S baletem začala v pěti, dnes jí je devadesát: Jiřina Šlezingrová

Dne 12. dubna oslaví své významné životní jubileum někdejší významná členka slavného Psotova brněnského baletního souboru, dlouholetá sólistka brněnského a posléze olomouckého baletu Jiřina Šlezingrová.Narodila se 12. dubna 1925 v Brně jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině, v níž významné místo zaujímaly hudba a sport. Hudební a sportovní talent se u malé Jiřinky výrazně začal projevovat už v předškolním věku, takže na doporučení učitelky z mateřské školy začala už v pěti letech navštěvovat baletní školu mladého, ale k úspěchům cílevědomě mířícího choreografa brněnského divadla Ivo Váni Psoty. Psota okamžitě rozeznal mimořádný talent mladé adeptky múzy Terpsichory.

A tak se stalo, že sotva šestileté děvčátko začalo účinkovat na nejrůznějších tanečních produkcích po celém Brně včetně představení tehdejšího Zemského divadla. Její přísný, ale chápavý učitel Ivo Váňa Psota sice odešel v roce 1932 do angažmá v Ballets Russes, ale vedení baletní školy po něm převzala jeho sestra Ljuba Kvasnicová Psotová.

V říjnu 1932 se se jménem sedmileté Jiřiny Šlezingrové už setkáváme na programu operetní novinky skladatele Ivo Miliče Alfa & Omega, moderní Robinzonky. Toto dílko režíroval Oldřich Nový, choreografkou byla Psotova nástupkyně Máša Cvejičová a malá Jiřinka tam tančila sólo Černouška.

O necelé dva roky později, ve druhé polovině června 1934 se v Divadle na Hradbách (dnešní Mahenovo divadlo) konala premiéra baletu Petra Iljiče Čajkovského Zlatá fantazie. Leckdo namítne, že přece Čajkovskij žádný takový balet nenapsal. Je to pravda, ale letní období nikdy návštěvě divadla příliš nepřálo a nepřeje. Proto se tvůrci kolem choreografky Máši Cvejičové, mezi nimiž prim hráli prim dirigent a moderně myslící a cítící dramaturg Antonín Balatka a dirigent představení Vilém Tauský, zkomponovali baletní inscenaci složenou ze slavných melodií ruského skladatele a vytvořili taneční fantazii (dnes bychom asi řekli show), jež se setkala s vřelým ohlasem diváků, kteří zaplnili hlediště v letních měsících. V této inscenaci tančila Jiřinka jednu z dětských rolí, opičku Aru.

V roce 1936 se Ivo Váňa Psota vrátil do Brna. Dne 20. listopadu toho roku nadešel pro jedenáctiletou baletku slavný den. Zemské divadlo v té době pořádalo pravidelná dětská představení, o jejichž organizaci a režii se v té době staral herec a režisér činohry Oldřich Lukeš. Výše zmíněného dne uvedl v divadle na Veveří představení hry Černoušek a opička. K inscenaci napsal hudbu tehdy začínající, ale brzy už dobře známý hudební skladatel Jan Seidel a choreografii převzal sám šéf baletu Psota. V titulní roli sklidila mimořádný úspěch právě Jiřinka Šlezingrová. V té chvíli už bylo naprosto jasné, že se upsala baletu natrvalo.Psota se velmi pečlivě staral o její umělecký vývoj. V září 1938 tančila v jedné z nejslavnějších Psotových baletních inscenací, v Dvořákových Slovanských tancích. Ve vypjaté politické situaci podzimu 1938 bylo toto mistrovské Psotovo dílo nejen manifestací krásy baletního umění, ale také burcující politickou událostí.

