Poezie v hlase, svěží projev s mladistvým elánem. Vzpomínka na tenoristu ND Viktora Kočího

Aktualizováno 

Před deseti lety, 9. srpna, zemřel dlouholetý tenorista operního souboru Národního divadla Viktor Kočí. Patřil ke generaci výtečných zpěváků, kteří přišli do Národního divadla v padesátých a počátkem šedesátých let, a kteří se podíleli na skvělé éře souboru v následujících třech desetiletích.

Viktor Kočí se narodil v Praze 25. prosince 1920. Své dětství a mládí, ale prožil v Pardubicích, kde vystudoval gymnázium. Po maturitě začal studovat medicínu, ale studia přerušilo uzavření vysokých škol na podzim roku 1939. Absolvoval tedy abiturientský kurz na Obchodní akademii a pracoval jako úředník, v roce 1944 byl jako velká část jeho vrstevníků nasazen na práci do továrny.Už v té době se věnoval studiu zpěvu. Velký vliv na něj měl jeho přítel, pozdější dirigent Národního divadla Jan Hus Tichý. Zpívat se učil soukromě nejdříve u dlouholetého tenoristy Národního divadla Jana Berlíka, později u profesorky Langové. Účinkoval v tehdy velmi aktivní amatérské Pražské zpěvohře, kde vytvořil například postavy Prince v Rusalce a Lukáše v Hubičce.

Pohostinsky vystoupil v Národním divadle v říjnu 1948 v roli Vojtěcha v opeře Viléma Blodka V studni, což bylo představení Velké opery 5. května, jež bylo po fúzi tohoto souboru s Operou Národního divadla převedeno do jeho repertoáru. V převzatých představeních tohoto souboru vystoupil v následujícím roce ještě dvakrát v inscenaci Verdiho La traviaty jako Alfred a v Madamě Butterfly v roli Pinkertona. Jednalo se o odpolední představení, které soubor Opery Národního divadla odehrál v tehdejším Divadle Umění lidu (dnešním Hudebním divadle v Karlíně).

V roce 1951 byl angažován do sboru Opery Národního divadla. Jako člen sboru vystoupil v drobných sólových úkolech v Moniuszkově Halce a Glinkově Ivanu Susaninovi. Na doporučení Bronislava Choroviče, který tehdy působil v operním souboru ve funkci hlasového poradce, hostoval v Plzni Jeníka v Prodané nevěstě. Tehdejší šéf opery František Belfín mu ještě během představení nabídl angažmá. Od léta 1952 se Viktor Kočí stal sólistou plzeňského operního souboru a okamžitě vstoupil do řady představení, jež byla na repertoáru. Vedle Jeníka to byl například Princ v Rusalce, Laca v Janáčkově Její pastorkyni, titulní role ve Verdiho Donu Carlosovi či Olega Koševoje v Mejtusově opeře Mladá garda.Zajímavé je, že v Belfínově a Theinově inscenaci Musorgského Borise Godunova, v níž se, pokud se nemýlím, u nás poprvé hrála tato opera v původní verzi s obrazem před chrámem Vasila Blaženého a titulní roli vytvořil Karel Berman, převzal barytonovou roli bojara Ščelkalova. Pozdější výtečný plzeňský interpret široké škály barytonových rolí legendární „Pepánek“ Hořický, tehdy ještě  jako tenorista zpíval Šujského.

V Plzni si Viktor Kočí vybudoval rozsáhlý repertoár. Ze smetanových rolí to byl vedle Jeníka například Jarek v Čertově stěně a Šťáhlav v Libuši, v Dvořákově Jakobínu role Jiřího, Lenskij v Čajkovského Evženu Oněginovi, Faust v Gounodově Faustovi a Markétě, Rudolf v Pucciniho La bohèmě, ale také Florestan v Beethovenově Fideliovi. V Rossiniho Italce v Alžíru se představil v roli Lindora a svůj verdiovský repertoár si rozšířil o Vévodu v Rigolettovi a v československé premiéře Sicilských nešpor, kterou v Plzni nastudovali dirigent František Belfín a režisér Václav Lohnický, ztvárnil hlavní tenorovou roli Arriga. Byl  také Andrejem v jediném českém poválečném nastudování Čajkovského opery Mazepa (poprvé byla tato velmi zajímavá opera v devíti představeních uvedena v roce 1934 v Národním divadle, Václav Nosek velmi usiloval o její uvedení v Brně, ale zabránily tomu velké problémy se získáním notových materiálů).

Tři plzeňská léta byla pro další vývoj tenoristy Viktora Kočího rozhodující. Kočí rád na své plzeňské působení vzpomínal a vždy se rád do Plzně, pokud k tomu byla příležitost, vracel. Jeho doménou se staly role, v nichž mohl uplatnit svůj laskavý měkký hlas, emocionálnost a vroucnost výrazu. Pozvání do Národního divadla ale na sebe nedalo dlouho čekat, a tak po dalších pohostinských vystoupeních, v nichž se z dnešního pohledu možná poněkud překvapivě v Praze představil na podzim 1954 dvakrát jako Florestan ve Fideliovi, rozhodly definitivně o jeho angažmá.

Projděme si seznam titulů, které měly premiéry v prvních dvou sezonách, do nichž byl Viktor Kočí obsazen a jaké role v nich hrál. Získáme tím jasnou představu, jak se vyvíjelo jeho působení na naší, tehdy opravdu první operní scéně. V sezoně 1955-1956 to byl don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim, Gounodův Faust a Janek v Janáčkově Věci Makropulos.Poté následovali Kudrjáš v Krombholcově nastudování Janáčkovy Káti Kabanové, Jeník v Dvořákově opeře Král a uhlíř, Doktor ve Smrti kmotřička Rudolfa Karla a Bech Radslav v premiéře původní novinky Boleslava Vomáčky Boleslav I.K tomu připočtěme role, které převzal ze stávajícího repertoáru (Lenskij v Evženu Oněginovi, Vévoda mantovský v Rigolettovi, Pinkerton v Madamě Butterfly, hrabě Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském anebo Jeník ve Dvořákově opeře Šelma sedlák. Především se jednalo o Jeníka, kterého zpíval v bezmála stovce představení.

Z velké části to byly postavy, v nichž mohl uplatnit poezii v hlase i zpěvu, jak jej v jedné recenzi charakterizovala Jarmila Brožovská a svěží projev s mladistvým elánem, jak o něm napsal profesor Václav Holzknecht. S každou rolí se naplno sžil a věnoval jí maximum svého úsilí, a to i v pozdějších letech, když mu onemocnění zabránilo v interpretaci stěžejních úkolů. I ty nejmenší postavy a postavičky nesly pečeť projevu opravdového kumštýře, který operu a zvláště Národní divadlo miloval.

Nejen vzhledem k specifiku jeho pěveckého projevu, ale stejně tak vzhledem k jeho celkovému uměleckému a osobnostnímu naturelu, byla Viktoru Kočímu blízká česká operní tvorba. V mnoha reprízách zpíval a hrál Vítka v Daliborovi, setkal se znovu s Jarkem z Čertovy stěny a s nemenší péčí se věnoval i menším úkolům jako byl Skřivánek v Tajemství, v němž vystoupil v desítkách představení, hlas Žence za scénou v Libuši i drobná úložka zvoníka Jirky v Tajemství, v níž se, jestli se nemýlím, 7. června 1991 se s divadlem rozloučil.K jeho parádním rolím patřil samozřejmě Jiří v Jakobínovi, ve Foersterově Jessice byl představitelem hlavní tenorové role Lorenza.

Specifický vztah měl Viktor Kočí k tvorbě Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Optimistického Kudrjáše vystřídal v další Krombholcově inscenaci Káti Kabanové tragicky rozpolcený Boris. Vypořádal se s ním stejně úspěšně a prokázal to i při známém zájezdu Opery Národního divadla do Edinburghu v létě 1964.Byl rovněž představitelem titulního hrdiny ve Výletech páně Broučkových, rozkošný byl jeho Rechtor v Příhodách lišky Bystroušky, kterého později vystřídal hostinský Pásek. V poslední Janáčkově opeře Z mrtvého domu účinkoval v roli Mladého vězně.Z postav v operách Bohuslava Martinů se musíme zmínit zejména o Michelovi v Juliettě, kterého považoval za jednu ze svých nejmilejších rolí.Své komediální schopnost uplatnil v hraběti d’Albafioritovi v Mirandolině i v roli Přátelského důstojníka ve Veselohře na mostě. Diváci se s ním mohli setkat i v rolích strážce v Ariadně a Michelise v Řeckých pašijích.

Pěknou řádku rolí i roliček vytvořil Viktor Kočí v operách současných českých autorů. Byly to například postavy doktora Herzenstubeho v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Rejska ve Fischerově operním zpracování Otčenáškovy prózy Romeo, Julie a tma, Aleše v Palečkovi Pavla Bořkovce anebo Jiřího v opeře Jarmila Burghausera Most. Účinkoval také v Baladě o lásce Jaroslava Doubravy, v Kašlíkově Silnici, Nepokořených Julia Kalaše, Pauerově Zuzaně Vojířové a Zdravém nemocném, Tkalcích Víta Nejedlého, Jiráskově Medvědovi či v opeře Ivana Jirka  Návrat – Podivné dobrodružství Arthura Rowa.Své hlasové přednosti mohl naplno uplatnit ve špičkových rolích italského repertoáru. O některých jsme se již zmínili, z těch dalších byl dlouholetým vynikajícím představitelem Rudolfa v La bohèmě a Cavaradossiho v Tosce. V posledních létech mnohokrát vystoupil v postavách Gastona v La traviatě a Borsy v Rigolettovi. Z mozartovských rolí si připomeňme ještě jeho Curzia ve Figarově svatbě, Ferranda v Così fan tutte  (hrály se tehdy po názvem Ženy jsou ženy) a především Belmonta v Únosu ze serailu. Z postav ve francouzských operách to byl Dancairo v Carmen, Alfonso v Auberově Němé z Portici a Julien v Charpentierově Louise.

Skvělý byl jeho Jurodivý v Borisi Godunovovi, v Ohnivém andělu Sergeje Prokofjeva ztvárnil roli Lékaře a v Zásnubách v klášteře Dona Antonia, v operách Richarda Strausse roli Narrabotha v Salome, hraběte Elemera v Arabelle a Důstojníka v Ariadně na Naxu.Se třemi zcela rozličnými úkoly se setkal v titulech z moderní evropské operní tvorby. Dar přirozené, nenásilné komiky uplatnil dobře v roli Gonzalva v Ravelově Španělské hodince a titulní roli v Brittenově Albertu Herringovi, o němž kritiky psali jako o ideálním představiteli této postavy, neméně působivě vytvořil zcela odlišný charakter Ondřeje v Bergově Vojckovi.Hostoval v Nizozemí, Rumunsku a Finsku, v roce 1967 několik měsíců sklízel velký úspěch v Hamburku v titulní roli Lehárovy operety Carevič.

Hlas Viktora Kočího byl zaznamenán v rozhlasových i gramofonových nahrávkách. Věnoval se tak pedagogické činnosti. V tomto směru na něj rád a vděčně vzpomíná například dlouholetý tenorista a dnes dramaturg a režisér plzeňské opery, zanícený propagátor tohoto žánru, Zbyněk Brabec.

Viktor Kočí zemřel dne 9. srpna 2005 v Praze.

Foto archiv ND / Jaromír Svoboda