav a postaviček. A podat posluchačům přesvědčivý herecký obraz života rolí roztodivných charakterů z různého historického a sociálního prostředí. Nemohu nedodat v závěru, že byl také významným koncertním pěvcem, kde prokazoval ryze pěvecky své reálné prvooborové dispozice, zejména plným hlasovým rozsahem. V tomto bodu je v řadě jmenovaných slavných buffo tenoristů Národního divadla pro historii pěvcem jedinečným, tak jako zase Karel Hruška svým realistickým herectvím. Byť patrně pro různé mocenské amplitudy v Národním divadle v jeho éře, ne vždy do té míry plně využitým, jak bych si zpětným pohledem osobně představoval.

Foto archiv ND – Oldřich Pernica, Jaromír Svoboda, Hana Smejkalová