V historii brněnského divadla zůstane navěky vepsán jako jeden z jeho nejvýznamnějších a nejslavnějších dnů 30. prosinec roku 1938. Pod taktovkou Quida Arnoldiho se poprvé v divadelním sále rozezněly nádherné tóny hudby, kterou Sergej Prokofjev složil na téma Shakespearova Romea a Julie, a jeviště se roztančilo příběhem veronských milenců. Pro Jiřinu Šlezingrovou vytvořil mistr Psota výbornou studii Černouška, panoše hraběte Parise. Je logické, že po úspěchu následoval neméně úspěšný konkurz, a tak se stala čtrnáctiletá Jiřinka Šlezingrová členkou brněnského baletu.

Posledním Psotovým představením před jeho odjezdem do Ameriky v létě 1941 bylo Labutí jezero. Tvůrci inscenace, k níž si Psota přizval mladého, nápady sršícího průkopníka moderní divadelní režie Miloše Wasserbauera a při němž za dirigentským pultem stál Rudolf Kvasnica, rezignovala na tradiční libreto Petipy a Ivanova. „Podrobili revizi samotný námět, hudební část podle vzniklého scénáře nově upravili a doplnili slohově přiléhající hudbou Čajkovského jiných tanečních skladeb, choreograficky a inscenačně vytvořili nový rámec díla, odpovídající dnešnímu vkusu a novým zásadám choreografie.“ (cit. článek Antonína Balatky Balet v novém rouše v Divadelním listě z června 1941) V inscenaci byl černokněžník Rothbart nahrazen zlou královnou Ragunou a Jiřina Šlezingrová tančila roli Koradon, jednu z jejích stvůr.

Dne 13. listopadu 1941 je Zemské divadlo v Brně německými okupanty uzavřeno. Řada členů baletu přešla do brněnského německého divadla, kde šéfovala rumunská choreografka Dia Luca. Jiřina Šlezingrová zde tančila velké sólové úkoly, například titulní roli v Délibesově baletu Coppélia. V roce 1944 bylo uzavřeno i německé divadlo a Jiřina Šlezingrová byla stejně jako její kolegové totálně nasazena.

Po osvobození se zakládají česká divadla v pohraničních oblastech republiky. Vzniklo také Slezské divadlo v Opavě. Šéfem baletu se v Opavě stává tanečník Psotova brněnského souboru Josef Škoda. Jiřina Šlezingrová odchází do Opavy, kam přichází z Prahy rovněž mladý velmi perspektivní tanečník s choreografickými ambicemi Jiří Němeček a Škodův bratr Jiří. V Opavě se začíná dělat dobré taneční divadlo. Josef Škoda ale po roce odchází do Liberce a vedení souboru přebírá Jiří Němeček s Jiřinou Šlezingrovou.

V roce 1947 se ale podruhé vrací do Brna Ivo Váňa Psota. Jiřina Šlezingrová neváhá ani okamžik a jde za ním do Brna. A stejně tak Jiří Němeček se svou chotí Elvírou. Po ročním působení v Liberci se vrací do Brna i Josef Škoda Jako své první představení si volí Psota Romea a Julii. Jiřina Šlezingrová v něm tančí roli Šaška. Psota svou žačku neobsazoval do takzvaně prvoborových rolí. Věděl dobře, že hlavní síla drobné, ale o to houževnatější tanečnice je někde jinde, že spočívá v dokonalém zvládnutí pohybových schopností a techniky, v její absolutní profesionalitě a naprostém propojení pohybového výrazu s citlivou muzikálností. Pro jednotlivé inscenace ji v tomto směru připravoval speciální úkoly. Vytvářel pro ni technicky nesmírně obtížné variace, které Jiřina Šlezingrová bezchybně zvládala. Bylo tomu tak v Borodinových Poloveckých tancích, v postavě Chovanky ve Straussově Plesu kadetů či Svedené dívky v Rachmaninovově Paganinim a především v mimořádně náročné a bravurně zvládnuté roli Fauna v Nedbalově Pohádce o Honzovi.

