Operní kukátko (19)
Berliozovo Fausta prokletí v Opéra Bastille
Prvotřídní obsazení vykazuje obsazení Berliozova oratoria La damnation de Faust (Fausta prokletí), dnes často uváděného ve scénické verzi, v Paříži.
Philippe Jordan diriguje a sólisty jsou mezzosopranistka Sophie Koch (Marguerite), tenoristé Jonas Kaufmann (prvních sedm představení) a Bryan Hymel (zbývající tři představení) v roli Fausta. Jejich ďábelským našeptávačem – Mefistofelem – je Bryn Terfel. Režie a scénografický rozvrh jsou dílem Alvise Hermanise. Představení ze 17. prosince 2015 bude vysíláno do sítě kin.
Norma v Théâtre des Champs-Élysées
Italská sopranistka Maria Agresta, která bude v lednu vystupovat také na koncertu v Praze, je hlavním lákadlem Belliniho Normy v jiném pařížském operním divadle.
Premiéra 8. prosince 2015 spojila tuto sólistku, která roli druidské velekněžky zpívala již například v Israeli Opera, Curychu a Turíně, s osvědčenou představitelkou Adalgisy – s mezzosopranistkou Soniou Ganassi. Tenorista Marco Berti je Pollionem. Nastudování je koprodukcí s divadlem v Saint-Étienne a Norimberku.
Laura Aikin jako Elina Makropulos
Americká sopranistka Laura Aikin, která s lehkostí sobě vlastní střídá party Konstance z Mozartova Únosu ze serailu s Bergovou Lulu nebo Mozartovu Vittelii s Marií v Zimmermannových Vojácích, poprvé ztělesnila Elinu Makropulos v Janáčkově Věci Makropulos na scéně Wiener Staatsoper v nedělní premiéře 13. prosince 2015 pod taktovkou Jakuba Hrůši a v režii Petera Steina.
Herecké schopnosti Laury Aikin ocenil i John Malkovich, s nímž vystupovala v hudebně-dramatickém představení The Infernal Comedy, které slavilo úspěch na mnoha scénách Evropy i zámoří. Jako Albert Gregor se na záskok představil Ľudovít Ludha. Opera Plus přinesla recenze z ohlasů v zahraničním tisku zde.
Pád domu Usherů jako opera
Ne každý posluchač operní hudby ví, že slavný impresionistický skladatel Claude Debussy (1861–1918) hluboce obdivoval fantaskní a tajemné dílo amerického spisovatele Edgara Allana Poea. Myšlenkou na zhudebnění jedné z jeho nejznámějších povídek se zabýval od počátku devadesátých let devatenáctého století; nejprve uvažoval o symfonii nebo symfonické básni, pak o opeře. V roce 1907 začal pracovat na polovečerní opeře Le Chute de la maison Usher (Pád domu Usherů), jejímž základem byl francouzský překlad s použitými vloženými překlady Poeovy poezie od Charlese Baudelaira. Ale jak to bývalo zvykem u Debussyho operních kompozic, skladatel měl velké problémy práci dotáhnout do konečného tvaru. Sice mu roku 1908 nabízel tehdejší ředitel Metropolitní opery v New Yorku Giulio Gatti-Casazza smlouvu na dvě krátké opery podle Poeových povídek, tou druhou měla být práce Le Diable dans le beffroi (Ďábel ve zvonici), kterou proslulý skladatel také začal skicovat, ale nedošlo k dohodě a ani k dokončení žádného z obou děl. Nicméně operní fragment Pádu domu Usherů je tak rozsáhlý, že po sběru (rukopis v Bibliothèque nationale v Paříži) a rekonstrukci materiálu umožnil provedení díla v roce 1977 nejprve v koncertní podobě a pak scénicky v Deutsche Oper.
