Jedna z výrazných tváří ostravské operní historie: Karel Kügler

Osobnosti české opery 

Ostrava dvacátých a třicátých let minulého století byla prudce se rozvíjejícím městem, které prožívalo rychlou proměnu. Ze směsi sídlišť, jež vznikly kolem šachet a ocelářských závodů, se rodilo sebevědomé centrum nejen hospodářského, ale také společenského života. Díky iniciativě řady výrazných osobností se Ostrava tehdy postupně stávala skutečným městem kultury.

Když procházíme bohaté divadelní a hudební dění v Ostravě oněch let, vždy se nám ve stínu výrazně řezaného ostrého profilu Jaroslava Vogla objeví obrýlená tvář nenápadného muže připomínající spíše bankovního úředníka než kumštýře. On vlastně původně úředníkem Živnobanky byl.Jmenoval se Karel Kügler a od jeho narození uplyne na Nový rok 2015 přesně sto třicet let. V rodné Praze vystudoval obchodní akademii, ale více než kariéra bankovního úředníka ho lákala hudba a zpěv. V letech 1905–1907 studoval na proslulé Pivodově pěvecké škole, v dalších letech pokračoval v pěveckém školení u profesora Wallersteina. Odešel zkusit štěstí do Německa, kde zpíval v divadlech v Kielu a Hamburku a posléze i v dánském hlavním městě Kodani.

V roce 1914 se vrací do Prahy, kde se stává členem operního souboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Ale už 25. listopadu toho roku se s jeho jménem setkáváme na divadelní ceduli Národního divadla. A bylo to hned v jedné z nejprestižnějších tenorových partií, v titulní roli Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha. O čtrnáct dní později vystoupil v Kovařovicových Psohlavcích v menší roli rychtáře Adama Ecla a na Boží hod vánoční 1914 si jej šéf opery Karel Kovařovic obsadil do role Jeníka v Prodané nevěstě.

Z vinohradského divadla se Karel Kügler stěhuje do Zítkovy a Schulzovy budovy na břehu Vltavy. Na vinohradské divadlo ale ani po nástupu na první operní scénu nezanevřel. Dirigent Karel Nedbal, jenž tehdy ve vinohradském divadle působil, na něj ve svých pamětech Půl století s českou operou vzpomíná jako na příležitostnou, ale vždy vítanou posilu nesoběstačného ansámblu.

V Národním divadle Karel Kügler odzpíval a odehrál slušnou řádku rolí převážně lyrického tenorového oboru. Byli mezi nimi titulní hrdina Massenettova Werthera, des Grieux v Manon téhož autora, hrabě Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském, don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim, Vilém Meister v Thomasově Mignon, Lenskij v Evženu Oněginovi, kterého již tehdy střídal se svou pozdější parádní buffotenorovou rolí Triqueta. Z jeho rolí v českých operách jmenujme především Jeníka v Prodané nevěstě, kterého střídal s Vaškem, Vítka v Daliborovi, Stazia Orsiniho v prvním uvedení opery Jaroslava Křičky Hipolyta v říjnu 1917 a o rok později Velvarského v premiérovém představení Foersterovy opery Nepřemožení.Z jeho dalších rolí připomeňme alespoň Prince Leopolda v Halévyho Židovce, wagnerovské postavy Waltera von der Vogelweide v Tannhäuserovi a Lodivoda v Bludném Holanďanovi, Zpěváka ve Straussově Růžovém kavalíru a Jurodivého v Borisi Godunovovi Modesta Petroviče Musorgského. Jako člen Národního divadla naposledy vystoupil na jeho jevišti 6. července 1919 v roli Jeníka v Prodané nevěstě. Později ale občas v Národním hostoval v řadě rolí (mimo jiné Rudolf v Pucciniho Bohémě, Jarek ve Smetanově Čertově stěně, Skřivánek v Tajemství a učitel Benda v Dvořákově Jakobínu).V roce 1919 je založeno v Ostravě Národní divadlo moravskoslezské. Ředitel Václav Jiřikovský přivádí Karla Küglera do Ostravy. Do Ostravy je angažován jako sólista a režisér a obě profese naplno vykonává po dvě desetiletí. Vedle toho je nepostradatelným organizátorem operního provozu, překladatelem operních i operetních libret, redaktorem a přispěvatelem divadelního časopisu. Je prostě jednou z duší nově vzniklého a velmi aktivního divadelního souboru.

Ze sedmnácti premiér první sezony 1919/1920 jich režíruje čtrnáct včetně zahajovací Prodané nevěsty dne 12. srpna 1919. Vedle toho samozřejmě prakticky v každé inscenaci vytváří některou z tenorových rolí. V první sezoně si zazpíval i jednu z technicky nejnáročnějších tenorových partií, titulního hrdinu Adamova Postiliona z Lonjumeau. Byl prvním ostravským režisérem Janáčkovy Její pastorkyně, jejíž premiéra se pod taktovkou tehdejšího šéfdirigenta opery Emanuela Bastla konala 1. listopadu 1919. K Pastorkyni se pak jako režisér vrátil ještě dvakrát. Z dalších zajímavých Küglerových inscenací v jeho první ostravské sezoně se zmiňme o opeře Mikuláš Zrinský chorvatského skladatele Ivana Zajce, Starém ženichu Karla Bendla a opeře brněnského operního šéfa Františka Neumanna. Dirigentem Ekvinokce těchto tří inscenací byl tehdy začínající Jaroslav Vogel.

V druhé ostravské sezoně následovaly mimo jiné Verdiho Aida, k níž se jako v případě jiných oper později opět jako režisér vrátil, Meyerbeerovi Hugenoti a opět s Jaroslavem Voglem Pucciniho Dívka ze Zlatého západu. Čajkovského Pikovou dámu, kterou rovněž dirigoval Jaroslav Vogel, sice Kügler nerežíroval, režisérem tohoto představení byl zakladatel ostravského baletu Achille Viscussi, ale zato v ní ztvárnil hlavní mužskou roli Heřmana.

Po většinu svých ostravských sezon byl Karel Kügler fakticky jediným domácím operním režisérem. Pouze v letech 1923–1927 byl jeho režijním partnerem výtečný basista souboru Jan Kühn, pozdější zakladatel slavného pěveckého sboru, a v letech 1935–1937 pozdější ředitel Jihočeského divadla a Divadla na Fidlovačce a manžel Nataši Gollové Karel Konstantin. Například v sezoně 1933/1934 se s jeho jménem ve funkci režiséra setkáváme u všech jedenácti premiérovaných titulů, v sezoně  1931/1932 chybí jeho jméno z deseti titulů u jediného, jímž je poslední Janáčkova opera Z mrtvého domu, kterou si jeden z nejlepších znalců Janáčkovy tvorby Jaroslav Vogel režíroval sám. Stejné to bylo v sezoně  1932/1933, kdy jediným titulem, který Kügler nerežíroval, byla opera Karla Weise Polský žid, u níž je uveden jako režisér člen činohry Jaroslav Skála. I ve své poslední ostravské sezoně 1938/1939 se s jeho jménem setkáváme v bezprostředním sledu u šesti inscenací z devíti až do jeho odchodu do emigrace na jaře 1939. Jeho poslední ostravskou inscenací byl Rigoletto. Celkem Karel Kügler režíroval v ostravském divadle sto šedesát devět oper a zejména v první fázi byl u řady z nich také autorem scénického řešení.

Jak bylo řečeno výše, k řadě titulů se režisér Kügler vracel. Ze zajímavých titulů, které inscenoval, několik jmenujme. Byl to například v roce 1923 Wagnerův Lohengrin, ve kterém dokonce sám zpíval postavu titulního hrdiny, o rok později první ostravské uvedení Libuše. Mezi dalšími byly Wagnerovy opery Tannhäuser, Mistři pěvci norimberští, Bludný Holanďan, a dokonce si tehdy v Ostravě troufli i na Parsifala. Dále pak to byl Straussův Růžový kavalír, Meyerbeerův Prorok, Verdiho Falstaff. Velice příznivě přijala kritika jeho představení opery Rudolfa Karla Smrt kmotřička. Z původní české tvorby se dále jednalo o Ostrčilovo Honzovo království uvedené na podzim 1934 krátce po brněnské premiéře díla, Janáčkovu Káťu Kabanovou a Věc Makropulos (sám v ní účinkoval v roli solicitátora Vítka a v této roli také hostoval v roce 1935 v brněnské Sachsově a Walterově inscenaci této opery). Dále to byla Foersterova Eva, Ostrčilovo Poupě uvedené v jednom večeru spolu se Zichovým Malířským nápadem. Byl rovněž režisérem titulů z ruské a jihoslovanské tvorby, které vždy byly předmětem tvůrčího zájmu Jaroslava Vogla (Musorgského Boris Godunov, Carevniny střevíčky Petra Iljiče Čajkovského, Zlatý kohoutek Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, Borodinův Kníže Igor, Ženich z onoho světa Jakova Gotovace), a byl také režisérem Voglovy opery Jovana.

Karel Kügler nebyl rozhodně žádným profilovým režisérem, jenž by přinášel do inscenační koncepce oper nové prvky, ani na to v jeho časech nebyl čas a prostředky. Byl ovšem solidní provozní režisér, který jako dobrý herec a zpěvák, kterým sám byl, dokázal přenášet své zkušenosti na ansámbl a svými zkušenostmi výrazně přispěl k formování Voglova souboru. Nositeli nových inscenačních prvků v operních inscenacích ostravského souboru se stali až jeho nástupci, kterými nejprve byli Karel Palouš a Miloš Wasserbauer a po roce 1945 Branko Gavella a mladý, nápady již tehdy překypující Bohumil Hrdlička.

Karel Kügler nadále pilně účinkoval na jevišti. Vedle postav zmíněných již na jiných místech jmenujme třeba Lukáše ve Smetanově Hubičce, Ctirada ve Fibichově Šárce, Juliena v Charpentiérově Louise. Postupně začaly výrazně převažovat buffotenorové postavy, jejichž se stal v Ostravě ve své době nepřekonatelným interpretem.

Občas si Karel Kügler jako režisér a herec odskočil i do operety. Zmiňme se  alespoň o Boccacciovi Franze von Supp, či stěžejních dílech Johanna Strausse Netopýr a Cikánský baron, v nichž  vystoupil v rolích Alfréda a Sándora Bárinkaye.

Na svém kontě měl řadu překladů operních i operetních libret. V pražském Národním divadle se například hrály jeho překlady Boitova Mefistofela, Verdiho Dona Carlose, Pucciniho jednoaktovky Gianni Schicchi a Angeliky Jacguese Iberta, která byla uvedena v jednom večeru s jedinou komickou operou italského veristy.

Významné byly Küglerovy aktivity v ostravském kulturním a uměleckém životě. Podílel se na pořádání koncertů Kruhu přátel hudby a Spolku pro komorní hudbu. Úzce spolupracoval s ostravskými pěveckými sbory Lumír, Záboj a Židovský pěvecký spolek. Po příchodu Jaroslava Vogla do šéfovské funkce byl jeho nejbližším a nejvýznamnějším spolupracovníkem při pořádání jeho proslulých symfonických koncertů.

Léta okupace strávil Karel Kügler v Iránu. V hlavním městě Teheránu byl profesorem státní konzervatoře a ředitelem operní sekce tamního ministerstva kultury.

Po návratu do vlasti se stal jedním ze zakladatelů českého divadla v Ostravě. V letech 1946 a 1947 byl jeho ředitelem a šéfrežisérem, také občas účinkoval ve svých oblíbených rolích, jako byl Skřivánek ve Smetanově Tajemství a učitel Benda v Dvořákově Jakobínu. V závěru života pečoval o archiv opavského divadla. Zemřel v Ostravě 4. listopadu 1950.

Karel Kügler byl jedním z nejtypičtějších představitelů „pionýrského“ období českého operního divadla. Dnes je zcela jiná doba, opera se provozuje ve zcela jiných podmínkách a zcela jinak je organizována její činnost. To je třeba si na jedné straně uvědomit a na straně druhé bychom si alespoň občas měli připomenout, že bez vkladu těchto umělců, kteří namnoze tvořili doslova na zelené louce, by česká opera neexistovala. Mám za to, že Nový rok roku 2015 nám poskytuje důvod k takovémuto zamyšlení.

Foto archiv ND / Atelier Hůlek