V sezoně 1948/1949 se inspiroval Psota opět hudbou Petra Iljiče Čajkovského. Skladatelovu Pátou symfonii e moll převedl do baletní podoby – nebyl první, kdo tak učinil, v době jeho pobytu u ruského baletu vytvořil na její partituru baletní představení Les présages (Předpovědi) jeho kolega, učitel a rádce Leonid Mjasin. Mnozí ctitelé starých klasických baletních forem kroutili hlavami, ale tvrdohlavý Psota se svého plánu nevzdal. Obsah díla byl sice podmíněn dobovou společenskou situací, ale souboru dal výraznou možnost předvést své kvality. Inscenace obdržela četná ocenění na tehdejší Divadelní žatvě. Byla mezi nimi i Jiřina Šlezingrová a mistr Psota její výkon velmi ocenil.

Znovu se vrátil k Labutímu jezeru. Uvedl je v pozměněné podobě, ale opět zcela nezávislé na takzvané klasické Petipově a Ivanovově verzi pod taktovkou mladého dirigenta Bohumila Gregora a Jiřina Šlezingrová tančila roli Pasáčka. Znovu se představila v Dvořákových Slovanských tancích. V baletní novince Karla Horkého Král Ječmínek tančila Amorka.

V připravované inscenaci Čajkovského Spící krasavice ji Psota obsadil do rolí Modrého ptáka a Princovy sestry. Krátce před premiérou však Ivo Váňa Psota nečekaně zemřel. Členové souboru dovedli inscenaci ke zdárnému konci. Ve velmi úspěšném představení později kromě svých postav vystoupila Jiřina Šlezingrová i v postavě Zlé víly Karaboz.Po Psotově smrti se jako choreografové střídali hlavně Jiří Nermut a Rudolf Karhánek. Jiřina Šlezingrová se setkala s řadou významných úkolů rozličného typu a charakteru, které odvedla jako vždy na vysoké profesionální úrovni. V Nermutově inscenaci Prokofjevovy Popelky ztvárnila titulní roli, v Romeovi a Julii se výrazně prosadila v roli Dívky z Neapole, v tanečním sóle v Glierově Rudém máku. Výborně se vypořádala s náročnou postavou Pierra v Asafjevových Plamenech Paříže. V inscenaci Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky vytvořila choreografii části inscenace.

V tradičně pojatém Labutím jezeře sovětského choreografa Tomského tančila Pas de trois, v baletu bulharského autora Ivana Rajčeva Hajducká píseň v inscenaci bulharského choreografa Ivana Todorova dceru Simonu. Tančila sólo v Janáčkových Lašských tancích, jež byly v choreografii Rudolfa Karhánka uvedeny v rámci Mezinárodního janáčkovského festivalu v roce 1958. V Nermutově inscenaci Bartókova Prince ze země pagod ztvárnila roli Šaška, v Novákově Signorině Gioventú Vítr. V Karejevově Cestě hromu ztvárnila postavu Mabel. Její poslední velkou rolí na brněnském jevišti byla v roce 1962 Smeraldina v Burghauserově baletu na goldoniovský motiv Sluha dvou pánů.

Jednou z charakteristických a základních vlastností Jiřiny Šlezingrové, které si uchovává do dnešních dnů, je její nezdolný temperament, energie a elán. Není divu, že ve věku, kdy jiné tanečnice ukládají své baletní střevíčky do skříňky, přijala v roce 1961 nabídku svého někdejšího brněnského a opavského kolegy Josefa Škody k hostování v baletu Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci.V jeho choreografii tančila hlavní ženskou roli Sjumbiku v baletu tatarského komponisty Farida Jarullina Šurale. Kritiky psaly, že „hostující primabalerína podala oslňující výkon a že svým vyspělým výkonem působila na celý soubor, který se vypjal na pěknou úroveň“.

