Čert se to měl učit, čert to měl zpívat, ale teď se mi po tom nějak stýská

Před osmdesáti lety zemřel basista Emil Pollert 

V letošním kalendáriu operních pěvců, bohatém na špičkové představitele basového oboru, nechybí ani muž, který byl doslova jedním ze symbolů Kovařovicovy a Ostrčilovy éry v Opeře Národního divadla a stal se pro široké vrstvy publika ideálním představitelem Kecala. Tímto zpěvákem byl Emil Pollert, který byl do našeho prvního operního souboru angažován Karlem Kovařovicem po jeho nástupu do funkce šéfa Opery v roce 1900; zemřel 23. října 1935, den předtím, než se po smrti Otakara Ostrčila své šéfovské role oficiálně ujal (byť pod hlavičkou správce Opery) Václav Talich.

Emil Pollert
mladý Emil Pollert

Pollertova široká popularita v roli Kecala se zakládala především na tom, že jeho skvělý výkon v této roli se v době nastupující mediální éry dostal mezi nejširší vrstvy publika díky první kompletní gramofonové nahrávce Prodané nevěsty, v níž tuto roli zpíval pod taktovkou Otakara Ostrčila, a také díky tomu, že hrál a zpíval Kecala v tehdy velmi populárním filmovém zpracování této opery.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta - Emil Pollert (Kecal) - ND Praha 1909
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Emil Pollert (Kecal) – ND Praha 1909

A přitom všechno mohlo být jinak. Emil Popper (což bylo vlastní zpěvákovo příjmení) se narodil 10. ledna 1877 jako jedno z osmi dětí obchodníka v Liblicích u Mělníka. Měl se po otcově vzoru věnovat této živnosti. Na svou dráhu se připravoval v Praze v obchodě svého staršího bratra. Ten rozpoznal u svého mladšího sourozence pěvecký talent a zařídil mu školení v tehdy proslulé pěvecké škole Františka Pivody a u dalšího významného pěveckého pedagoga té doby Moritze Wallersteina. Mladý zpěvák to zkusil v roce 1899 v tehdy německém divadle v Olomouci. Jeho první rolí byl Poustevník ve Weberově Čarostřelci, postava, kterou poté mnohokráte zpíval na Národním divadle. Po roce Olomouc opustil, ale bylo jasné, že v opeře se prosadil. Na doporučení Karla Buriana a dirigenta Ludvíka Vítězslava Čelanského jej nově jmenovaný šéf opery Karel Kovařovic přijal jako sólistu. Poprvé vystoupil 4. srpna 1900 v postavě Biterolfa ve Wagnerově Tannhäuserovi, kterou poté úspěšně ztvárnil v desítkách repríz celkem ve třech inscenacích. První rolí z oboru, v němž později vynikl, což byly role komediálního charakteru, byl 3. října téhož roku van Bett v Lortzingově Caru a tesaři. Bylo to ve třetí repríze nového nastudování této opery, kterou režíroval Pollertův hlasový kolega a v té době velmi uznávaný operní režisér Robert Polák, jenž sám roli van Betta při premiéře a v prvních dvou reprízách také zpíval. Pollert si Van Betta zazpíval a zahrál i v době svých vrcholných výkonů v roce 1925 a tehdejší kritika jej ohodnotila slovy: „…vítězný ve zpěvu, neodolatelný v komice zjevu a hry“.

Emil Pollert měl těžkou konkurenci. Vedle Roberta Poláka to byl Václav Kliment, který slavil úspěch prakticky ve všech špičkových rolích basového oboru a podle dobové kritiky byl, na rozdíl od Roberta Poláka, dobře herecky disponovaný; v roce 2006 přišla další významná posila v oboru, Jiří Huml. Emil Pollert, který disponoval hlubokým hlasem příjemné barvy a velkého tónového rozsahu stejně jako schopností přesvědčivé charakteristiky ztvárňované role a v neposlední řadě byl, podle všech dobových svědectví, řečeno soudobým jazykem, velmi charismatický, záhy přesvědčil, že je skutečně mimořádnou osobností.

