Operní kukátko (20)
Pelleas a Melisanda s Berliner Philharmoniker
Sir Simon Rattle uvedl v poloscénické podobě v Berlíně s Berliner Philharmoniker operu Clauda Debussyho Pelleas a Melisanda. S operou slavný anglický dirigent slavil nejen velký úspěch na Salcburském festivalu roku 2006, ale také si ji vybral pro berlínský operní debut v roce 2008. Proslulý britský režisér Peter Sellars využil prostoru nové budovy Berlínských filharmoniků dokonale v pohybovém aranžmá, jež bylo základem pro příběh trpící Melisandy, ženy mezi dvěma muži. Režisér například připsal zajímavou akci, kdy žárlivý Golaud kopne těhotnou Melisandu do břicha a ta zřejmě umírá na následky tohoto zranění v temnotě, ve stejné temnotě, ze které přišla. Dirigentovi se podařilo soustředit pěvecký soubor nejvyšší kvality – titulní pár ztělesnili lyrický barytonista (který ovšem zvládá i některé basové party) Christian Gerhaher, který se dlouho specializoval spíše na komorní a písňovou tvorbu a nyní často s Rattlem spolupracuje, a dirigentova manželka, mezzosopranistka Magdalena Kožená, která má roli dokonale zažitou z několika předchozích scénických nastudování. Silný dojem zanechali i basbarytonista Gerald Finley jako Golaud, mezzosopranistka Bernarda Fink (Geneviéve) a basista Frank-Josef Selig (Arkel). Obsazení titulních rolí hlubšími lyrickými hlasy (běžně obsazované lyrickým sopránem a tenorem) přináší mimořádný zvukový požitek. Čtyři provedení se uskutečnila ve dnech 16., 17., 19. a 20. prosince 2015. Koncert 20. prosince byl přenášen také rozhlasem.
Bludný Holanďan ve Frankfurtu
Úspěch sklízí po premiéře (29. listopadu 2015) inscenace Wagnerova Bludného Holanďana ve frankfurtské opeře v sérii prosincových představení. Premiéru dirigoval Bertrand de Billy (kterého vystřídá dirigentka Eun Sun Kim). Režie, která nehledá výstřelky, ale našla ducha Wagnerova libreta, je dílem Davida Bösche. Kritici svorně oceňují hudební nastudování, krásu orchestrálního zvuku i zvukomalebné efekty. Stejně tak chválí Wolfganga Kocha v titulní roli, jehož německá kritika označuje za ideálního představitele této role. Švédská sopranistka Erika Sunnegårdh ztvárňuje Sentu. Druhé obsazení tvoří James Rutherford a Amber Wagner. Svého prvního Erika vytvořil lyrický tenor Daniel Behle.
Candide v Mnichově
Druhá mnichovská operní scéna Theater am Gärtnerplatz uvedla v premiéře 17. prosince 2015 Candida Leonarda Bernsteina v původní broadwayské verzi jako dvouaktovou „comic operette“ ve dvou aktech z roku 1956. Hudebního nastudování se ujal Marco Comin. Režisérem a choreografem byl Adam Cooper, který se jako bývalý tanečník výrazně orientuje na muzikálovou produkci právě silně ovlivněnou americkým inscenačním stylem i stylem londýnského West-Endu, tedy londýnským muzikálovým centrem. V hlavních rolích Cornelia Zink nebo Csilla Csörvári (Cunegunde) a Gideon Poppe (Candide). Série představení trvá do počátku ledna 2016.
William Christie a jeho verze Pána z Prasečkova
Slavný specialista na starou hudbu William Christie uvedl v divadle ve francouzském Caen vlastní verzi comédie-ballet (tedy zpívaného baletu) Jeana-Baptisty Lullyho Monsieur de Pourceaugnac (Pán z Prasečkova) na vděčný Molièrův text, jehož středobodem je věčný typ měšťáka, hodlajícího prorazit do „vyšší společnosti“. Herec a režisér pařížské Comédie-Française Clément Hervieu-Léger převedl děj do současnosti. Hudební složku nastudoval William Christie se svým souborem Les Arts Florissants. V sólových partech jako obvykle dal příležitost mladým všestranným umělcům – zpěvákům s hereckými schopnostmi. I pražské Národní divadlo, tedy jeho činoherní soubor, mělo tento titul až do včerejška, kdy se konala derniéra, v repertoáru. Bohužel představení režisérky Hany Burešové v konečném tvaru Lullyho hudbu využilo jen málo. Škoda, že režisérka nemohla inscenovat tvar zcela podle svých představ. Představení z Caen bude k vidění na turné po dalších nejen francouzských městech.