Bylo rozhodnuto. Jiřina Šlezingrová se upsala olomouckému divadlu a stala se na dalších patnáct let významnou spolutvůrkyní jeho úspěchů. Tato další mimořádně významná etapa v jejích životních i uměleckých osudech je těsně a neodmyslitelně spjata se jménem Josefa Škody, který se posléze stal i jejím životním partnerem. Proto věnujme další část medailonku i tomuto významnému českému choreografovi, od jehož smrti uplyne letos v říjnu pět let.Pražský rodák Josef Škoda (narodil se 19. července 1921) se baletnímu umění „vyučil“ v baletní škole Františka Bubly a poté co získal angažmá v baletním souboru Národního divadla, u významného choreografa Joe Jenčíka. Vzhledem k mimořádně komplikovaným poměrům v pražském Národním divadle za šéfování Jelizavety Nikolské v době protektorátu mu Jenčík doporučil, aby odešel do Brna k Psotovi. Po uzavření brněnského divadla byl angažován v tehdy německém Königsbergu (někdejší Královec, dnes Kaliningrad). Zde se dokonce úspěšně prosadil i jako choreograf, když uvedl balet jihoslovanského skladatele českého původu Frana Lhotky Čert na vsi, který těsně před válkou nastudoval v Národním divadle Škodův učitel Joe Jenčík.

Škoda nebyl představitelem ušlechtilých princů, ale podobně jako Jiřina Šlezingrová byl výtečně všestranně typově a hlavně technicky vybaven pro takzvané charakterní a komické taneční role.

Po ročním působení v Opavě a posléze v Liberci přichází Škoda v roce 1947 do Brna, tančí mimo jiné Benvolia v nové inscenaci Romea a Julie, ale v roce 1948 mu ředitel plzeňského divadla Zdeněk Hofbauer nabídne angažmá šéfa baletu v Plzni. Plzeňské taneční těleso do té doby zajišťovalo spíše jen taneční vložky do oper a operet. Škoda během tří let vybudoval těleso schopné samostatné produkce kvalitních baletních inscenací. Soustředil se přitom výrazně na českou tvorbu, a to zejména na novinky. Vedle Nedbalovy Pohádky o Honzovi a Janáčkových Lašských tanců uvedl Vostřákovu Filosofskou historii, Křičkova Krále Lávru.Když v roce 1951 předával šéfování v Plzni dalšímu „muži od Psoty“ Jiřímu Němečkovi, mohl se s uspokojením ohlédnout po vykonané práci. Po kratší epizodě na AMU odešel Škoda do Liberce, kde podobně jako v Plzni položil základy samostatného baletního souboru. Z jeho libereckých inscenací připomeňme především první uvedení baletu Jana Franka Fischera Eufrosina, dále pak Vostřákovu Sněhurku, Divadlo za branou Bohuslava Martinů, Rhapsody in Blue a Američana v Paříži Georgie Gershwina. V roce 1959 vyměnil Liberec za Olomouc, kde poté působil osmnáct let až do odchodu do důchodu.

Své olomoucké působení zahájil (pro něj charakteristicky) uvedením novinky, Burghauserova Sluhy dvou pánů. Sám si v představení zatančil titulní roli Truffaldina. Po Sluhovi dvou pánů přivedl na olomoucké jeviště Romea a Julii, ale skutečného vítězství dosáhl právě až uvedením baletu Šurale. Po něm následoval dosti průměrný příběh slepé dívky německého skladatele Fritze Geislera Pigment, který se právě díky Škodovi a suverénní Jiřině Šlezingrové setkal u publika s kladným přijetím.

A s velkým úspěchem se setkala inscenace Prokofjevovy Popelky, v níž titulní roli tančila Jiřina Šlezingrová jako členka souboru.Baletní teoretik, kritik, autor mnoha baletních libret, tehdejší spiritus agens a arbiter elegantiarum českého baletu Jan Reimoser, po premiéře napsal: „Škoda, náš choreografický selfmademan, oslavil touto inscenací Popelky 25 let své choreografické práce. Oslavil je dobře. A následovně zhodnotil koncepci titulní role a výkon její představitelky: Přešil i titulní roli, aby padla tanečnici, která by jen samotnou lyriku neunesla. Proto tu zasvítí šelmovství, skryté za pokorou a ponižováním.“

Jiřina Šlezingrová jde z role do role a přitom je svému manželovi vydatnou pomocnicí při naplňování jeho uměleckých vizí.Tančí Mášenku v Louskáčkovi, titulní roli v Coppélii (Josef Škoda sám ztvárnil roli Coppélia). S touto inscenací slavil olomoucký baletní soubor velký úspěch na celostátní přehlídce baletních souborů v roce 1965. V Třírohém klobouku Manuela de Fally se manželé opět setkávají na jevišti, primabalerína v roli Mlynářky a choreograf v roli Corregidora. Problémy nedostatečně obsazeného souboru řeší Škoda zvaním špičkových sólistů brněnského baletu Josefa Kubálka a Ludvíka Kotziana do hlavních rolí.Diváci i kritika jednoznačně ocenili výkon Jiřiny Šlezingrové v titulní roli baletu polského autora Maklakiewicze Zlatá kačka, v postavě Mefistofely v baletu Františka Škvora Doktor Faust, kde kritika ocenila dokonalou špičkovou techniku Jiřiny Šlezingrové, Marie v Asafjevově Bachčisarajské fontáně či Kateřiny v Prokofjevově Kamenném kvítku.Stejně jako v Plzni a Liberci byl i v Olomouci Josef Škoda za vydatné pomoci Jiřiny Šlezingrové odvážným a důsledným propagátorem baletních novinek. Připomeňme alespoň balet za doprovodu noneta Baletti à 9, dílo skladatele Jana Nováka, žáka Bohuslava Martinů, balety olomouckého autora Václava Koláře Hanácké tance a Touha, dílo prostějovského autora Vladimíra Ambrose Pavouk Křižák, jehož uvedení svým způsobem reagovalo na události roku 1968, taneční zpracování skladby ostravského autora Čestmíra Gregora Ve vteřině života anebo balet Král Ječmínek na námět hanácké pověsti, který svého času pro Psotu napsali hudební skladatel Karel Horký a libretista Václav Kokšál. Jiřina Šlezingrová v něm tančila dvě role. Kritik o jejím výkonu napsal: „… opět vynikla ve dvojroli Jiřina Šlezingrová, na jedné straně rozdováděný Šašek a řadou akrobatických kreaci, na straně druhé jemná Hanka v líbezné folklórní choreografii.“Možná vrcholem Škodova olomouckého působení bylo v roce 1976 první uvedení baletu Zdenka Pololáníka Pierot, pojednávajícího o životních osudech francouzského mima českého původu Jeana Gaspara Deburaua. Všechny složky této inscenace spolu dokonale ladily, vše bylo dokonale vypointováno. Jiřina Šlezingrová se představila ve výrazné postavě Květinářky, její syn, člen brněnského baletu Otmar Skopal perfektně zvládl všechny nástrahy předlohy a Škodovy choreografie.O rok později uvedl ještě Josef Škoda ve spolurežii s Oskarem Linhartem Špalíček Bohuslava Martinů jako důstojnou tečku za téměř dvěma desítkami let, během nichž v Olomouci vznikl kvalitní koncepčně budovaný a řízený baletní soubor. Josef Škoda zemřel v Brně 4. října 2010.Jiřina Šlezingrová ani poté nesložila ruce do klína. Dále se aktivně zajímá o baletní dění a aktivně se zúčastní uměleckého i veřejného života. Až donedávna do něj velmi aktivně vstupovala jako členka zastupitelstva městské části Brno – Královo Pole.

V roce 2007 jí byla udělena Cena Thálie za celoživotní umělecké mistrovství v oboru taneční umění a o rok později byla vyznamenána Cenou města Brna.Do dalších let popřejme Jiřině Šlezingrové hodně pevného zdraví, neutuchající elán, energii a životní optimismus.

Foto archiv, Michal Šula/MF Dnes

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat