Pětasedmdesátiny barytonisty Pavla Červinky

Osobnosti české opery 

V pondělí 9. března slaví své pětasedmdesátiny Pavel Červinka, barytonista, jehož pěvecké a herecké umění obdivovali operní fanoušci čtyři a půl desítky let na scénách nejen českých, ale i zahraničních scén. Pavel Červinka se svými vyzrálými výkony vepsal do paměti především pražských, libereckých a ostravských milovníků opery.

Konzervatoř vystudoval u profesorů Jana Berlíka a Teodora Šrubaře na Pražské konzervatoři. Tito dva výborní pedagogové poskytli mladému adeptovi velice solidní základy, na něž pak navázal svými zkušenostmi, které postupně získával v divadelní praxi. Jana Berlíka jsem nikdy neměl možnost na jevišti vidět, Teodora Šrubaře poměrně často. A kdykoli jsem se setkal jako divák a posluchač s Pavlem Červinkou, vždy mi pana Teodora Trubaře připomínal. Ne, že by šlo o nějakou kopii, žák si vzal od učitele inspiraci, ale šel svou vlastní cestou. Pavel Červinka ovšem působil stejnou noblesou svého hereckého projevu, svým na obsah skladatelovy výpovědi zcela koncentrovaným pěveckým výrazem a vnějškově neagresivním, ale vnitřně velmi intenzivně působícím vyjádřením své výpovědi o roli.

Student konzervatoře Pavel Červinka měl možnost vystoupit před vybraným pražským publikem při představení opery Jana Bedřicha Kittla na libreto Richarda Wagnera Francouzové před Nizzou, v němž účinkovali posluchači konzervatoře. Národní divadlo ve spolupráci s Pražskou konzervatoří uvedlo tento zajímavý titul při příležitosti sto padesátého výročí prestižní pražské hudební školy v rámci Pražského jara v květnu 1961.

O dva roky později měl absolvent konzervatoře Pavel Červinka štěstí, že jeho prvním angažmá se stalo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, kde v té době šéfoval opeře Rudolf Vašata. Tento člen hudebnického rodu s velkou tradicí byl nejen vynikající dirigent, ale také znamenitý operní šéf, což prokázal už při svém úspěšném šéfování v Ostravě v padesátých letech. Dokázal souboru vtisknout jasnou dramaturgickou i interpretační linii a cílevědomě usměrňovat růst mladých zpěváků jak výběrem úkolů, jež jim poskytoval, tak konkrétním vedením při studiu rolí. Liberecká opera se za téměř deset let, během nichž stál v jejím čele, stala významným operním centrem, poskytujícím jak četné dramaturgické podněty v oblasti moderní opery i pečlivý výběr u nás méně známých nebo praktických neznámých titulů z tvorby klasické, tak důkladnou průpravu mladých talentů.Dnes je jiná doba, operní soubory pracují na podstatně jiné bázi, než tomu bylo tenkrát. V žádném případě nehodlám vychvalovat časy minulé a volat po tom, abychom se vrátili k tehdejší praxi. Nezapomínejme, že do značné míry byla ta tehdejší praxe způsobena naší uzavřenosti a odtrženosti od evropského kulturního vývoje, jehož jsme dnes součástí se všemi důsledky, které to přináší. Na druhé straně si ale musíme přiznat, že tehdejší začínající operní sólisté tím, že byli doslova vrženi do velmi náročného života oblastních operních scén s jejich mnohdy hektickými, dnes nemyslitelnými provozními nároky, byli pro svou budoucí kariéru perfektně vybaveni. Bylo to ovšem také ve velké míře zásluhou toho, že v čele těchto souborů stály významné umělecké osobnosti, jež si byly vědomy zodpovědnosti, kterou mají vůči opeře jako uměleckému žánru, jejím interpretům a last not least vůči publiku.