Orontea ve Wigmore Hall
Londýnská koncertní síň Wigmore Hall se nesoustředí jen na pěvecké recitály, které z ní činí metu všech zpěváků umělé písně, ale také příležitostně zařazuje koncertní provedení celých operních, oratorních nebo rozměrných kantátových děl, pokud to dovolí jejich nástrojové obsazení. 14. prosince tak zde zazněla koncertní verze opery L‘Orontea Antonia Cestiho z roku 1656. Milostná dvojitá zápletka doplněná o komické typy byla základem pro úspěšnost opery v celé druhé polovině sedmnáctého století. Pak opera zmizela zcela z povědomí, a partitura byla zkompletována až o více než tři sta let později. Původní premiéra se odehrála v dvorském divadle v Innsbrucku, a také novodobý festival staré hudby v Innsbrucku (naposledy vloni v srpnu) významně přispěl k jejímu vzkříšení, stejně jako nahrávka díla pod taktovkou Reného Jacobse z roku 1987. Fiktivní egyptskou královnu Oronteu, která se zamiluje do uprchlého malíře, vystupujícího pod cizí identitou, zpívala Anna Stéphany a jejího vyvoleného Jonathan McGover. Velký úspěch kromě sólistů sklidil soubor La Nuova Musica, řízený Davidem Batesem; potvrdil životnost této takřka „erotické“ komedie.
Jiná Popelka v Lutychu
Operní soubor v belgickém Liège, tedy Lutychu, připravil elegantní lahůdku pro děti i dospělé. Nastudoval komorní, v podstatě salónní operu Cendrillon (Popelka), autorkou označenou jako operette, francouzské slavné pěvkyně Pauliny Viardot-Garciá (1821–1910), sestry proslulé Marie Malibran. Pauline Viardot-Garciá byla také skladatelsky a literárně činná, řada jejích děl byla provedena v jejím salónu, kde se scházeli umělci nejen z Paříže. Krátké jevištní dílo komponované pro sedm sólistů, malý sbor a klavírní doprovod, disponuje vtipným a ironickým libretem. Námětem je Perraultova oblíbená verze pohádky o Popelce, kterou komponovali úspěšně třeba také Rossini a Massenet. Opera byla provedena až v roce 1904 (kdy bylo umělkyni osmdesát tři let) a téhož roku byla i vydána tiskem. Není zcela jisté, kdy bylo dílo zkomponováno a kdo je autorem libreta. Odborná literatura dlouho spekulovala, zda autorem nebo spoluautorem libreta nebyl Ivan Turgeněv, přítel (a možná také milenec) Pauliny Viardot-García. Operu začal provázet širší zájem po koncertním provedení a následné nahrávce na labelu Opera Rara (2000). Série sedmi představení s premiérou 14. prosince, hraje se až do 6. ledna 2016.
Operní rozhovor týdne
Německá koloraturní sopranistka Simone Kermes o svém vystoupení v sopránovém sólu Bachova Vánočního oratoria. Extravagantní a temperamentní umělkyně se vrátila (zatím spíše jednorázově) k Bachovu dílu, k partu sopránového Anděla z uvedeného oratoria, které zpívala naposledy v mládí po vítězství v jedné z lokálních soutěží v Lipsku zaměřených na bachovskou interpretaci. Simone Kermes, jež zpívá koloraturní party v Händelových a Mozartových operách i nahrává četné virtuózní árie z italské tvorby osmnáctého století, nachází ke skladatelovu dílu zcela nový vztah, který souvisí s přehodnocením životních priorit. O bachovské interpretaci, o vášnivosti v jeho díle, o tom, co si zpěvačka obleče na nedělní koncert (20. prosince) v kostele v Gaststeigu, kde zpívala s mnichovským Bach-Chorem pod taktovkou Hansjörge Albrechta, který vedl specializovaný soubor Bachcollegium, mluví v rozhovoru zde .
Stella Doufexis odešla do operního nebe
Německo-řecká mezzosopranistka Stella Doufexis, která byla v posledním desetiletí především spojována se scénou Komische Oper v Berlíně, kde vytvořila několik zásadních rolí jako Carmen, Xerxes v Händelově stejnojmenné opeře nebo dvojroli Múza/Niklas v Hoffmannových povídkách, 15. prosince 2015 podlehla déletrvající nemoci. Pěvkyně byla představitelkou nové generace operních umělkyň, s všestrannou pěveckou, pohybovou a hereckou průpravou i půvabným zjevem. Vystupovala jak v rolích klasického repertoáru pro mezzosoprán (Händel, Mozart, Rossini, Kyrill Petrenko ji několikráte obsadil jako Oktaviána v Růžovém kavalíru), tak ve dvou operách svého manžela, německého skladatele Christiana Josta, mimo jiné také v titulní roli (!) jeho operní verze Hamleta. Pěvkyně, oblíbená diváky i kolegy, byla významnou tvůrčí osobností především v německy mluvících zemích, ale opakovaně a úspěšně vystupovala například také v Holandsku. V roce 2010 hostovala i v Praze, kde na koncertech FOK dvakrát provedla Sedm raných písní Albana Berga od taktovkou Jaca van Steena (naši tehdejší recenzi najdete zde). Mimo operní jeviště často účinkovala na koncertech, kde s oblibou zařazovala písňovou tvorbu Johannese Brahmse.
Nahrávka týdne
Rolando Villazón – Treasures of Bel Canto. Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino, dirigent Marco Armiliato. Deutsche Gramophon 479 4959 (1 CD).
Výběr italských umělých písní – mezi autory najdeme Donizettiho, Rossiniho, Bellini a Verdiho. Vedle méně známých písní najdeme ovšem i sázky na jistotu, jako Rossiniho La Danza nebo Bellinoho Vaga luna. Temperamentní pěvec bezesporu střídá obdivuhodně výrazové kontrasty jednotlivých opusů, ale nahrávka je zajímavým důkazem momentálního stavu hlasu slavného tenora, ve kterém výšky znějí bez větší námahy, ale hloubky občas trpí neznělostí. Přesto zcela určitě CD bude úspěšným vánočním artiklem a Rolando Villazón tak jde ve stopách jiných slavných operních tenorů minulosti, kteří nahráli obdobné výběry italských efektních písní. Zpěváka doprovází festivalový orchestr z Florencie řízený Villazónovým přítelem Markem Armiliatem.
Kniha týdne
Christian Gerhaher – Halb Worte sind’s, halb Melodie. Gespräche mit Vera Baur (Napůl jsou to slova, napůl melodie. Rozhovory s Verou Baur). Verlag Henschel Bärenreiter, 2015. 176 stran. Německý pěvec, který právě v těchto dnech exceluje v poloscénickém provedení Debussyho opery Pelleas a Melisanda v Berlíně (viz výše), vydal nedávno soubor rozhovorů s novinářskou a kulturní publicistkou Verou Baur. Rozhovory nejen sledují celou jeho kariéru, krátké angažmá ve Würzburgu, salcburský triumf v roli Papagena v roce 2006 a především dlouholetou dráhu interpreta písní, specializovaného na německou umělou píseň, ale i práci na roli Wolframa, která je považována za jeho stěžejní. Témata rozhovorů ale sledují i vztahy operního pěvce k moderní opeře, režisérům, režijním projektům moderního divadla i jeho odmítání kompromisů v umělecké tvorbě a odpor k podbízivosti, která k opeře podle jeho názoru prostě nepatří. Kniha obsahuje i pasáže kritiky nevzdělaných politiků, kteří nechápou skutečné potřeby kulturní politiky a jejího financování. Inteligentní kniha, formálně i obsahově velmi vzdálená obvyklým „vzpomínkovým“ titulům operních pěvců.
Černý humor v opeře
Jistá italská sopranistka, v pozdějším období velmi úspěšná v Metropolitní opeře, si na této scéně velmi přála vystoupit jako Lady Macbeth ve Verdiho opeře. Podařilo se jí tento titul prosadit do repertoáru a inscenaci po úspěšné premiéře považovala prostě za „svou“. Vzhledem k dalším závazkům musela ale některé reprízy v další sezoně přepustit jiné zpěvačce – americké mezzosopranistce také na vrcholu kariéry. To ovšem nesla temperamentní Italka dosti nelibě. Jednoho večera, kdy italská diva hostovala v Chicagu, byl v Metropolitní opeře na programu Macbeth právě s americkou pěvkyní. Bohužel v prvé pauze opery skočil z nejvyšší galerie do hlediště pomatený sebevrah a na místě se zabil (což se v dějinách Met stalo již několikráte). Protože v ten okamžik bylo v hledišti jen minimum diváků, podařilo se bez větší pozornosti odklidit tělo a po prodloužení pauzy v představení pokračovat. Incident ale neunikl pozornosti amerických médií. Italská diva poslouchala zprávy ve své chicagské šatně během operní přestávky, a když slyšela tuto čerstvou tragickou zprávu, otočila se na manažera s otázkou, zda zpívala dotyčná americká mezzosopranistka – A to zpívala v mém Macbethovi? Po kladné odpovědi reagovala slovy Přece tak strašná být nemohla…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
