K významnému jubileu Jarmily Krátké

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Jižní Morava vždy byla proslulá svou múzičnosti, zpěvností a výskytem talentů. Když se k tomu přidalo ještě rodinné prostředí, které hudbě a zpěvu přálo, často jsme byli svědky zrodu budoucího výborného zpěváka či muzikanta. V plné míře to platí i o emeritní sólistce brněnské Janáčkovy opery a dlouholeté pedagožce Janáčkovy akademie múzických umění Jarmile Krátké.Jarmila Krátká se narodila 15. listopadu 1934 ve Ždánicích u Kyjova. Jarmilku přitahoval zpěv, naučila se desítkám lidových písní, a jak sama na sebe prozradila v rozhovoru, který poskytla v březnu 2010 periodiku Nadace Život umělce: „Chtěla jsem být učitelka. Už jako malé děvčátko jsem učila své panenky lidovým písničkám. Ve čtvrté třídě jsem si oblíbila paní učitelku. Mluvila nádhernou češtinou a učila tak, že jsem si nedovedla představit jiné povolání.“

Jarmila Krátká dodnes vzpomíná na svou profesorku zpěvu z bučovického gymnázia Evu Bílou, která jí dala první impulz k tomu, aby se hudbě a zpěvu věnovala. Paní profesorka po celý život pilně sledovala umělecký vývoj své někdejší studentky.

Poválečná léta byla v české společnosti plná paradoxů. Na jedné straně nás železná opona uvrhla do totální společenské, politické a ekonomické izolace, ale na druhé straně se, v mantinelech daných režimem, rozvíjely dobrovolné kulturní a umělecké aktivity občanů. Nejinak tomu bylo v šestitisícových Bučovicích, kde Jarmila Krátká studovala na gymnáziu a vedle toho se pilně zdokonalovala ve zpěvu a ve hře na klavír. Na škole fungoval pěvecký sbor, v jehož čele stál její o rok a devět měsíců starší spolužák Jiří Majer, pozdější ředitel Státního divadla v Brně. Když Jiří Majer po maturitě odešel studovat do Brna muzikologii, převzala po něm Jarmila Krátká dirigování. V Bučovicích hrála také ochotnické divadlo, vystoupila například v roli Tekly v Gogolově Ženitbě anebo Lidušky v Tylově Paní Marjánce, matce pluku.

Po maturitě odešla studovat do Brna, splnit si svůj sen – stát se učitelkou. Na tehdejším pedagogickém institutu studovala obor čeština–ruština a vedle toho dále pilně studovala zpěv. V Brně se rovněž zapojila do amatérské umělecké činnosti. Tehdy tam působil velice aktivní Závodní klub železničářů sídlící v budově Typosu (nyní brněnské studio České televize). Hrála se tam nejen činohra a opereta, ale troufli si i na operu. V představeních tam hostovali jak členové Státního divadla, tak významní pražští hosté jako například Oldřich Nový či Jára Pospíšil. Jarmila Krátká úspěšně účinkovala v řadě inscenací. Dodnes ráda vzpomíná především na inscenaci Mamzelle Nitouche, v níž hrála a zpívala titulní roli.

Poté, co úspěšně absolvovala pedagogické studium, neodešla učit, ale stala se řádnou studentkou brněnské konzervatoře, kde u profesorky Gerty Redlichové studovala zpěv. Už během jejích studií o ní projevila zájem divadla v Brně, Ostravě, Teplicích a Jihlavě… Zvítězilo Brno, kde už v roce 1959 jako posluchačka pátého ročníku hostovala ve zpěvoherním souboru. Jejími prvními rolemi v brněnské Redutě byly Katka v operetě slovenského autora Gejzy Dusíka Hrnčířský bál, Božka v tehdy velmi populární komedii Miloslava Stehlíka Hej, pane kapelníku, k níž hudbu napsal dirigent zpěvoherního souboru Miloš Machek a Lída v hudební komedii Ludvíka Podéště a Karla Michaela Walló Filmová hvězda. Roli Gildy v Millöckerově operetě Viceadmirál a Sisku ve Voskovcově, Werichově a Ježkově Těžké Barboře už nastudovala jako členka divadla, do něhož nastoupila 11. ledna 1960.

Svým velmi příjemně zbarveným hlasem, perfektně zvládnutou pěveckou technikou a přirozeným hereckým talentem doplněným křehkým dívčím zjevem byla Jarmila Krátká ideálně disponovaná pro subretní role. Výborně to prokázala v oblasti klasické operety v rolích Anniny a Barbary ve Straussově Noci v Benátkách, Kristy v Zellerově Ptáčníkovi a vstupem do hlavní ženské role Žofky ve veleúspěšné inscenaci Strausova Cikánského barona, která byla na repertoáru řadu let. Svůj přirozený smysl pro humor prokázala v parodické podobě v postavě Winifred v Limonádovém Joeovi a ve výtečné kreaci titulní postavy ve Voskovcově, Werichově a Ježkově adaptaci Labichovy hry Slaměný klobouk aneb Helenka je ráda a v roli Aničky v Haasově skvělé inscenaci Burckhardtova Ohňostroje…Záhy se setkáváme se jménem Jarmily Krátké také v programech operních představení. Mezi jejími prvními rolemi v Janáčkově opeře najdeme Esmeraldu v Prodané nevěstě, Kuchtíka v Rusalce anebo dvě role janáčkovské, Barenu v Její pastorkyni a Kristýnku ve Věci Makropulos…

Jarmila Krátká se rozhodla dále prohloubit své vzdělání a v letech 1962–1967 vystudovala pěvecký obor na JAMU u profesorky Jarmily Vavrdové-Tomašovové. Svá vysokoškolská studia zakončila absolutoriem v roli Micaely v Carmen. A v roce 1967 se blýskla výborným výkonem v roli Ireny v československé premiéře opery Josefa Myslivečka Tamerlán, kterou nastudovali dirigent Václav Nosek a režisér Miloš Wasserbauer.

V době svých externích vysokoškolských studií byla Jarmila Krátká stále ještě kmenovou sólistkou zpěvohry. Brněnský zpěvoherní soubor měl v šedesátých letech stejně jako další tři soubory Státního divadla štěstí na výtečné koncepční vedoucí pracovníky. Pod patronací zkušeného divadelního praktika, šéfa souboru Karla Šedy tu působil špičkový znalec klasické operetní literatury s velkými zkušenostmi z německých scén, spolužák Huga Haase z brněnské reálky Emanuel Punčochář. Po jeho odchodu do důchodu jej vystřídal někdejší brněnský sbormistr Jiří Karásek, bravurní klavírista, jenž své dirigentské ostruhy získal během svého působení v Plzni a v Olomouci. A po odchodu dirigenta Miloše Machka do rozhlasu začala v Brně vycházet budoucí dirigentská hvězda českého „hudebně zábavného divadla“, jak jsme směsici žánrů, které uváděly zpěvoherní či operetní soubory v určité době říkali, Arnošt Moulík. Jako kmenoví režiséři působili zkušený divadelník starší generace s dlouholetou praxí v činoherních i hudebních divadlech Rudolf Kulhánek a někdejší výborný, především komediální herec Divadla Julia Fučíka a poté pilný a nadšený tvůrce průkopnických muzikálových inscenací Stanislav Fišer. A spiritus agens veškerého toho dění byl Ivo Osolsobě, jehož je třeba neustále připomínat nejenom pro jeho zásluhy o prosazení muzikálu na česká jeviště, ale také pro jeho důslednou koncepční dramaturgii, budovanou dlouhodobě jak s ohledem na publikum, tak na skladbu souboru. Jeho tehdejší koncepci sice překonal čas tím, že vývoj jednoznačně a nezadržitelně směřoval k výrazné žánrové specializaci umělců i souborů, ale to nijak nezmenšuje jeho tehdejší zásluhy.

A tak se stalo, že právě v tomto souboru se setkala s jednou z nejobtížnějších koloraturních partií v operní literatuře, s Olympií v Offenbachových Hoffmannových povídkách.A i když se nikdy nepokládala za typickou koloraturní sopranistku, díky svému talentu a perfektně zvládnuté technice práce s hlasem tento úkol, který znamenal další milník na její pěvecké dráze, zvládla…

Z řady jejích dalších zpěvoherních rolí si připomeňme alespoň offenbachovské postavy Zuzanu v Madame Favart, Delfinu v Coscolettovi a Dianu v Orfeovi v podsvětí, Huguettu ve Frimlově Králi tuláků a především inscenaci Lehárovy Veselé vdovy, v níž úspěšně ztvárnila jak titulní roli, tak postavu Valencie.V létě 1968 přechází Jarmila Krátká ze souboru zpěvohry do Janáčkovy opery. Poprvé se představí jako členka opery už koncem června 1968 ve Štychově, Věžníkově a Ogounově inscenaci Gershwinovy „černošské o opery“ Porgy a Bess. V ní se, mimo jiné díky svým předchozím muzikálovým zkušenostem perfektně vypořádala s rolí Clary a výtečně zazpívala proslulou Summertime… A ihned po nástupu do nové sezony, musela během týdne nazkoušet už jako host v souboru zpěvohry titulní roli v Kálmánově Hraběnce Marici, v níž se více než důstojně se zpěvohrou rozloučila.

V téže době jí byly přiděleny dvě role, které se staly jejími nejmilejšími. Byla to Julie v Dvořákově Jakobínu a Nedda v Leoncavallových Komediantech, kterou zpívala bez alternace po řadu let. Z dalších četných postav jmenujme alespoň Marcellinu v Beethovenově Fideliu, Barbarinu a Cherubína v Mozartově Figarově svatbě, Leonardovu ženu v Szokolayově Krvavé svatbě, Kateřinu v Kovařovicových Psohlavcích, Libinu ve Fibichově Šárce či Rozáru v Maryše Emila Františka Buriana.Z jejích četných postav a postaviček v operách Leoše Janáčka se zmiňme o trojroli Číšníček – Zázračné dítě – Žák ve Výletech páně Broučkových. Představila se také v inscenacích miniopery.V režii Evalda Schorma zpívala a hrála pod taktovkou Václava Noska roli Ariadny v Milhaudově Opuštění Ariadny a Cikánky v barokní opeře Jean-Baptisty Lullyho Jeden chce a druhý musí. V mimořádně úspěšné inscenaci světové premiéry opery Bohuslava Martinů Trojí přání aneb Vrtkavosti života hrála a zpívala roli Éblouie. A na scéně Operního studia JAMU vytvořila pohostinsky postavu Popelky v opeře Bohuslava Martinů Veselohra na mostě.

Jarmile Krátké se nakonec její dětské přání splnilo. V roce 1970 se v souvislosti s příchodem muzikálu na česká jeviště zavedlo studium zpěvu pro činoherce… Jarmila Krátká, vyzbrojená důkladnou teoretickou průpravou a vlastní praxí začala na tomto oddělení vyučovat. Jejími studenty v té době byli například Dagmar Veškrnová či Pavel Zedníček. Později se věnovala výuce operního a koncertního zpěvu. Mezi její úspěšné absolventky patří například sólistka Janáčkovy opery Jitka Zerhauová anebo nositelka Ceny Thálie Regina Vernerová-Renzová.

Po roce 1990 se věnuje výchově muzikálových talentů na Divadelní fakultě JAMU. S řadou jejích posluchačů a posluchaček se můžeme setkat ve špičkových muzikálových inscenacích. Jsou mezi nimi i tři nositelky Cen Thálie za muzikálový obor – Petra Jungmannová, Alena Antalová a Radka Coufalová.Mimořádně sympatickým rysem paní Jarmily Krátké je její skromnost a úcta k výkonům kolegů. Ve výše zmíněném rozhovoru pro Nadaci Život umělce to dokumentovala následujícími slovy: „Mimořádný talent, velká píle a charakter se sejdou jen občas. Jednoho takového člověka v divadelním světě znám. Je to Richard Novák, má všechno, co je na jevišti potřeba, včetně absolutního sluchu a vynikající muzikality.“

Foto archiv ND Brno, Divadlo.cz / Rafael Sedláček