Pavel Červinka si v Liberci vybudoval úctyhodný základní repertoár na kvalitní úrovni. Zazpíval a zahrál si tam mnohé smetanovské barytonové role, Bohuše v Dvořákově Jakobínu, Evžena Oněgina, z verdiovských rolí nejen Rigoletta, hraběte Lunu v Trubadúru či Jiřího Germonta v Traviatě, ale také hraběte Arkanströma (Renata) v Maškarním plese, Dona Carlose v Ernanim či Montforta v Sicilských nešporách. Na podzim roku 1967 byl spolu s Petrem Růžičkou prvním představitelem titulního hrdiny v opeře, která byla do té doby v českém operním světě téměř neznámá a poté se stala jedním z nejpopulárnějších, téměř kultovním dílem na českém jevišti. Touto operou byl Nabucco a překladatelem libreta do češtiny nebyl nikdo jiný než Červinkův pedagog a pozdější interpret této role na Národním divadle, Teodor Šrubař.

Z dalších rolí si připomeňme alespoň dvě pucciniovské, konzula Sharplesse v Madamě Butterfly, Alfia v Mascagniho Sedláku kavalíru či Silvia v Leoncavallových Komediantech. A ve výčtu závažných rolí, jež Pavlu Červinkovi liberecká opera dala, bychom mohli dále pokračovat. Však také na ni Pavel Červinka nikdy nezanevřel a stále znovu se do ní vracel. I později to bylo právě liberecké divadlo, kde měl možnost setkat se s novými závažnými úkoly, kterým dokázal vtisknout jedinečnost své interpretace. Jenom namátkou připomenu markýze Posu ve Verdiho Donu Carlosovi, Voka ze Smetanovy Čertovy stěny anebo Přemysla v Libuši.Po devíti letech v Liberci přechází Pavel Červinka do Ostravy, kde tehdy šéfuje další významná osobnost českého operního života oněch let, Jiří Pinkas. Ještě před vlastním nástupem do angažmá hostuje v Ostravě na jaře 1972 v roli Silvia v Komediantech v inscenaci dirigenta Bohumila Janečka a režiséra Miloslava Nekvasila. Vzpomínám na toto představení. Jeho Silvio odpovídal ve všech parametrech požadavkům této role jak svým přesným pěveckým výrazem spojujícím vroucnost a lyričnost s potřebným dramatismem, tak vnějškově neefektní, ale niternou působivostí hereckého výrazu. Drobná poznámka na okraj: v této inscenaci v roli Cania alternovali dva, v té době možná nejlepší představitelé této postavy na českém jevišti, Jaroslav Hlubek a Jiří Zahradníček.

Ostravské angažmá poskytlo Pavlu Červinkovi řadu inspirativních úkolů v širokém žánrovém rozpětí, jako byl doktor Malatesta v Donizettiho Donu Pasqualovi, Rigoletto, Valentin v Gounodově Faustovi a Markétce, kníže Jeleckij v Čajkovského Pikové dámě, Meresjev v Prokofjevově Příběhu opravdového člověka anebo Tichon v opeře Andreje Petrova Petr I.Z Červinkova ostravského působení bych chtěl vyzvednout především tři mimořádné výkony: titulního hrdinu v opeře Bohuslava Martinů Dvakrát Alexandr, do všech detailů pěvecky i herecky propracovaného Andreje Bolkonského v Prokofjevově Vojně a míru a roli, v níž prokázal do té doby netušené valéry svého umění – titulního hrdinu v Gershwinově opeře Porgy a Bess.

Stejně jako v Liberci i v Ostravě prožil Pavel Červinka v Ostravě devět velmi úspěšných sezon. V roce 1981 se stává členem Opery Národního divadla. S výjimkou pěti let, po rozdělení jeho operního souboru v roce 1992 byl členem Státní opery Praha, v něm působil až do odchodu do důchodu na konci roku 2007.

Pro současnou nastupující generaci musí být naprosto nepředstavitelné, že seznam premiér, v nichž za tu dobu Pavel Červinka účinkoval, obsahuje šedesát šest položek, přičemž jen v několika málo případech šlo o opakované vystoupení v jedné roli. Všechny přidělené úkoly, ať už se jednalo o hlavní role, partie středního rozsahu anebo epizodní role, zvládal Pavel Červinka s důkladností, precizností a noblesou sobě vlastní.

Svůj smetanovský repertoár si v Národním doplnil o Tausendmarka v Braniborech, v Libuši si vedle Radovana zazpíval i na naší první scéně Přemysla, takže, pokud mi je známo, jedinou smetanovskou závažnou barytonovou rolí, kterou nezpíval (ale možná se mýlím), byl král Vladislav v Daliborovi, v němž pravidelně účinkoval v postavě Budivoje. Z dvořákovských rolí zůstal věrný svému Bohušovi, pro nějž měl po všech stránkách ideální osobnostní i profesní předpoklady, v Rusalce byl v desítkách představení podle potřeby Hajným nebo Lovcem. V Armidě ztvárnil roli Bohumíra z Bouillonu, v koncertním provedení Vandy zpíval Lumíra. V Kovařovicových Psohlavcích zpíval a hrál Kozinova druha Jiskru Řehůřka.

Z jeho rolí v operách Leoše Janáčka je třeba na prvním místě jmenovat jeho Haraštu v Příhodách lišky Bystroušky, ve Výletech páně Broučkových ztvárnil nejdříve trojroli Sakristana, Lutobora a Domšíka od Zvonu, v poslední inscenaci pak postavy Oblačného a Vacka Bradatého, v Kátě Kabanové Kuligina a v Janáčkově posledním díle, v opeře Z mrtvého domu Vězně hrajícího Dona Juana a Brahmína. Ve svém angažmá ve Státní opeře se také setkal s postavou, jež mu po právu patřila už dávno, se Stárkem v Její pastorkyni. V dílech Bohuslava Martinů se představil především v Justovi, jedné z hlavních rolí opery Trojí přání, v Juliettě v roli Muže v okně a v zatím poslední inscenací Řeckých pašijí prokázal rozsah svých hlasových možností v úloze Starce.Pro svou schopnost erudicí podložené interpretace moderní tvorby byl často obsazován do inscenací operních novinek českých komponistů. Tak tomu bylo v případě Florinda Aretusiho v Burghauserově Sluhovi dvou pánů, v postavě Graphea ve Fischerově Copernicovi, Juráše v Kašlíkově Zbojnické baladě, Velitele stráže v Jiráskově Mistru Jeronýmovi, Bonnefoie v Pauerově Zdravém nemocném či naposledy v postavě ruského trenéra Antonia ve Smolkově hokejové opeře Nagano.Svůj verdiovský repertoár si vesměs v Praze zopakoval a rozšířil o Lékaře v Macbethovi, zaujal mimo jiné v Rigolettovi, vedle titulní role zpíval i Marulla. V Pucciniho Bohémě vyměnil Marcela za Schaunarda. Svůj seznam rolí z ruských oper obohatil o Starostu v opeře Rimkého-Korsakova Příběh noci vánoční a Podomka v Šostakovičově Lady Macbeth mocenského újezdu.

Významné místo zaujaly na seznamu Červinkových rolí wagnerovské postavy, v Národním divadle to byl nejdříve Konrád Nachtigall v Mistrech pěvcích norimberských a Lodník v Koutově a Pitínského inscenaci Tristana a Isoldy, na jevišti Státní opery pak v postavě Cecca del Vecchio v Rienzim a především v roli, která po všech stránkách vyhovovala jeho naturelu, v postavě Wolframa z Eschenbachu v Tannhäuserovi.

Z jeho dalších rolí jmenujme alespoň Morbia ve Straussově Mlčenlivé ženě, Muže s maskou v Orfeově Chytračce, Lockita v Brittenově Žebrácké opeře a jeho poslední velkou roli, titulní postavu v opeře amerického skladatele Johna Adamse The Death of Klinghoffer (Smrt Klinghofferova).V koncertním provedení Haydnova oratoria Die Schöpfung (Stvoření), jež bylo uvedeno na scéně Národního divadla, zpíval part Adama. Tím se dostáváme k další významné oblasti Červinkových aktivit, k jeho činnosti koncertní, v níž významné místo vedle operních árií měla vždy oblast písňové tvorby a zejména v poslední době rovněž hudba duchovní.

Dnešnímu ubilantovi Pavlu Červinkovi přejeme do dalších let hlavně hodně pevného zdraví.