Opera byla nejprve rekonstruována muzikologem a skladatelem Juanem Allende-Blinem. První verze rekonstrukce je i nahrána na krásné nahrávce EMI pod taktovkou George Prêtra. San Francisco Opera se rozhodla obohatit svůj repertoár o mimořádný program dvou jednoaktových oper na stejný námět. V první části večera zazní opera amerického skladatele (a také obchodníka, filantropa a jednoho z nejbohatších Američanů současnosti vůbec) Gordona Gettyho (narozen 1933) Usher House (Dům Usherů) a v druhé pak popisovaný Debussyho operní fragment v novější rekonstrukci Roberta Orledgeho. První dílo je uváděno v angličtině, druhé ve francouzštině s anglickými titulky. Inscenace je dílem i u nás známého a v Národním divadle pracujícího režiséra Davida Pountneyho a je doplněna o efektní videoprojekce (David Haneke). Dirigentem nastudování (série čtyř představení ve dnech 8.– 13. prosince), vzniklého v koprodukci s Welsh National Opera, je Lawrence Foster. Kritika chválí především amerického barytonistu Briana Mulligana, vystupujícího v obou operách jako chorobně přecitlivělý Roderick Usher, a tenora Jasona Bridgese v připsané roli básníka Poea v Gettyho opeře.
Kultovní Poeova povídka Pád domu Usherů (poprvé publikovaná roku 1839), která inspirovala mnohé tvůrce (také filmaře Jiřího Švankmajera k působivému trikovému filmu), je ostatně častým námětem amerických oper. Před Gordonem Gettym ji komponovali skladatelé Avery Claflin (1921), Clarence Loomis (1941), Morris H. Ruger (1952), Gregory Sandow (1975) a Russell Currie (A Dream within a Dream, 1984); nejznámější operní adaptací zůstává opera o dvou aktech a prologu Philipa Glasse z roku 1988, kterou v české premiéře nastudovala Státní opera Praha roku 1999 jako jeden z největších úspěchů ve svých porevolučních dějinách. Debussyho vzrušující dílo má s atmosférou Glassovy opery mnohé společné.
Bel Canto v Chicagu
Světová premiéra opery Bel Canto Jimmyho Lópeze (narozen 1978), skladatele původem z Peru, ale žijícího převážně v USA, byla přední společenskou událostí. Libreto nositele Pulitzerovy ceny Nila Cruze zpracovává námět ze stejnojmenného románu Ann Patchett (z roku 2001, český překlad v nakladatelství Volvox Globator 2009). Námět díla je bezesporu atraktivní a bohužel dnes aktuální: slavná operní pěvkyně Roxane Coss přijíždí do blíže nespecifikované jihoamerické země (v operním libretu přímo do Peru), aby zde zazpívala na diplomatickém večírku na počest japonského magnáta. Kosmopolitní událost je však záhy násilně přerušena vpádem ozbrojených teroristů a hosté i pěvkyně jsou vzati za rukojmí. Mnohatýdenní izolace vede k navázání vazeb mezi rukojmími a některými teroristy, mezi nimi Roxane také objeví skutečný pěvecký talent… Zvítězí humanita, nebo násilí?
Opera vznikla na objednávku vedení divadla a její umělecké poradkyně – sopranistky Renée Fleming. Rozsáhlý pěvecký soubor vede známá sopranistka Danielle de Niese jako Roxane. Vedle angličtiny zaznívá v libretu i mnoho dalších jazyků: španělština, italština, ruština, němčina, ruština, japonština, francouzština i limský dialekt, a to vše charakterizuje současný globalizovaný svět. Také pěvecký soubor je výrazně mezinárodní. Za dirigentským pultem při světové premiéře (7. prosince) stál sir Andrew Davis.
Velký Gatsby v Drážďanech
Nejúspěšnější opera amerického skladatele Johna Harbisona The Great Gatsby (Velký Gatsby), premiérovaná roku 1999 v excelentním pěveckém obsazení v Metropolitní opeře v New Yorku, je uváděna v šesti představeních v drážďanské Semperoper. Román Francise Scotta Fitzgeralda z roku 1925 zpopularizovaly i dvě filmové adaptace, i když druhý ambiciózní stejnojmenný film z roku 2013 režiséra Baze Luhrmanna se již nesetkal s takovým ohlasem jako verze z roku 1974 s Robertem Redfordem a Miou Farrow.
Drážďanská operní inscenace vzniklá v režii renomovaného režiséra Keitha Warnera s hudebním nastudováním Wayneho Marshalla disponuje výborným pěveckým obsazením – citlivou Daisy zpívá švédská sopranistka Maria Bengtsson, známá mozartovská a straussovská interpretka, titulní roli Jaye Gatsbyho pak tenorista Peter Lodahl a jako smyslná Myrtle vystupuje sopranistka Angel Joy Blue, zajímavá pěvkyně s krásným témbrem a také nositelka několika prestižních amerických cen v soutěžích krásy. Její pěvecké schopnosti budou moci zhodnotit také čeští posluchači na koncertu 26. ledna 2016, kdy bude v Obecním domě vystupovat společně s tenoristou Stephenem Costellem a již zmiňovanou sopranistkou v oboru dramatického belcanta Marií Agrestou v programu Questa o quella? (Tato nebo tamta?). Drážďanské nastudování ovšem bylo při přípravách postiženo úmrtím scénografa Johana Engelse (1952–2014), návrhy scény dokončil Matthew Rees. Předloha i opera jsou oslavou „zlatých“ dvacátých jazzových let a vybudování patřičné atmosféry je nezbytnou platformou pro vlastní příběh, podle prvních recenzí se to v Drážďanech vydařilo.
Mansfield Park v Braunschweigu
Německou premiéru zažila i komorní opera anglického skladatele Jonathana Dovea (narozen 1959) na libreto Alasdaira Middletona podle známého románu Jane Austen o osudech Fanny Price v rodině bohatých příbuzných, kam je umístěna ještě jako dítě. Romány Jane Austen vcelku pro svůj ironický jazyk i specifickou formu vyprávění vzdorovaly operním zpracováním.
Ač je dílo označeno jako komorní opera, žádá deset sólistů. Dva akty obsahují osmnáct scén. Nastudování opery se v Braunschweigu ujal převážně dámský tým: Johanna Motter (dirigentka), Janna Isabell Meder (režie) a Katharina Lackmann (návrhy scény a kostýmů). Premiéra byla 5. prosince 2015, reprízy jsou plánovány až do února 2016.
Santa Claus v opeře
The Dallas Opera objednala u renomovaného amerického skladatele Marka Adama (narozen 1968) operu na vánoční téma. Adam, jehož zatím největším operním úspěchem byla prvotina Little Women (Malé ženy) založená na americkém klasickém románu Louisy May Alcott a premiérovaná v Houstonu roku 1998, si vybral látku o tom, jak se z malého prince Clause z pohádkové země Nifland stal Santa Claus.
Libreto si skladatel jako u předchozích děl napsal sám. Světovou premiéru 4. prosince 2015 řídil Emmanuel Villaume a režijně dílo připravil zkušený Paul Curran. Invenční scénografie a kostýmy jsou dílem Garyho McCanna.
Menottiho vánoční opera
Čím je pro německy mluvící oblast o Vánocích Humperdinckova opera Hänsel und Gretel (Perníková chaloupka), tím je pro Spojené státy (a i některé další země) polovečerní opera Giana Carla Menottiho Amahl and the Night Visitors (Amahl a noční návštěvníci) na skladatelovo vlastní libreto, původně televizní opera z roku 1951, která se ale záhy rozeběhla do repertoáru univerzitních i poloamatérských amerických operních souborů.
Mnoho let také její četné televizní reprízy na různých kanálech kralují žebříčkům nejčastěji hraných oper v americké televizi. Jednoduchý, snad trochu sentimentální příběh mrzáčka Amahla a jeho matky, kdy se Amahl zázračně uzdraví po setkání se Třemi králi, dojímá již několikátou generaci a v mnoha amerických domácnostech patří jeho sledování k vánočním zvykům. Americké soubory ho zařazují v době vánoční do programů i do zájezdových vystoupení, výjimkou nejsou ani provedení v chrámových prostorách.
České premiéry
Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě nastudovalo Donizettiho operu Roberto Devereux a tím dokončilo skladatelovu takzvanou tudorovskou trilogii.
Opera přináší námět milostného vzplanutí stárnoucí Alžběty I. k mladšímu muži (premiéra 10. prosince 2015). Podrobnou recenzi Opery Plus naleznete zde.