Emil Pollert se důkladně věnoval i zkvalitňování svého hereckého projevu. Jeho vzorem byl v tomto směru Jindřich Mošna. V první fázi svého působení v Národním divadle hrál v řadě menších rolí v činoherních inscenacích. Byly to například premiéry Jiráskových her Jan Žižka, Gero či Pan Johanes, Schillerův Valdštejn či Shakespearův Julius Caesar. Patrně největší úkol mu přidělil Jaroslav Kvapil, když Pollert v jeho inscenaci Mahenova Jánošíka hrál zbojníka Hrajnohu. Pollertových pohybových schopností využil rovněž choreograf Achille Viscussi v inscenaci Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky, kde se představil v loupežnickém obraze v roli Vůdce Petrovských.

Pollertovou nejvlastnější doménou se staly komické role. Měl nepochybně dar okořenit svůj výrazný komediální projev velkou mírou přirozeného citu, takže jeho hrdinové, kterým se lidé upřímně smáli, nikdy nepůsobili jako pouhé směšné karikatury. Platilo to v plné míře o jeho Kecalovi, který se stal jednou z jeho životních rolí, stejně jako o Mumlalovi ze Dvou vdov či Bonifácovi v Tajemství.

Bedřich Smetana: Dvě vdovy - Emil Pollert (Mumlal, hajný) - ND Praha 1915
Bedřich Smetana: Dvě vdovy – Emil Pollert (Mumlal, hajný) – ND Praha 1915

Kecala zpíval v několika jubilejních představeních Prodané nevěsty včetně jejího tisícího provedení na scéně Národního divadla.

Na druhé straně, vezmeme-li v potaz jenom pěvcův smetanovský repertoár, byl neméně přesvědčivý v rolích vážných, jako byli rozšafný otec Paloucký v Hubičce, moudrý Kmet v Braniborech v Čechách anebo Lutobor v Libuši, jehož byl po léta v Národním divadle téměř výhradním představitelem.

Bedřich Smetana: Libuše - Emil Pollert (Lutobor) - ND Praha 1915
Bedřich Smetana: Libuše – Emil Pollert (Lutobor) – ND Praha 1915

Mezi jeho skvělé smetanovské kreace patřil rovněž Beneš z Čertovy stěny a podle svědectví pamětníků v představeních, ve kterých mu byl partnerem Vilém Zítek v roli Raracha, se jednalo o skutečný pěvecký a herecký koncert této dvojice.

Neméně blízká byla Emilu Pollertovi tvorba Antonína Dvořáka, ať se jednalo o Purkrabího, v němž exceloval po řadu let v desítkách přestavení, či o Marbuela v Čertu a Káče, nebo také o komického Martina v opeře Šelma sedlák, či o postavy Matěje v Králi a uhlířovi anebo Kmotra Řeřichy v Tvrdých palicích.

Antonín Dvořák: Čert a Káča - Emil Pollert (Čert Marbuel) - ND Praha 1918
Antonín Dvořák: Čert a Káča – Emil Pollert (Čert Marbuel) – ND Praha 1918

Na druhé straně stejně přesvědčivě vykreslil postavu otcovského Vodníka v Rusalce. V operách Zdeňka Fibicha vynikl především jako neodolatelný Kaliban v Bouři, dále jmenujme jeho Diega v Nevěstě messinské, Domovíta v Blaníku či Dolena a Gunara v Pádu Arkuna.

Zdeněk Fibich: Bouře - Emil Pollert (Kaliban) - ND Praha 1925
Zdeněk Fibich: Bouře – Emil Pollert (Kaliban) – ND Praha 1925

Průchod své bezprostřední komediálnosti mohl Pollert dát v postavě Janka v Blodkově jednoaktovce V studni.

Hojně příležitostí poskytla Emilu Pollertovi operní tvorba jeho současníků. Byl skvělým interpretem basových rolí v operách svého prvního šéfa Karla Kovařovice. V prvním uvedení opery Na Starém bělidle vystoupil v roli Rýzmburského myslivce, kterého v pozdějších inscenacích vyměnil za laskavého Pana otce.

Karel Kovařovic: Na starém bělidle - Emil Pollert (Pan otec ze mlýna) - ND Praha 1916
Karel Kovařovic: Na Starém bělidle – Emil Pollert (Pan otec ze mlýna) – ND Praha 1916

V Psohlavcích se v několika inscenacích setkal s rolí soudce Václava ze Šternberka. V operách svého druhého šéfa Otakara Ostrčila zaujal v postavách Čandála z Kunálových očí a Kormaka v Legendě z Erinu.