Liberecké Divadlo F. X. Šaldy připravuje premiéru Verdiho Aidy na 18. prosince 2015. Dirigentem bude Martin Doubravský a režisérem je Michael Tarant. Scénografie a kostýmy jsou dílem Milana Davida. Všechny role jsou nastudovány ve dvojím obsazení: Lívia Obručník Vénosová nebo Miroslava Časarová jako studijní úkol (!) (Aida), Alžběta Vomáčková nebo Petra Vondrová (Amneris), Rafael Alvarez nebo Tomáš Černý (Radames), Pavel Vančura nebo Jiří Přibyl (Ramfis), Martin Bárta nebo Anatolij Orel (Amonasro). Naposledy byla Aida nastudovaná jako součást libereckého repertoáru v roce 2001.
Richard Samek v Drážďanech
Tenorista Richard Samek sklízí dobré recenzní ohlasy za vystoupení v roli Careviče Kvidona v Staatsoperette Dresden. Operu Rimského-Korsakova Pohádka o caru Saltanovi nastudoval Andreas Schüller (naši recenzi najdete zde).
Dlouholetý člen plzeňské opery spolupracoval s drážďanským souborem jako host, například jako Barinkay v Cikánském baronovi, v titulní postavě Lehárova Hraběte z Luxemburgu nebo Vévoda z Urbina ze Straussovy operety Noc v Benátkách. Také zde pravidelně vystupuje jako Jeník, tedy v německé verzi jako Hans, ve Smetanově Prodané nevěstě. Od sezony 2014/2015 je umělec v Drážďanech v trvalém angažmá. Nenechte se mýlit názvem, Staatsoperette Dresden má pravidelně vedle klasických operet na repertoáru i několik oper, zpravidla komických. V současnosti je to Mozartova Kouzelná flétna, Smetanova Prodaná nevěsta a právě pohádková opera Rimského-Korsakova.
Režisér Ivan Rajmont zemřel
Prvý polistopadový šéf Činohry Národního divadla v Praze Ivan Rajmont zemřel po dlouhé těžké nemoci 7. prosince. Tento takřka výlučně činoherní režisér, s více než čtyřiceti režiemi na první scéně, také jedenkráte inscenoval v Národním divadle operu – a to Janáčkovu Věc Makropulos v roce 1993 (obnovená premiéra roku 1998). Nerežíroval ji však sám, ale ve spolupráci s Karlou Štaubertovou. Postavili dílo jako konverzační kus, tak jak ho zamýšlel Karel Čapek. Inscenace dosáhla dvaceti repríz. Rajmontův inscenační styl i výběr současné dramatiky měl ovšem vliv i na operní režii pražského souboru i na dramaturgii.
Deset let přenosů z Met do světové sítě kin
Reprízou Mozartovy Kouzelné flétny (12. prosince), kterou byl započat projekt The Met: Live in HD, byla ve světě oslavena dekáda přenosů z Metropolitní opery do světové sítě vybraných kin. Právě představení režisérky Julie Taymor a dirigenta Jamese Levina dne 30. prosince 2006 započalo tento nový divácký fenomén. Nejen tato inscenace Kouzelné flétny, která byla prvním vpádem broadwayské muzikálové estetiky na první americkou operní scénu, divákům přibližuje nejen (a to velmi záslužně) samotné inscenace, ale i povědomí o operním dění v New Yorku. Pestrá paleta přenosů, které zpravidla oslovují spíše konzervativní publikum, přinesla i řadu zajímavých inscenací, které ukázaly jinou dramaturgickou tvář Metropolitní opery. Je tak zde možnost poznat neznámá americká moderní díla (například Doctor Atomic Johna Adamse), snahu o psychologické režírování klasických látek (například nádherný Hamlet Ambroise Thomase), výpravnou podobu operních titulů v tradičně oceňovaném pojetí Franka Zeffirelliho a jeho následovníků i výtvarné počiny Williama Kentridge (Šostakovičův Nos a Bergova Lulu) nebo nedávnou inscenaci Jolanty a Hradu knížete Modrovouse režiséra Trelińského v loňské sezoně. O záplavě světových zpěváků a dirigentů ani nemluvě. Snad je škoda, že některá srovnatelná operní evropská divadla trochu zaspala, a Metropolitní opera, také díky velmi promyšlenému marketingu, získala dominantní postavení v tomto specifickém diváckém sektoru.
Operní obraz týdne
Tentokráte nádherná scénografie Tatjany Ivschiny (také autorky návrhů kostýmů) pro současnou inscenaci Capriccia Richarda Strausse v divadle Meiningenu. Výtvarnice narozená v Taškentu dnes vytváří špičkové výtvarné podoby inscenací hlavně v německy mluvící oblasti. Pro výtvarnou podobu Straussovy opery využila historickou formu tableau vivant, tedy živých obrazů, které nádherně evokují galantní dobu rokoka.
Opera v České televizi
Sto dvacáté páté výročí narození skladatele Bohuslava Martinů, připadající na 8. prosince, oslavila Česká televize zařazením dokumentů (Bohuslav Martinů a Amerika, Milý příteli Martinů), koncertů (Otevírání studánek, Koncert pro cembalo a malý orchestr) a také reprízou televizního filmu Řecké pašije z roku 1999 (část pramenů udává rok dokončení 1998) režiséra Tomáše Šimerdy.
Film vznikl na základě anglické verze opery se silnými škrty s použitím nahrávky sira Charlese Mackerrase z roku 1981. Bohužel bádání o historii a verzích právě tohoto díla silně pokročilo, a tak dnes tato verze, v níž jsou čeští herci zkombinováni s hlasy předních anglických sólistů, se nezdá již příliš šťastnou. Proto se diváci mohli oprávněně těšit na nedělní záznam koncertu Epos o Gilgamešovi, jenž bude poprvé v dějinách nastudován scénicky v Brně v druhé části sezony 2015/2016. Koncertní záznam poskytl dobrou představu o monumentalitě i dramatismu díla.
Operní nahrávka týdne
Dorothea Röschmann – Mozart Arias. Swedish Radio Symphony Orchestra, dirigent Daniel Harding. Sony Music Classical B00Z2XSG5Q (1 CD).
Německá sopranistka Dorothea Röschmann potvrzuje svým novým profilovým albem absolutní hodnocení, která provázejí její interpretaci mozartovských partů.
Její Zuzanka, pak i Hraběnka z Figarovy svatby, Pamina, Fiordilligi, Vitellia a především Donna Elvira ji zařazují k nejlepším mozartovským interpretkám všech dob. Krásný hlasový materiál, vřelost a citovost, dokonalá práce s textem a prostoupení ideového obsahu do každé fráze, ve spojení s ideálním témbrem a hlasovou kulturou i smyslem pro styl, to vše charakterizuje umění této pěvkyně. Její komická Donna Elvira v salcburské inscenaci režiséra Clause Gutha, ve své dojemné směšnosti se záblesky tragické osamělosti, tuto postavu posunula mnohem výše než naprostá většina interpretací této náročné role, nemluvě o dokonalém hlasovém ztvárnění tohoto partu. Nový výběr z árií z jejího mozartovského repertoáru si okamžitě zamilujete. Dvě árie z Figarovy svatby, dvě árie z La clemenza di Tito a dvě árie z Idomenea (dramatický part Elettry hned na úvod CD doplní později lyrická árie Illie), vyvrcholí árií Mi tradi… z Dona Giovanniho a koncertní árií Bella mia fiamma, addio. Zcela určitě jedna z nejkrásnějších nahrávek roku 2015.
Hudební úsměvy
Arnold Schönberg (1874–1951) se po emigraci v roce 1933 živil v USA především jako vysokoškolský pedagog. Nicméně jeho proslulost světového hudebního avantgardisty ho provázela i v exilu.
Protože působil také na univerzitě v Los Angeles, začal ho přesvědčovat hollywoodský producent filmu Dobrá země podle světového bestselleru Pearl Buck, aby k právě připravovanému snímku zkomponoval hudbu. Velmi živě popisoval skladateli dramatické momenty příběhu z čínského prostředí: „O-lan těsně před porodem se snaží ještě pomáhat manželovi na poli, aby sklidili co nejvíce pšenice. Obrovská bouře se náhle snese na pole a zároveň O-lan začíná rodit. Manžel ji v bolestech a výkřicích během hromů a blesků odnáší do jejich chudého příbytku.“ Poněkud znuděný skladatel mu odpověděl: „A proč tam ještě chcete hudbu, když už tak je tam dost rámusu…“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