Otakar Ostrčil: Kunálovy oči - Emil Pollert (Čandál) - ND Praha 1908
Otakar Ostrčil: Kunálovy oči – Emil Pollert (Čandál) – ND Praha 1908

Neodolatelný byl jeho Vrchní v Lucerně Vítězslava Nováka stejně jako Purkrabí v Karlštejnu či Kryštof ze Švamberka ve Zvíkovském raráškovi. Do historie Opery Národního divadla se vepsal i svou interpretací janáčkovských postav, ať to byl Rychtář v Její pastorkyni, Farář v Příhodách lišky Bystroušky, anebo doktor Kolenatý ve Věci Makropulos.

Z dalších Pollertových rolí v českých operách připomeňme alespoň Čerta ve Weinbergerově Švandovi dudákovi, Mattea v Křičkově Hipolytě či Taštičku v jeho komické opeře Strašidlo na zámku, Gorgibuse v Zichových Preciézkách, Fjodora v opeře Otakara Jeremiáše Bratři Karamazovi, Ďuricu v Jánošíkovi Karla Háby a zejména roli, kterou si velmi oblíbil a v níž mohl uplatnit svou schopnost hřejivé komiky, Tátu šumaře v opeře Rudolfa Karla Smrt kmotřička.

Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští - Emil Pollert (Sixtus Beckmesser) - ND Praha 1911
Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští – Emil Pollert (Sixtus Beckmesser) – ND Praha 1911

Dvě z nejúspěšnějších Pollertových rolí patřily dílům dvou velkých Richardů německé hudby. Ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských dokonale pěvecky i herecky zvládl obtížnou roli úskočného městského písaře Sixta Beckmessera a o jeho baronu Ochsovi, kterého zpíval a hrál v prvním českém uvedení Straussova Růžového kavalíra, napsal Zdeněk Nejedlý: „…kdyby Strauss hledal pravého barona pro vzorové představení svého díla, sotva by našel lepšího, než je pan Pollert.“

Richard Strauss: Růžový kavalír - Emil Pollert (Baron Ochs z Lerchenau) - ND Praha 1911
Richard Strauss: Růžový kavalír – Emil Pollert (Baron Ochs z Lerchenau) – ND Praha 1911

Úspěšně se vypořádal s dalšími obtížnými Wagnerovými partiemi, Alberichem ve Zlatu Rýna a Klingsorem v Parsifalovi. V mnoha představeních se s Pollertem mohli setkat diváci v roli žalářníka Rocca v Beethovenově Fideliovi a v roli Falstaffa v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských. Ztvárnil také řadu mozartovských postav, jako byla titulní role ve Figarově svatbě, Osmin v Únosu ze serailu, Papageno v Kouzelné flétně či Masetto a Leporello v Donu Giovannim.

Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna - Emil Pollert (Papageno) - ND Praha 1913
Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna – Emil Pollert (Papageno) – ND Praha 1913

V roli Falstaffa slavil úspěch i ve Verdiho opeře, z jeho dalších verdiovských rolí připomeňme alespoň Ramfise v Aidě a Sparafucila v Rigolettovi, z postav pucciniovských pak Benoita v Bohémě a Kostelníka v Tosce.

Giuseppe Verdi: Aida - Emil Pollert (Král) - ND Praha 1912
Giuseppe Verdi: Aida – Emil Pollert (Král) – ND Praha 1912

Řadu významných příležitostí poskytla Emilu Pollertovi operní tvorba francouzská. Na prvním místě bychom měli jmenovat Mefistofela v Gounodově Faustovi a Markétce, Hadráře v Charpentierově Louise, kterého hrál a zpíval v několika inscenacích, kováče Bijoua v Adamově Postilionovi z Lonjumeau anebo kardinála de Brogni v Halévyho Židovce. Z jeho postav v ruských operách jmenujme například kupce Sobakina v Carské nevěstě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi a Varlaama v Borisi Godunovovi.

V rejstříku Emila Pollerta v archivu Národního divadla je evidována i velká řada režií. Emil Pollert nejprve přebíral a oživoval starší inscenace svého hlasového kolegy Roberta Poláka, který režíroval velkou část produkce souboru v Kovařovicově éře. Později se tam zapsal svými vlastními režiemi, které sice nebyly nijak novátorské, ale vždy se vyznačovaly profesionalitou jak v inscenační podobě, tak ve vedení zpívajících herců. Z jeho režií si připomeňme alespoň Verdiho Falstaffa, Pucciniho Bohému, Zichův Malířský nápad, Čajkovského Pikovou dámu a především první uvedení Pucciniho Turandot v Národním divadle v roce 1925.

Se dvěma zajímavými úkoly se Emil Pollert setkal v tehdejších zahraničních novinkách. Byla to role Bertina v opeře Maxe Branda Strojník Hopkins a především postava Doktora v Bergově Vojckovi.

Alban Berg: Vojcek - Emil Pollert (Doktor) - ND Praha 1926
Alban Berg: Vojcek – Emil Pollert (Doktor) – ND Praha 1926

Často bývá citována věta, kterou Emil Pollert pronesl poté, co opera byla po třech představeních stažena z repertoáru: „Čert se to měl učit, čert to měl zpívat, ale teď se mi po tom nějak stýská.“ Myslím si, že tato věta přesně vystihuje vztah Emila Pollerta k jeho profesi.

Už jsme se zmínili o popularitě, kterou Emilu Pollertovi přinesla filmová podoba Prodané nevěsty. Účinkoval v ní dvakrát. Poprvé to bylo ještě v éře němého filmu ve snímku režiséra Maxe Urbana. Podruhé v roce 1933 ve filmu, který natočil režisér Svatopluk Innemann ve spolupráci s Jaroslavem Kvapilem, kterému Pollert dělal při té příležitosti asistenta. Šlo vlastně víceméně o zfilmované divadelní představení.

Vzniklo jako protiváha velmi úspěšného zfilmování, které natočil rok předtím v Německu známý režisér Max Ophüls. Vzhledem k vyostřené politické situaci a stále rostoucímu napětí mezi Čechy a Němci nebyl tento film, v němž velký úspěch sklidila Jarmila Novotná v roli Mařenky, nikde v Československu promítán. Pollertův Kecal v českém filmu patřil k největším pozitivům toho díla. Časopis Kino tehdy o Pollertově výkonu napsal: „Hybnou pákou celého filmu je herecký výkon Emila Pollerta.“

Emil Pollert byl člověk nesmírně společenský a velmi oblíbený jak mezi kolegy, tak u publika. Jeho aktivity byly všestranné. V letech 1920–1922 dokonce řediteloval ve Švandově divadle a v Divadle Aréna na Smíchově.

Emil Pollert
Emil Pollert (1925)

23. října 1935 měl Emil Pollert večer zpívat Mumlala ve Dvou vdovách. Dopoledne seděl ve své oblíbené kavárně Slavii se čtveřicí kolegů – Otou Horákovou, Jaroslavem Gleichem, Bronislavem Chorovičem a Janem Konstantinem. Probírali aktuální téma, přípravu oficiálního nástupu Václava Talicha, který byl naplánován na další den. Do debaty se vmísila nečekaná návštěvnice – kmotřička smrt, která rázem ukončila výtečného člověka a umělce, jednoho z těch, kdo vytvářeli profil Národního divadla – Emila Pollerta. Večerní představení Dvou vdov se přesto konalo, místo Pollerta hrál a zpíval Hanuš Thein.

Emil Pollert je pochován na Vinohradském hřbitově. Ve foyer Národního divadla je umístěna jeho busta, dílo sochaře Karla Dvořáka.

16. září roku 2014 byla na domě ve Špálově ulici na pražské Ořechovce, kde Emil Pollert bydlel, slavnostně odhalena busta, která je dílem sochaře Jana Bartoše (fotoreportáž jsme přinesli zde). Při odhalení uctil Pollertovu památku zpěvem sólista Opery Národního divadla Luděk Vele a velmi obsažným a erudovaným projevem ředitel Národního divadla Jan Burian. Přítomni byli tři Mistrovi potomci, kteří každý svým způsobem navazuje na odkaz svého dědečka – pravnuk Lukáš, lékař a populární olympijský vítěz, a pravnučky, primabalerína Adéla Pollertová a herečka Klára Pollertová-Trojanová. Pokud se Emil Pollert tam odněkud shůry díval dolů, měl ze svých potomků určitě velkou radost.

Foto archiv ND Praha

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat